26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V 'zajetí' Svatohostýnské Matičky

30. 6. 2005

|
Tisk
|

Vsetínský básník a vydavatel nejmenšího časopisu na světě Hlas z pasínku Karel Vysloužil vydal v těchto dnech svou knížku životních vzpomínek s názvem Příběh. Přinášíme z ní úryvky, které se vztahují k autorovu nelehkému údělu v 50. letech, kdy byl komunistickým režimem odsouzen ke 20 letům těžkého žaláře.

Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2005, Autor: Karel Vysloužil

Píše se rok 1948. Pětičlenný výbor mládeže ČSL v Kojetíně (Přerovsko) se schází na schůzích ještě další tři měsíce. Naše debaty vyznívaly proti znásilnění společnosti, já jsem byl autorem čtyř letáků proti KSČ. Pak jsme se rozešli, například já se oženil do 80 km vzdáleného Vsetína. Nestýkali jsme se. Uběhl rok a půl v klidu. Náhle nás StB pozatýkala, prý jsme se několika schůzemi po Únoru dopustili velezrady: „vedli jsme řeči proti KSČ a tiskli letáky“.

ZATČENÍ

Zatčen jsem byl v noci na devátého října 1949 v kasárnách v Přerově, kam jsem prvního října narukoval ve svých 22 letech. Zatčení proběhlo jako ve snu. Spal jsem na vyšší pelesti železného lůžka, když mě někdo probudil zataháním za deku. Rozespalý jsem pohlédl do obličeje staršího muže – ten tiše řekl: „Oblečte se, půjdete nám něco vysvětlit na policii.“

Když jsme opouštěli Přerov, poznal jsem směr na Olomouc. Tam jsme vjeli do široké, dnes Masarykovy ulice, a zastavili před rozsáhlou policejní budovou. Z ponuře svítící vrátnice nás provázel do sklepení hlídač s klíči – odemkl – za mnou zarachotil zámek dveří kobky: od tohoto okamžiku jsem pak po dlouhé roky procházel jen dveřmi, které někdo přede mnou odmykal a za mnou zamykal.

Rozhlédnutí se po kobce je nezapomenutelné na celý život. Metrová ulička u levé zdi byla dlouhá na čtyři kroky, vpravo ode zdi ke zdi souvislá dřevěná palanda plná mužských těl v civilních šatech – všude kolem vlhká zeď se stékajícími pramínky z potu a vydýchaného vzduchu. Se mým příchodem k ránu se všichni na palandě probudili – pokud spali, pokud se vůbec dalo spát na dřevě v tak namačkaném stavu, kdy otlačeniny boků i zad nutí stále měnit polohu těla! Někteří tu byli pár dní, někteří několik měsíců – ti v noci už i ze spánku sténali kvůli proleženinám. Všichni byli zvědaví, proč jsem tady, co je nového venku. Naše osudy byly přibližně stejné – vyprávět se však chtělo, ba muselo, protože skrze každý příběh se hledala cesta k brzkému propuštění na svobodu. Když do kobky vniklo přes zamřížované a zasíťované sklepní okénko trochu světla, viděl jsem na některých přítomných podivně zmodralý obličej, dokonce i pohmožděniny. S nimi se vraceli – spíše klopýtali v botách bez tkaniček – od výslechů. Všichni jsme lapali po vzduchu, zamřížované okénko jsme nemohli pootevřít, bylo zavřené zvenčí ze dvora. Skoro jsme se dusili, stále se potili – snad bylo úmyslem vyšetřovatelů zvýšit u všech touhu dostat se co nejdříve z nesnesitelného prostředí! Do sklepení k nám pronikal jen zvuk aut z nádvoří a dupot pochodujících vojáků, kteří z blízkých kasáren v četách několikrát za den vycházeli do města a vraceli se za zpěvu mírových a budovatelských písní: „Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdem neochvějně...“

(...)

V době, kdy byl vynesen rozsudek smrti nad JUDr. Miladou Horákovou (8. 6. 1950) byly 10. června 1950 vyneseny těžké rozsudky i nad skupinou „velezrádců“, s nimiž jsem byl souzen v Olomouci. Dostal jsem dvacet let. Z Olomouce mne odvezli na Bory v Plzni, odtud po trýznivém strádání na samotkách do uranového koncentráku u Příbrami.

(...) Z dálky doléhal do tábora občas slabý hluk vlaku, silný byl zato rachot výsypníků hlušiny na vrcholu haldy. Nejhorší však bylo vědomí stálého neviditelného záření uranu – buňky v těle úpěly, cítili jsme to; trpělo nervové spojení mozku se všemi orgány. Nedobrovolnost situace, do níž jsme byli vrženi, situace pomalé likvidace člověka byla děsivá a budila úzkost větší a větší s měsíci a roky, jež jsme byli nuceni žít a pracovat v tomto otrockém prostředí. Tíha odsouzení k likvidaci nás ničila.

Brzy poté, co jsem se rozhlédl po novém místě a mohl při putování na noční směnu spatřit hvězdy na obloze, vyhlížel jsem vždy tu nejzářivější na nízkém obzoru, o níž jsem se domníval, že je jitřenkou na nebi a posílal po ní políbení a pozdrav své drahé Jitřence doma.

V táboře byly povoleny vycházky v určené době na seřadišti. Na horním konci tohoto prostoru bylo místo, odkud jsem z prohlubiny lesního hřebene mohl vidět věže chrámu na Svaté Hoře u Příbrami. Pokládal jsem to za veliké štěstí. Každý den po více jak šest roků jsem na tomto místě postával s modlitbou a prosbou za přežití a za šťastný návrat domů k Jitřence.

Bývalo mlhavo, pršívalo za krk, do chabého odění foukal vítr, chumelilo se, mrzlo – ó, Bože, jak jsme to všechno vydrželi! Bylo však i léto – v tomto období mně bývalo nejteskněji! Užil jsem s Jitřenkou jen jedno jediné... a oni, ti strašlivě zlí lupiči, přišli v noci a všemu rozkvétajícímu v našem životě učinili konec! Konec? Štěstí nás neopustilo ani v době temna. Jeho milostí a požehnanou základnou je příběh našeho zvláštního setkání v jednom krásném dnu na Svatém Hostýně v červnu v roce 1948.

PŘÍBĚH

V roce 1948 jsem 15. června nasedl na motocykl a rozjel se z Čelčic u Prostějova přes Kojetín a Hulín na Velehrad. Jakoby neznámou silou puzen jsem v Hulíně zahnul doleva a ocitl jsem se v Bystřici pod Hostýnem. Zde se mi pokazil motocykl. Dal jsem jej do opravny a šel přespat na Svatý Hostýn.

Při večerní mši svaté jsem klečel na stupni kněžiště u stěny vpravo. Bezděky jsem zaznamenal, že na stejném stupni u stěny vlevo klečí dívka. Jinak byl kostel téměř prázdný.

Na druhý den jsem si koupil perník u stánku číslo třináct a šel z kopce dolů do města pro motocykl, abych odjel domů. Motocykl však nebyl opraven, a proto jsem se k večeru vracel znovu na Svatý Hostýn. Babička u stánku, s níž jsem se ráno loučil, mě s údivem vítala.

Při večerní mši svaté jsem klečel na stejném místě. I dívka byla na stejném místě. Třetího dne ráno jsem se zase rozloučil s babičkou u stánku číslo třináct, peníze na perník jsem už neměl a šel jsem z kopců dolů. Motocykl opět nebyl opraven. To už byl čtvrtek. Nezbývalo mně než se znovu vrátit na Svatý Hostýn.

Večer už potřetí se vše opakovalo: při mši svaté před oltářem já vpravo, dívka vlevo. Ráno v pátek byl perník od babičky zadarmo, třetí rozloučení a poklusem z kopce dolů. Motocykl nebyl opraven, mistr nebyl doma. Když jsem se pak odpoledne blížil širokým schodištěm vzhůru ke kostelu, už z dálky na mne babička volala: „Svatohostýnská Matička vás nechce pustit, já věděla, že se vrátíte!“

Tentokrát poprvé seděla na židli u krámku dívka, která po tři dny klekávala před oltářem při mši svaté na stejném stupni jako já. Posadil jsem se u stánku na kamenný schod a dal se do hovoru. Zprvu jen s babičkou, pak se řeč napřímila mezi mnou a slečnou – babička umlkla a s úsměvem jen přikyvovala hlavou. Při mši svaté – už známí si – jsme opět klečeli oba na stejných místech. Pak při večerním posezení na lavičce u křížové cesty jsme si slíbili, že se na druhý den před odjezdem domů ještě sejdeme po ranní mši svaté. Tak se i stalo.

Z řeči pak vyplynulo, že jsme oba přišli na Svatý Hostýn v úterý. Jak jsme si vyprávěli a vyprávěli na lavičce u louky blízko kostela, bylo poledne. Pocit krásného setkání a souznění v duších byl tak silný, že jsme si slíbili často psát. Později odpoledne bylo toho tolik nedořečeného, že jsme se rozhodli, že se vezmeme. Po tomto slibu k tomu došlo za tři měsíce. Svatba byla 18. září 1948. Uplynul rok a mě zatkla komunistická Státní bezpečnost.

(...)

Tak plynula padesátá léta, kdy jsem s tisíci spoluvězni kopal a vyvážel z hlubin země uran v kraji 50 km jižně od Prahy. Po návratu domů jsem našel svou ženu Jitřenku nervově nemocnou, věrně čekající. Manželství nám nedalo dítě. Upnuti na lásku zůstáváme ctiteli Matičky Svatohostýnské, která nás přivedla ke společnému životu i k utrpení, jímž jsme v prvním desetiletí manželství prošli.

Z knihy Karla Vysloužila Příběh (Lípa Vizovice 2005)

 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou