V srdci církve budu láskou

Vydání: 2010/40 Facebook, 29.9.2010, Autor: Pavel Vojtěch Kohut

V závěru života se jí zmocnily tak velké apoštolské touhy, že nevěděla, co si s nimi počít. Hledala odpověď v Písmu a našla 12. a 13. kapitolu Prvního listu Korinťanům. A pochopila! Pochopila, že bude-li se jako kontemplativní mniška modlit za církev a milovat ji, může mít podíl na všech povoláních, včetně misionářských. Zvolala: „Ano, našla jsem své místo! V srdci církve, své matky, budu Láskou! Tak budu vším a můj sen se splní!!!“

Známe ji jako svatou Terezii z Lisieux nebo „od Dítěte Ježíše“, říkáváme jí „Terezka“, nebo dokonce „Terezička“, možná si někdo navíc vzpomene, že se jmenovala Thér`ese Martin, a třeba jsme četli i její Dějiny duše. Ale už možná ne všichni víme, že se tato bosá karmelitka, která zemřela v pouhých čtyřiadvaceti letech, stala patronkou misií, že je teprve třetí ženou v církvi (po svaté Terezii z Ávily a svaté Kateřině Sienské), která dostala titul „učitelky církve“ a že její rodiče byli ne tak dávno, totiž 19. října 2008, blahořečeni. Jistě i oni přispěli k tomu, že jejich dcera Terezie dorostla k takové duchovní velikosti, paradoxně právě tím, že objevila „malou cestu“ důvěry a odevzdanosti. Sama vzpomíná, že se v kostele ráda dívala na svého otce, jak se modlí, neboť tak mohla vidět, jak se modlí světci. K tomu, že se stala patronkou misií, přispělo jistě rovněž to, že se v řádu, do něhož vstoupila, setkala s dědictvím apoštolského zápalu své svaté španělské patronky, že měla možnost si dopisovat se dvěma misionáři, že měla sama v úmyslu odcestovat do kláštera v misiích… Přesto však: stačí to na „vysvětlení“, jak je možné, že se stala jednou z nejpopulárnějších světic vůbec a že její Dějiny duše nepřestávají být duchovním bestsellerem? Vždyť i její rodné sestry (tři z nich bosé karmelitky v témže klášteře jako ona!) měly stejné předpoklady, a její velikosti zdaleka nedosáhly. Stojíme před velkým tajemstvím světců: Je tu „jakési nevím co“ (máme-li použít obratu jejího velkého duchovního učitele Jana od Kříže), které nám uniká a které způsobuje, že ač jsou „ze stejného těsta“, přesto „chutnají docela jinak“. Stojíme před otazníkem, jenž asi jen tak nezmizí… A to je možná dobře! Třeba nás bude tento otazník neustále podněcovat a nenechá nás v klidu. Tak dlouho, dokud se ono „jakési nevím co“ neobjeví také v našem životě a neotevře nás plně Boží svatosti. Pak se staneme i my nejužitečnějšími pro církev.

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay