26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V zemi, kde zákon nařizuje být muslimem

2. 2. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/6 Kmotrovství, 2.2.2010, Autor: Aleš Palán

Fotograf Katolického týdeníku Aleš Masner se vypravil do Íránu. Dojmy, které si z této země přivezl, se výrazně liší od způsobu, jak je tento stát prezentován v médiích.

Co jsi o Íránu věděl předtím, než jsi tam odjel?

Že je to muslimská země, kde je zákonem nařízeno být muslimem a chodit do mešity. Trochu jsem se bál, že mě může zavřít policie, že mohou být problémy třeba s oblečením. Měl jsem obavy, že uděláme nějaký kiks, chybu proti zdejším zvyklostem a budou problémy s místním obyvatelstvem. Vždyť v Íránu mají i náboženskou policii, na veřejnosti se nesmí muž s ženou vzít ani za ruku, ačkoliv jsou manželé.

Spojoval jsi i běžné obyvatelstvo s muslimským radikalismem?

Mluvil jsem s člověkem, po kterém tam stříleli, ale také s jiným, který tam byl s dívkou, a neměli žádný problém. Lákalo mě, že jsem nevěděl, do čeho jdu. V Íránu jsou oblasti, kde je třeba mít zvláštní povolení ke vstupu (na hranicích s Irákem, Afghánistánem a Pákistánem), i taková místa, kam se člověk nedostane vůbec. Věděl jsem, že v Íránu žije pestrá směsice etnik a skoro všichni jsou muslimové – ti umírněnější, šíité. A že to nejsou Arabové. Na místě jsem pak zjistil, že Peršané Araby považují za to nejhorší zlo, jaké je potkalo.

Proč ses tedy odhodlal k cestě?

Dostal jsem nabídku od kamaráda. Váhal jsem a rozhodl se kvůli vlastní zvědavosti. Četl jsem knihu Írán, země, kam se nejezdí – to byl přesně můj důvod, proč tam jet. Za naprosto jinou kulturou, mentalitou, architekturou, přírodou…

Jaká je mentalita Íránců?

Jsou velmi vstřícní, milí, hodní, pozorní – vůči cizincům i k sobě navzájem. Správně zde žena vůbec nesmí oslovit muže – s výjimkou vlastního manžela. Koukal jsem ale na nádraží po autobusech, který je ten pravý, když z okýnka vykoukla zahalená žena a poradila mi, bez ohledu na to, že porušila nějaké nařízení. V restauraci mi cizí muž od vlastního stolu přinesl solničku, protože měl pocit, že bychom ji mohli potřebovat. Na ulici jsem se rozhlédl a už u mě stál někdo, kdo mi chtěl pomoci. Doslova nás nutili, že za nás zaplatí jízdné v autobuse: „Vy jste v naší zemi host, nebudete nic platit,“ říkali. Někdy bylo skutečně těžké je přesvědčit, že si chceme lístek koupit sami.

Byla taková pomoc nezištná?

Ano, cizí člověk nám zaplatil lístek, popřál krásnou dovolenou a odešel. Jiní nás zvali k sobě domů přespat a na večeři – a nechtěli vůbec nic. Byli jsme jejich hosty, cítili jsme jejich úctu a radost, že se na ně někdo přijel podívat. Íránce zajímá, co si o nich myslíme – nepotkal jsem člověka, kterého by to nezajímalo.

Jaký je vztah Íránců k jejich vládě?

Většinou nám vysvětlovali, že vláda a lid jsou dvě různé entity. Tvrdili nám, že se za vlastní vládu stydí, vůči Ahmadínežádovi cítili až nenávist. Říkat o nich, že jsou všichni radikální islamisti, by bylo jako o Češích za komunismu tvrdit, že jsou všichni bolševici. Těch sedmdesát milionů Íránců není vláda. Pouštěli nám videa z protivládních demonstrací, kde byly tisíce účastníků a mnoho mrtvých. Viděli jsme záznam, na němž policista vytáhne bouchačku a pálí z ní ostrými náboji do lidí. Nikdo na něj přitom neútočil, nikdo ho neohrožoval.

Jak vám tyto obrázky někdo pustil?

Na notebooku; ten člověk nevypadal, že by se bál, a nám zjevně věřil. Lidi nám vůbec věřili: tam, kde nebyly směnárny, jsme měnili dolary třeba na ulici u lidí, kteří nikdy takovou bankovku neviděli – vůbec si nemohli ověřit, jestli je pravá. Jindy jsme si nechali batohy v nějakém obchodě a večer jsme se pro ně stavili – neměli jsme nejmenší obavy, že by se nám zavazadla ztratila nebo by byla vykradená. Nezažili jsme ani náznak toho, že by nás chtěli obrat – tedy kromě taxikářů, kteří mají pro cizince desetinásobné ceny.

To je jako v Praze…

V České republice ovšem nejsou taxikáři chudí lidé. Průměrný plat při přepočtu na koruny je v Íránu pět tisíc – to ve městech, na venkově je to tři tisíce. Rodina taxikáře mohla mít za naše svezení lepší večeři. Mnoho turistů tam ale skutečně nejezdí. Za tři týdny pobytu jsme potkali jen pět západních turistů; jeden prodejce ve velkém městě nám říkal, že letos u něj bylo sedmnáct turistů – a to počítal i nás dva. Kdo by Peršanům za nějakou službu nabídl peníze, urazil by je.

Mohli jste vejít do mešity?

Je pár mešit, kam pustí jen muslima – jsou to velmi svatá místa; jinak jsme do mešity mohli. Na nádvoří se nás zeptali, jestli máme kameru, a když jsem řekl, že ne, mohli jsme vstoupit. Velice často se nás místní obyvatelé ptali, jak se nám u nich líbí. Jsou na svou zemi hrdí, pyšní, milují ji. Sami necestují, za těch pár týdnů jsme viděli víc než většina Íránců: oni nemají peníze, dovolenou a zřejmě ani chuť cestovat. Jen pořádají pikniky podél silnic, což je úplná národní vášeň. Nehledají přitom z pohledu Evropana hezká místa: posadí se klidně vedle dálnice v odstavném pruhu. A po pikniku neuklízí, druhý den se na tom místě rozloží zase někdo jiný.

Znají Česko?

Třeba naše fotbalisty znají víc než já sám… Mají skutečně rádi fotbal, vědí, jaké měl kdo z hráčů zranění, ve kterém hraje klubu, odkud kam přestoupil. Znají pojem Evropa a někam do ní nás geograficky zasazují. Ti starší nás mají spojené s Jugoslávií. „Jak se vám vede po tom, co u vás skončil Tito?“ ptal se nás jeden z nich. Nevědí nic o „zlém světě“, jehož jsou podle některých lidí na Západě součástí. Jeden Íránec se skoro rozbrečel, když jsme mu řekli, že jeho země je u nás často chápána ve zlém.

Kým pro ně tedy jsme my sami?

Jsme nemuslimové, kteří se vystavují polonazí v televizi. Mají totiž satelity, kde běží běžné hudební kanály a vystupují tam různé zpěvačky v bikinách. Ne všichni Íránci jsou přitom muslimové, ale musí se tak chovat. Byli jsme u kluka, který říkal, že během ramadánu chodí víc do posilovny, aby bylo patrné, že hubne; půst přitom nedodržuje, chodí se tajně najíst na záchod. V poušti Toudeshk jsme spali u rodiny v tradičním hliněném pouštním domě. Jeho majitel Mohamed Jalali je otevřen všemu západnímu, je nepřítelem ortodoxní náboženské vlády, chce naprostou volnost. Takových lidí tam je víc.

Jsou Íránci chudí?

Ano. Když má jejich auto najeto 200 tisíc kilometrů, pořád ho vnímají jako nové. Když se něco rozbije, mnohdy nemají na nový díl, a tak to jen omotají provazem. Ne že by snad přímo hladověli, ale hlavně v poušti bylo vidět, že nic nevyhodí. Znakem bohatství je pro ně zlato: nelze jít žádat o manželku bez zlatého daru rodičům. A nápadník ani neví, jestli tu dívku dostane. Může jim dát zlatý náramek a oni mu řeknou, že není z dobré rodiny, a dceru mu nedají. Partneři se nemohou navštěvovat doma ani například ve škole. Pokud kluk stojí o dívku, musí navštívit školní radu a vysvětlit, proč chce chodit zrovna s touhle – a oni mu musí nejprve dovolit, že ji může požádat o schůzku. Navázat kontakty je proto velmi náročné. V Íránu stále existují tresty, jako je zakopání do země až po hlavu, kamenování, veřejné lynčování rákoskou… A trest smrti.

Jak jste se v Íránu domlouvali?

Anglicky. Zejména mladí lidé s námi mluvili rádi, chtěli si jazyk procvičit. Děti na nás volaly: „Hello,“ nebo si připravily jednu krátkou anglickou větu, vyřkly ji a pak utekly. I mnozí dospělí uměli jen pár vět – někdy nám říkali: „I love you,“ znali to ze satelitu a pravděpodobně ani nevěděli, co to znamená; mysleli, že pozdrav.

Vy jste byli v této zemi hosté. Jak ale žijí v Íránu nemuslimové, zejména křesťané.

Oficiální statistiky říkají, že v Íránu žijí celá 2 % nemuslimů; dle některých zdrojů dokonce jen jedno procento. V lepším případě zde tedy můžeme potkat jen 1,5 milionu Židů, křesťanů, hinduistů, buddhistů či zoroastrijců. Jeden místní obyvatel nám však říkal, že křesťanů je v zemi více, ale nechtějí na sebe upozorňovat. V zemi s výraznými teokratickými rysy vše upravují zákony řídící se danou vírou – v případě Íránu islámem. Křesťané se proto na společné modlitby většinou scházejí v různých domácích prostorách. Jediné kostely, které jsme během naší cesty viděli, byly ty v arménské čtvrti v Esfahánu.

Jak na vás ty kostely působily?

Jsou opravdu nádherné a blízko sebe jich stojí hned několik: kostel sv. Josefa z Arimatie, kostel sv. Marie či Betlémský kostel. Stavby respektují místní styl architektury, nevypadají tedy jako u nás, a přesto si jich návštěvník hned všimne – nezapadají do krajiny jako mnohem běžnější mešity. Uvnitř se však již ocitnete v typicky vyzdobeném křesťanském arménském kostele. Místní si dokonce interiéru natolik váží, že je zde zakázáno focení, a jeden muž na to také dohlíží. Toto nařízení je v Íránu poměrně neobvyklé. Setkali jsme se s ním pak už jen jednou – na druhém nejposvátnějším muslimském místě v zemi, u hrobky dvou bratrů imáma Rezy v Shirazu.

Hovořili jste s Íránci o jejich vládě?

V průvodci píší, že o tom se s nimi bavit nemá, ale Íránci na to sami rádi zavedli řeč. Vyprávěli nám o demonstracích, o zmanipulovaných volbách… Na jednom místě nám říkali: „Celá naše škola šla volit opozici, a přitom z našeho okrsku pro ni oficiálně nedošel ani jeden hlas.“ Pociťují to jako velkou křivdu. Jeden člověk nosil náramek s nápisem „Obama: You can.“

Co očekávají od budoucnosti?

Nové protivládní demonstrace. Čekají na někoho, kdo je pozvedne; potřebují vůdce.

Jak jim můžeme pomoci my?

Několikrát nám říkali, ať tam lidé ze Západu víc jezdí, aby poznali, že něco jiného je jejich vláda a něco jiného lid. Chtějí cítit, že se o jejich situaci někdo zajímá.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou