Vánek nese poselství

Vydání: 2004/48 Přichází advent, 20.11.2004, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

S Ivanem Renčem nejen o dospívání bez otce

S jakou dětskou literaturou jste se setkával jako kluk?

Měl jsem nádherné dětské knížky – o všechny jsem ale záhy ve svých třinácti letech přišel, protože po tátově zatčení  propadl veškerý majetek (tedy i celá moje dětská knihovnička) státu. Byly tam Pohádky královny Maud, výtahy některých Shakespearových dramat pro mládež, Míša Kulička, Kája Mařík, Verneovky... Matně si vzpomínám, s jakou úžasnou imaginací na mě působily ilustrace Kašparovského typu. Ve svých patnácti letech jsem se pak na půdě jedné staré fary dostal k Mayovkám.

Vedli vás k literatuře rodiče?

Jako malý jsem nebyl velký čtenář, což tátu velice mrzelo. Pak mě tak trochu přinutil si přečíst nějaké dvě knihy a mě to začalo bavit. První z těch knih, které jsem „musel“ ve svých nějakých deseti letech číst, bylo Křelinovo Z dubového dřeva; druhý byl Zmijí dědek – autora si už nevybavím.

A když jste ještě číst neuměl?

To mi vyprávěla maminka. Pamatuju si, jak v mých pěti letech sedí na plotně vychládajících kamnech a vypráví mi. Vybavuju si tu emoci, ale obsah jejího vyprávění už ne.

     Váš otec psal kromě básní a divadelních her i knížky pro děti. Kdy jste se s nimi mohl seznámit?

Většinou při tom, když je psal. Své denní penzum, které sepsal, často večer předčítal. Dětských knížek zas tolik nenapsal - jsou to třeba dětské loutkové hry; pořád mám na očích jeho Perníkovou chaloupku, která vyšla v roce 1944, když mi bylo sedm let.

     Psal ji pro vás?

Chaloupku ne. Psal pro mě ale jinou knížku, román - byla to jedna z mála věcí, které nepsal ve verších. Jmenovalo se to Vánek nese poselství a mělo to znamenat Ivánek nese poselství. Hlavní hrdina byl napůl sám tatínek a napůl já. Trochu jsem se za to styděl, a tak to tatínek s jistou mírou hořkosti přepsal na Radovana. Je to ale moc hezká knížka, rukopis byl několikrát předělávaný, ale vlivem nejrůznějších životních situací a okolností nikdy tiskem nevyšel. V rodině ho ovšem máme.

Chystáte jeho vydání?

Tatínkových rukopisů, které nikdy nevyšly, je víc. Obávám se, že jejich vydání se nechystá. Sám tátovou písemnou pozůstalostí nedisponuju a ani nevím, komu bych knížku nabízel. Titul je dost vázaný na atmosféru první republiky a možná ještě starší – rakouskouherskou, dobu, kdy byl tatínek malý.

Jaký byl Václav Renč otec?

O tom se těžko mluví: i když bych mluvil v superlativech, nevystihne to můj obdiv, úctu a náš intimní vztah. Táta byl úžasný, jak uměl vyvážit racionální výchovu s velice silným citovým nábojem. Bylo mým nejhřejivějším obdobím, kdy jsem mohl s tátou trávit jeho volný čas – a ten si na nás vždycky udělal. Hrál se mnou kopanou nebo často „upleskal“ nějakého draka a pro mě to bylo úžasně vzrušující. Každé hezké chvíle uměl využít k nějakému výchovnému aspektu. Psal na volné noze, na celé prázdniny, jezdili jsme do Karlova v Jeseníkách do dvou pronajatých místností v jednom domečku. Táta dopoledne psal, odpoledne jsme šli na houby, do lesa – zkrátka idylka.

     Jak vzpomínáte na válečná léta?

 Bylo to mé dětství. Nikdy nám nešlo přímo o život, i když tatínek dost riskoval: se svým přítelem třeba tajně na hřbitově pohřbíval nějaké popravené, které nechalo Gestapo ležet napospas na poli. Vzpomínám si, jak jsme absolvovali u příbuzných černé zabíjačky. V třiačtyřicátém roce se pak už bombardovalo, atmosféra houstla a hrozilo, že tátu skutečně „chňapnou.“ Osvobození jsem prožil ve Fryštáku, poprvé jsem viděl opravdové vojáky a taky opravdové zajatce: táhli tam maďarští zajatci a já poprvé viděl tak zubožené lidi.

     Jak se situace vaší rodiny změnila po skončení války?

Tím, že jsme se pořád stěhovali podle toho, ve kterém divadle dostal tatínek jako dramaturg nebo režisér nějakou práci. Bohužel to netrvalo dlouho: když z Olomouce postoupil do Mahenovy činohry do Brna, zarežíroval si ještě svou hru Černý milenec. Nabídli mu členství ve straně a když to odmítl, nejen že hra ještě ten den vypadla z repertoáru, ale táta ihned vypadl i z divadla. Já musel během roku kvůli stěhování vyměnit třeba tři školy, a to mi moc nesedělo – byl jsem spíš introvert a seznamovat se s novými spolužáky mi dělalo drobné potíže.

     Co se stalo po květnu 1951, kdy byl Václav Renč zatčen?

Obrazně řečeno se nám obrátil svět naruby. Maminka byla právě těhotná, mně bylo patnáct, měla ještě sestru a miminko jakožto pohrobka. Museli jsme opustit byt a odstěhovat se z Brna, abychom jako rodina špióna nenarušovali poklid dělnické třídy. Museli jsme do pohraničí a nakonec skončili v Kloboukách, což zase od Brna tak daleko nebylo. Já musel do internátu, malý bratříček k babičce do Prahy, maminka zůstala s devítiletou dcerou farskou hospodyní. Pod svou ochranu nás tam vzal velice statečný mladý kněz pater Simajchl. Rozprchli jsme se po republice a na každého z nás to mělo naprosto destrukční následky a myslím, že jsme tím poznamenáni až do svého stáří. Nevylučuju, že se tahle životní tragédie promítá i na našich dětech. Já se třeba doma naučil, jak se vychovávají děti do třinácti let (tolik mi bylo, když tátu sebrali), a dál už nemám tu zkušenost, ten vzor, jak vycházet s vlastními děti. Vždyť člověk je svým způsobem dítětem až do smrti svých rodičů. Naši rodinu jsem považoval za zcela výjimečnou v tom, jak se tatínek s maminkou ctili a měli se rádi, věděl jsem, že akorát já občas zlobím, ale nedokázal jsem si představit, že by někdo mohl žít v tak šťastné rodině. O to víc se mne pak dotkly následky těch komunistických zásahů.

     Jak se vám dospívajícímu vyrůstalo bez otce? Měli jste aspoň možnost se s ním dopisovat?

První rok jsme vůbec nevěděli, kde je a co s ním je. Teprve pak nám bylo sděleno, kde je a co s ním je: je ve věznici v Leopoldově. Mohli jsme si jednou měsíčně vyměnit dopis, ale bylo určeno, kolik může mít řádků a v obsahu nesměla zaznít žádná závažnější informace, jen: pozdravuju tě, dostal jsem dvojku z matematiky... – takové to byly obsahy. Někdy ale nepřišel dopis půl roku, protože tatínek (který nesměl mít v kriminále celou dobu ani tužku) přece jen psal své verše na nějaké cigaretové papírky a když mu na to přišli, součástí trestu byl zákaz korespondence. Jednou za rok jsme mu mohli posílat balíček, který musel mít nejvíc tři kila, ale i to měl kolikrát zakázáno.

     A návštěvy?

To bylo ještě horší: odehrávaly se v komůrce za přítomnosti bachařů, místnůstka byla tak spoře osvětlena, že jsem tatínka sotva poznal. Mezi námi pletivo, sklo a ještě mříže – vzdálenost asi dvou metrů, viděli jsme se jen matně na dálku. Probrečeli jsme to celé a pak jsme odešli. Nerad jsem do Leopoldova jezdil. Jednou jsme před bránou – tehdy tam pochopitelně ještě nebyla žádná čekárna – čekali celý den, než nám tu hrůznou pevnost otevřou. Stará tatínkova maminka si neměla na co sednout, slunce pálilo a ona v tom pařáku před vraty chodila až do večera, kdy nás dovnitř stejně nepustili a my se vláčkem museli dostat nějak do Bratislavy a odtud rychlíkem domů.

Měli jste povolenou návštěvu a stejně vás tam nepustili?

Ano, tatínek je nějak špatně pozdravil nebo mu našli nějakou báseň a byl v trestu. Za Loretánské světlo a Popelku nazaretskou byl v korekci asi rok. Muklové se učili jeho básně zpaměti, každý si pamatoval část, aby pak jeho sbírky po návratu z vězení dali dohromady. Tatínek po propuštění říkal: „Nejhorší pro mě bylo, že jsem nemohl psát a musel nosit verše jen v paměti.“ Když se v roce 1862 vrátil na svobodu, udělal korektury a dal básně dohromady. Dokud ale v kriminále seděl, nemohl vědět, jestli ho vůbec někdy pustí ven.

     Jak vaši rodinu přijímalo okolí?

Kromě několika poznámek, kdy mi bylo třeba při hledání práce sděleno „náš podnik není ústavem pro děti zločinců,“ si nemůžu stěžovat. Na gympl jsem nesměl a večerně jsem si udělal maturitu. S obtížemi se mi povedlo dostat se hned napoprvé na FAMU. Byl jsem na praxi v Trnkově ateliéru, takže možná zaintervenoval on, snad pomohl sám rektor Brousil. Nejdřív přišlo písemné zamítnutí, i když jsem zkoušky složil a ze 150 adeptů byl třetí. Na odvolání mě ale s podmínkou, že nesmím nic provést, vzali; studovalo nás pak jedenáct.

     V roce 1969 jste natočil film Hlídač (příběh dozorce v kriminále). Vyrovnával jste se v něm s minulostí vlastní rodiny?

Ano, i když inspiračním zdrojem mi byla jedna povídka Karla Schulze. Zaujala mě v ní postava bachaře; nedovedl jsem pochopit, že normální člověk může vykonávat toto povolání.

     Film ale záhy skončil v trezoru.

Dokončil jsem ho v lednu roku 1970, v okamžiku, kdy na Barrandově došlo k velké reorganizaci a přišel nový ideový šéf. Hlídač se na tři dny dostal do jednoho periferního kina a pak putoval do trezoru. Tím jsem skončil svou kariéru režiséra celovečerních filmů.

     Proč?

Byla mi nabídnuta práce u lopaty nebo režiséra animovaných filmů. Vybral jsem si druhou možnost. Po roce 1989 nastupovala už docela jiná garnitura a já vypadl ze hry.

     Jak jste se dostal k tvorbě pro děti?

Byl jsem rád, že můžu u filmu – byť animovaného - zůstat. Začal jsem nosit náměty a bylo mi dovoleno některé realizovat. Točil jsem i krátké hrané filmy, hudební filmy, pro děti to byly především večerníčky – nejvíc frekventovaným titulem bylo Koulelo se jablíčko. Dělal jsem je v Krátkém filmu hlavně pro bratislavskou televizi, která na to měla oproti Praze peníze.

     Na jaké literatuře vyrůstaly vaše děti?

Na té mé už ne. Nejmladší syn Benedikt čte hodně – většinou to jsou životopisy malířů a fotografů; Dominik je muzikant a jeden čas četl hodně moderní autory. Filip četl hodně, ale to bylo také až později a už nešlo o dětskou literaturu.

     Nenutil jste ho tedy číst, jako vás Václav Renč.

Zkusil jsem to, ale to, co jsem mu doporučoval (třeba Dostojevského), to se mu nelíbilo. Komu se ostatně dnes z mladých Dostojevský líbí? Těžko bych někoho takového hledal.

* * *

Ivan Renč (narozen 1937), syn básníka Václava Renče a otec režiséra Filipa Renče. Režisér celovečerního filmu Hlídač (v hlavní roli Jiří Hrzán). Krátkometrážní snímky: Snídejte v trávě, V tunelu, Holoubek Antonína Dvořáka. Filmy pro děti: Kouzelník, Jak jedna paní dostala psaní. Autor knih pro děti: Kytice z královské zahrady, Pasáček Asaf, Šest kamenných džbánů, Ušatý osel – nebeský posel.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay