Vydání: 2011/52 Vánoční dvojčíslo, 21.12.2011, Autor: Václav Štaud

Prostředí pražského ateliéru BEDŘIŠKY ZNOJEMSKÉ vrací pamětníka do mladých let. Její umění bylo během totality pro mnoho lidí synonymem duchovního vzdoru a ostrovem umělecké originality. S obrazy Bedřišky Znojemské se identifikovaly tisíce katolíků. Přebíraly její představy o nesmírnosti Boží lásky, která dokáže v dlani skrýt každou lidskou slabost, povzbudit k modlitbě, dát osvobozující křídla trpícím. A je dobře, že uplynulá dvě desetiletí paní Bedřišce na umělecké invenci a duchovní síle nic neubrala.

Protože jsou přede dveřmi Vánoce, požádám nejdříve o přiblížení vašeho vztahu k těmto svátkům.

Jak šla léta, měnily se i moje vánoční prožitky. Od šťastných chvil, jaké by měly k Vánocům patřit, až po smutná dramata. Rané dětství mi přineslo krásné období v láskyplné rodině. Pak ale přišla válka. Pod stromečkem jsem našla malý kufřík, abych si tam pro případ náletu dala to, co nejvíc potřebuji. Bylo mi tehdy dvanáct let a před ostatními věcmi dostala v kufru přednost kniha F. Engelmüllera Cesty k malířskému umění. Po válce byly moje Vánoce opět radostné, ale ne dlouho. Nezapomenu na svátky, kdy jsem již studovala v Praze, a na škole se chystaly prověrky. Tehdy jsme se před štědrovečerní večeří usilovně modlili za pokoj v této zemi. Další Vánoce jsem již byla z fakulty vyhozena a u vánočního rodinného stolu jsem přemýšlela o útěku za hranice.

Byly svátky prožívané v manželství něčím jiné?

Když jsem se vdala, koupili jsme s manželem u Kolína starý mlýn, abychom si tam postavili ateliér. Vytvořili jsme si jakési dobrovolné vyhnanství a tam prožívali Vánoce vskutku romanticky. Půlnoc o Štědrém večeru pod hvězdnou oblohou. Ta noc byla jiná než ve městě – ticho mnohem tišší, hvězdy jasnější. I vzduch jinak voněl. Oba jsme cítili posvátnost chvíle. Až jsme se báli promluvit, aby ten, který byl s námi, neodešel…

Vánoce umělců se ale často neobejdou bez časového stresu…

U nás to nebylo jiné. Období konce roku pravidelně znamenalo nezbytnost urychlení práce na díle, jakési umělecké žně. Pracovali jsme často do posledních chvil. Ale na Boha a otevření se nabídce adventního míru se vždy musela najít vhodná chvíle. Nechtěli jsme duchovně vyhladovět. Nakonec ale přišel Štědrý večer 1990, ten poslední společný. Z celého srdce jsme prosili o pomoc Boží. Bořivoj mi odcházel před očima, už neměl žádnou sílu. Další Vánoce jsem byla sama a poznávala, jak velkým utěšitelem je umění. Nikdy nepřestanu být dost vděčná tomu, který mi dal do kolébky úděl malířky.

Jak se Vánoce odrazily ve vaší tvorbě?

Určitě mě každý rok inspirovaly k nějaké práci. O niterných prožitcích při malování se ale těžko hovoří, od toho je malíř malířem, aby se vyjadřoval především štětcem. Vždy to ale byly náměty plné lásky – mezi člověkem a Bohem i mezi mužem a ženou, protože láskou začíná život a rodina, která je základem státu i světa. Když se rozpadne rodina, rozpadá se všechno. Chaos, který svět nyní prožívá v morálních hodnotách, je důsledkem tohoto rozpadu a důvodem k urychlenému přemýšlení, jak z toho marasmu ven.

Co doporučíte dnešním rodinám k hodnotnému prožití Vánoc?

Aby se rodiče ve volných chvílích co nejvíc věnovali dětem, probouzeli v nich vztah k umění. Aby s nimi chodili po betlémech a učili je na obrazech Božího narození rozeznávat jejich různé stáří a styly. Aby navštívili nějakou výstavu s hodnotným uměním. Protože výchova k umění a kráse musí začít už v dětském věku. Každá čistá krása je od Boha a vede k Bohu. Pokládám za chybu, že dětem je v současnosti předkládáno mnoho věcí doslova ošklivých – v ilustracích časopisů, knih, ve filmech. Dnešní umění je často nemocné, za každou cenu agresivní. To není jen můj názor. Našla jsem jej i v mnoha zahraničních uměleckých kritikách, které v poslední době sleduji.

Vánoční témata asi patří k tomu nejlepšímu ve vaší tvorbě.

Jistě, mám Vánoce ráda, ale Velikonoce rozhodně stavím výš. Křížové cesty bylo téma, které mě v životě nejvíc přitahovalo. Vytvořila jsem jich bezpočet, protože právě tam najdeme nejvíc problémů člověka – jsou si podobné, ať se odehrávaly před tisíciletím nebo loni. Mění se šaty lidí, ne jejich povahy. Stále mezi sebou máme Piláty, farizeje, Šimony, Veroniky, Jidáše, bezcitné vojáky i milující matky. Také často vnímáme víc bolesti než štěstí. Hlavně že Ježíš je stejný včera i dnes, bolestný i slavný. Cítím a musím to také vždy ztvárnit, jak z něj vychází světlo naděje. Moje poslední křížová cesta je meditativní, v přírodním prostředí obce Jiřic. Podle mnoha ohlasů soudím, že splňuje svůj účel.

Můžeme se vrátit k vašim uměleckým začátkům?

Malování bylo mým snem od dětství. Protože ale tatínek s mojí cestou na Akademii nesouhlasil, jako poslušná dcera jsem se po maturitě zapsala na medicínu. Po třetím semestru mě odtud prověrková komise jako „náboženskou fanatičku“ vyloučila. Nesměli mě přijmout ani na žádnou jinou vysokou školu. Krátce jsem učila náboženství, ale i tam mě čekal vyhazov. Odešla jsem tedy pracovat do nemocnice ve Volarech, místa blízkého svobodnému světu. Už jsem měla dohodnuto převedení přes hranice, ale strach o osud rodičů mně v tom zabránil. Přes několik dalších nemocnic jsem se posléze dostala až do Motola. Do Prahy mě táhl zájem o malířská studia. Samozřejmě soukromou formou.

Kdo byli vaši učitelé?

Nejdříve se mě na tři roky ujal profesor Emanuel Frinta a poté jsem stejnou dobu navštěvovala ateliér Františka Kotzeka z UMPRUM. Nemohli mi dát žádné vysvědčení ani titul, to ale pro mě nebylo tak důležité. Cítila jsem se jako dávní učedníci středověkých mistrů, kteří se potřebovali především co nejvíc naučit. A to se podařilo. Docházela jsem tam každý den odpoledne po práci, oba moji učitelé byli nesmírně hodní, obětaví lidé. Když jsem neměla na zaplacení školného, odpustili mi to. Vzpomínám na ně s úctou.

Jak to bylo se spoluprací s Katolickými novinami?

V roce 1965 jsem navštívila šéfredaktora s ukázkami svých kreseb. Okamžitě mě přijal a já tam pak po dvě desetiletí každý týden odevzdávala nový ilustrační obrázek k evangeliu dané neděle. Tato spolupráce vydržela až do roku 1989, kdy v týdeníku došlo na změnu koncepce a já konečně dostala možnost vycestovat se svými obrazy do Evropy.

S předchůdcem Katolického týdeníku souvisí i váš pseudonym…

Můj manžel tehdy pracoval v jednom podniku zahraničního obchodu. Když to šéfredaktor Katolických novin Kvapil zjistil, varoval mě, že by manžela mohli pro moje náboženské aktivity vyhodit, a navrhl mi, abych uvažovala o uměleckém jménu. Bez váhání jsem zvolila název svého milovaného rodného města Znojma a Bedřišku odvodila od svého dívčího příjmení Fritzová. Už si je nesu téměř půl století a mám je ráda, i když se lidem v zahraničí těžko vyslovují.

Váš manžel Bořivoj však stejně brzy zaměstnání opustil a přidal se k vaší nejisté umělecké cestě.

A přišlo tak naše nejkrásnější období. Pracovali jsme spolu, společně duchem vítězili nad hmotou a radovali se z krásných výsledků; společně také někdy třeba i hladověli. On využil mimořádného nadání pracovat s dřevem jako umělecký řezbář, já malovala. Vzájemně jsme si pomáhali, doplňovali se.

Kde jste například působili?

Naší první společnou prací byla výzdoba kaple v Mariánských Lázních. Postupně jsme se mohli podílet na obnově řady kostelních mobiliářů: Křižanov, Veleliby, Heřmanův Městec, slovenské Topolčany, moravské Dyjákovičky. Pro lepší představu o naší práci je možné navštívit třeba kostel sv. Kunhuty v Nedvědici pod hradem Pernštejnem nebo kostel v Radešínské Svratce. Já jsem zpravidla realizovala nové křížové cesty, další obrazy a někde i vitráže, manžel tvořil reliéfy pro obětní stůl, sedes, ambon, někde i kříže. Ty dělal zvlášť rád a jsou stále velmi, velmi působivé. Krásné jsou i jeho dřevěné liturgické předměty, zejména kalichy. Několik jich je až v římském Nepomucenu.

Ideově jste stáli úplně jinde než tehdejší totalitní režim. Jak to procházelo?

Samozřejmě jsme museli mít nějaké legální zdroje příjmů. K tomu sloužily mé kresby pro Katolické noviny, malovala jsem i návrhy reklamních plakátů. Někteří lidé, hlavně z řad výtvarníků, se nás stranili, aby se nedostali do hledáčku StB. Téměř každý kumštýř se v této zemi bál, protože každý dělal něco pololegálního. Při nás dvou tehdy museli stát snad všichni svatí. Příliš mnoho z našeho působení bylo na hraně legality, práce napůl tajné, podobně jako výstavy. Pořádali jsme je většinou na farách, kde vznikala nádherná přátelství s kněžími, řeholnicemi i prostými venkovskými lidmi. Jsem ráda, že trvají dodnes.