26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Válečné otazníky dneška

16. 1. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/3 Co poslouchají mladí křesťané, 16.1.2007

Příloha: Perspektivy

Píše se rok 1962 a svět zažívá napětí způsobené vyhrocením vztahů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. První muž sovětského impéria, generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov, při projevu ve Valném shromáždění OSN v New Yorku zuřivě mlátí botou do řečnického pultu a USA se připravují na konfrontační variantu v případě, že SSSR nebude ochoten stáhnout své strategické rakety z komunistické Kuby. Čeští vojáci základní služby spí už několik týdnů obuti a oblečeni při nejvyšším stupni bojové pohotovosti od konce druhé světové války...
Taková je situace, ve které ustaraný papež Jan XIII. píše naléhavou encykliku Pacem in terris a adresuje ji poprvé nejen všem věřícím, nýbrž i všem lidem dobré vůle. Volá ke spolupráci všechny, kdo touží po míru a jsou ochotni zasadit se o jeho udržení. Do základních poselství tohoto dokumentu vtěluje své jednoznačné přesvědčení, že ve věku atomových zbraní není možné chápat jakoukoliv válku jako křesťansky přijatelný způsob řešení mezinárodního konfliktu...
Kubánská krize odeznívá bez jediného výstřelu, sovětské rakety jsou demontovány a odvezeny, čeští kluci si konečně mohou sundat boty a odevzdat samopaly, ale slova vyřčená v papežské encyklice zůstávají po více než dvacet let základním normativem pro katolické vnímání otázek spojených s použitím vojenské síly:
– V situaci, kdy supervelmoci vlastní strategické zbraně, které mají celkovou ničivou sílu nesrovnatelně větší, než jaké by bylo potřeba k vyhlazení všeho živého, je diskuse o kritériích dovolené války nepřiměřená, ne-li zcela pomýlená.
Takový názor panuje nejen v Evropě. Po koncilu zažívá rozmach především německá teologie, jejímž důležitým tématem nadále zůstává otázka vyrovnání s traumatem viny způsobené příklonem německého národa k nacismu. Stejný pohled nachází podporu také v prohlášeních amerických biskupů v roce 1983 i o deset let později.
Na tom nic nemění ani pátá kapitola koncilové konstituce Gaudium et spes, hovořící jasně o právu na vojenskou obranu, již nelze upřít státům do té doby, dokud nevznikne světová vláda schopná vynutit a garantovat mír po celé zeměkouli. A tak v 70. a 80. letech minulého století v církvi jen tu a tam zaznívají ojedinělé hlasy žádající hlubší reflexi reálné politiky atomového zastrašování a poukazující na vnitřní rozpory církevních prohlášení, které na jedné straně opatrně, ale přece jen přitakaly možnosti vlastnit atomové zbraně, avšak na straně druhé téměř bezpodmínečně odsuzují jakoukoliv možnost jejich použití.
Tato odmítavá situace se ovšem začne razantně měnit na začátku devadesátých let. Paradoxně v okamžiku, kdy svět oslavuje pád železné opony a tragického rozdělení lidstva na dva znepřátelené tábory: v okamžiku, kdy projevy politiků hýří optimismem a kdy po téměř čtyřiceti letech přestává být zablokovaná vzájemným vetem supervelmocí Rada bezpečnosti OSN.

Válka v Perském zálivu
Vývoj světa totiž kráčí jinudy, než mnozí doufali. Válka v Perském zálivu po invazi Iráku do Kuvajtu (1991) jasně ukáže, že i v situaci, kdy existují zbraně hromadného ničení, může a dokonce – na základě všeobecně akceptovaného práva na sebeobranu obsaženého v 51. kapitole Charty OSN – musí být za určitých podmínek možné proti nespravedlivému útočníkovi vystoupit s vojenskou silou.
Avšak vojenská akce na osvobození Kuvajtu od okupace Iráku vedeného Saddámem Husajnem je ještě eticky jednoduchým případem. Je to vojenská akce, k níž svolila Rada bezpečnosti OSN, oprávněná autorita světového formátu, po vyčerpání všech nevojenských prostředků. Je to akce, která pouze brání suverénní stát před agresivním útokem jiného suverénního státu. Na první pohled je jasné, že vojensky má tato akce naději na úspěch a že škody, které způsobí, budou nesrovnatelně menší než zlo okupace nezávislého státu se všemi jejími neblahými důsledky. Téměř čítankově tedy toto použití vojenské síly zapadá do podmínek, které v učení o spravedlivé válce posléze v roce 1993 cituje i nově vydaný Katechismus katolické církve. Ten sice nerozvíjí učení, které se v křesťanském světě traktuje již od dob svatého Augustina (4. stol.) – katechismový text pouze suše a nereflektovaně vypočítává základní pravidla předávaná od doby Tomáše Akvinského (13. stol.) a Francesca Suareze (16. stol.) – ale jeho zařazení lze přece jen vnímat jako předznamenání posunu v pohledu církve na daný problém.

Bosenský konflikt
Uběhnou jen měsíce od války v Iráku a na obzoru se hrozivě rýsuje nový konflikt – vyhlášením samostatnosti Slovinska a Chorvatska 25. června 1991 začíná rozpad titovské Jugoslávie, následný požár zachvacuje část Balkánu. Začíná válka na evropském kontinentu, jež se pak v Bosně stává etnickým bojem Srbů, Chorvatů a muslimských Bosňanů. Je to konflikt, který už nemá tak jednoznačné obrysy jako krize v Perském zálivu a který dává tušit, že etické otázky spojené s použitím síly v mezinárodním kontextu se postupně stanou vedle bioetiky těmi nejsložitějšími, jaké bude světu, tedy i církvi, realita dnešního světa nemilosrdně klást.
Světové společenství stojí nepřipravené před zásadními dilematy: Jak daleko sahá suverenita státu, v němž se dějí strašlivé věci? Je možné porušit jeden ze základních principů Charty OSN – nevměšování se do vnitřních záležitostí státu? Za jakých podmínek je možné intervenovat do země, která se zmítá v občanské válce, v níž trpí a umírají desetitisíce nevinných? Je možné intervenovat, jestliže není zcela jasné, kdo je oběť a kdo agresor? Je rozhodnutí intervenovat povinností každého demokratického státu, nebo je otázkou svobodné volby?
A svět i církve řeší i diskutují, prohlášení proti násilí se hrnou ze všech stran a v Bosně zatím umírají, jsou mučeni a ztrácejí se další a další lidé... Politici, právníci i etici na celém světě totiž moc dobře vědí, že v žádném případě nejsou připravena obecně přijatelná kritéria užití síly, o něž by bylo možné eventuální konkrétní vojenský zásah v Bosně opřít, a zabránit tak nebezpečí, že se z přítomnosti vojáků na Balkáně stane nepodložený precedent, jehož udržitelnost v budoucnu nebude reálná.
A tak utrpení v Bosně končí až v okamžiku, kdy lze uzavřít Daytonskou dohodu (1995) a vyslání vojenské síly se může zaštítit mandátem, který již palčivé mezinárodně-právní a etické otázky řešit nemusí, protože vojska jsou tam vlastně pozvána všemi znesvářenými stranami. Ale téměř 200 000 obětí zůstane hrůznou cenou za tento útěk od složitých otázek...

Bezmocnost v Kosovu
Tento strašlivý fakt, jejž politici i prostí lidé Evropy a Severní Ameriky nemohou nevidět, se stává i pro po zuby vyzbrojenou armádu Severoatlantické aliance, až do podepsání Daytonu jen čekající s rukama v klíně, podvědomou černou můrou. Snad právě proto je také reakce na další konflikt tak rozdílná: V okamžiku, kdy se do médií v roce 1998 dostanou zprávy z Kosova, které mluví opět o desítkách až stovkách tisíc bezbranných Albánců vražděných a vyháněných z domovů, státy sdružené v NATO vstupují vojensky do konfliktu relativně brzy, přestože jejich akce není podpořena rozhodnutím Rady bezpečnosti. Záhy se však ukáže, že naprostá vojenská převaha NATO ve vzduchu není moc platná proti malé a slabě vyzbrojené srbské armádě a že získat kontrolu nad kosovským územím nebude snadné, nedají-li vlády států NATO souhlas k pozemním operacím, a tím i k značnému riziku lidských ztrát mezi svými vojáky.
Po leteckých útocích na srbské elektrárny a srbskou televizi – tedy na veskrze nevojenské cíle – Slobodan Miloševič nakonec souhlasí se stažením srbských jednotek z Kosova a s přítomností stabilizačních sil KFOR na jeho území. Po jejich vstupu do Kosova, odkud houfně utíkají Srbové s oprávněným strachem z albánské pomsty, se však překvapený svět dovídá, že původní mediální zprávy o vyhánění Albánců z Kosova byly významně nadhodnocené a že jedním z hlavních úkolů, které vojenské jednotky rozmístěné na teritoriu začínají plnit, je trvalá ochrana srbského obyvatelstva, jemuž hrozí vyvraždění ze strany albánské UCK...
A tak se před světem vynořují další palčivé otázky spojené s použitím vojenské síly: Je eticky dovoleno zasáhnout unilaterálně bez souhlasu Rady bezpečnosti? Není nerespektování RB vlastně zásadní destabilizací jediného křehkého systému, na němž se svět dohodl, tedy větším zlem než utrpení určitého etnika? Jakou roli hrají média v rozhodování o válce či neválce? Jak velké riziko vlastních ztrát je možné morálně obhájit a akceptovat při vojenské operaci na pomoc jinému národu či národnostní menšině? Je obhajitelné útočit na nevojenské cíle, když se tím výrazně zkrátí celková doba válečného utrpení všech? Co to vlastně v dnešní době jsou nevojenské cíle?
Jedna složitější otázka než druhá. V hledání odpovědí se ve světové diskusi v oblasti etiky i mezinárodního práva postupně profilují skupiny s významně rozdílnými názory. Jedna vychází z převážně německých mezinárodně-právních i etických stanovisek a naléhavě zdůrazňuje nutnost udržet jediný funkční mezinárodní rámec vytvořený po druhé světové válce na podzim 1945 při podpisu Charty OSN. Pro tuto skupinu je příznačné tvrzení, že v současné době jedinou autoritou, která může iniciovat v mezinárodních vztazích užití vojenské síly, je Rada bezpečnosti. Tím je jasně dáno, co je nejen právně, ale také eticky přijatelné.
Druhý názor přichází především z USA a Velké Británie. Zdůrazňuje, že ve výjimečných situacích, jakou je např. hrozící genocida, vzniká právo pomoci bezbranné třetí straně na základě principu sebeobrany i bez rozhodnutí Rady bezpečnosti. K tomu výkladu se poté velmi opatrně, ale přece jen přihlásí (ústy tehdejšího vatikánského „ministra zahraničí“ – arcibiskupa Jean-Luis Tourana) také Svatý stolec.
Při řešení zmíněných i dalších otázek se názory postupně tříbí a otevírají zcela zásadní diskusi o legitimní autoritě, která má právo rozhodovat o nasazení vojenských sil v dnešním celosvětovém kontextu: Jaký je vlastně vztah suverénního státu, který má přímou zodpovědnost za blaho svých občanů, a Rady bezpečnosti, v níž rozhodují státy na základě svých mocenských zájmů, jsou-li to mnohdy i státy vysloveně nedemokratické? Tato diskuse se ukáže jako ústřední v okamžiku, kdy lidstvo s hrůzou přihlíží tragédii 11. září 2001 a ptá se, co bude dál.

Hrozba teroristických útoků
Na tuto otázku s velkou rozhodností odpovídá americký prezident George W. Bush, když hned následující den po 11. září pronese před americkým národem větu, která se pro etiku válečného konfliktu stane naprosto zásadní: „Teroristický útok proti USA byl činem války (act of war). Spojené státy se tedy musí bránit a se vší rozhodností také vstoupit do této války proti terorismu, války zcela jiného charakteru než války dosavadní, války, ve které jde o nejzákladnější hodnoty jakékoli demokratické společnosti kdekoli na světě: o svobodu a spravedlnost.“
Viceprezident Dick Cheney k tomu o několik dní později dodal: „Bude to válka, ve které je třeba nečekat na jednotlivé útoky protivníka, protože v okamžiku, kdy on útočí, již není možné se účinně bránit a jeho útoky pokaždé přímo ohrožují stovky až desetitisíce bezbranných a nevinných lidských životů.“ V tomto okamžiku přede všemi, kdo věří, že i ve světě zasaženém hrůzou terorismu a války je možné mluvit o etických pravidlech, jež jsou orientací i v temných časech, vyvstávají s obrovskou naléhavostí opět nové a komplikované otázky, které se řadí k mnoha dalším, vysloveným už dříve, aniž by na ně byla nalezena uspokojivá odpověď: Kdo nese hlavní praktickou a výkonnou zodpovědnost s právem rozhodovat v okamžiku teroristického ohrožení? Jak daleko v takové situaci sahá právo na sebeobranu? Jak definovat válku v nové situaci asymetrických střetů, kdy proti sobě nebojují dvě armády, ale naprosto rozdílná uskupení vojenských jednotek a teroristů? Jak hodnotit preventivní užití síly v situaci, kdy většina informací má zpravodajský, a tedy veřejně nekontrolovatelný charakter? Nakolik konkrétně se může k dané situaci zodpovědně vyslovit církev při vědomí významného nedostatku důležitých informací? Co je vlastně cílem vojenského užití síly? S jakou pravděpodobností je možné posuzovat výhledy na případný úspěch či neúspěch vojenské akce?

Otazníky a zase jen otazníky
Dne 8. listopadu 2006 citovala nová děkanka Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci Gabriela Vlková ve své znamenité inaugurační řeči dominikána Yvese Congara, velkého teologa koncilu: „Možná mé odpovědi nejsou správné, ale otázky pravé jsou.“ Citát vyvolal pobavený úsměv na tváři přítomného exaktního vědce a současně rektora univerzity i na tváři olomouckého arcibiskupa a velkého kancléře teologické fakulty... Congara lze parafrázovat v kontextu světové diskuse o problémech etiky válečného konfliktu ještě radikálněji: „Možná naše odpovědi ještě neexistují, ale otázky pravé jsou.“
Vzhledem k naléhavosti a závažnosti problému takové tvrzení asi úsměv nevyvolá, avšak ve světle křesťanské víry v etické universum – tedy v etické principy, které mají všeobecnou platnost – je tato skutečnost velikou intelektuální, ale i spirituální výzvou.
Tomáš Holub
Autor je katolický kněz a poradce ministra obrany
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou