Vydání: 2007/41 Proč lžeme?, 9.10.2007

Má patnáctiletá dcera za mnou přišla s prosbou, zda by mohla jet s partou spolužáků na chatu. Když jsem se jí to snažila rozmluvit, cítila jsem, jak se vůči mně uzavírá. Je mi jasné, že když to ostatní rodiče svým dětem povolí, dceru bych před nimi zákazem znemožnila. Mám ale strach jí to dovolit, i když její kamarády a kamarádky znám – většinou jsou fajn, až na dva kluky. Ti s sebou určitě budou brát i alkohol, a to se pak může stát cokoliv... Co mám dělat?

V otázce Co mám dělat? je vyjádřena bezradnost, předtím čtenářka mluví o strachu. Strach a bezradnost jsou v životě dva nevítaní společníci, kterým se raději snažíme vyhnout. Zvlášť nepříjemní jsou tehdy, když vyrůstají z tíhy naší odpovědnosti. Strach a bezradnost ovšem k životu programově patří – o to víc tehdy, když se někdo stane rodičem. Zní to paradoxně, ale je to tak. Musíme však rozlišovat: strach je špatný rádce, bezradnost však má v životě své místo.
Být manželem, manželkou, rodičem znamená „velmi riskovat“, vystavovat se strachu a bezradnosti, stát se zranitelným. Neplatí to ovšem jen pro manželství a rodinu. Obecně: odevzdat se lásce, která je svojí podstatou spolubytí, znamená vázat na sebe odpovědnost. Láska nás vystavuje vnějším atakům, utrpení, jež vyplývá z jedinečnosti a neopakovatelnosti milovaného, jeho svobody, kterou respektujeme, ale zároveň mnohdy bezradně a bolestně toužíme po tom, aby námi milovaný směřoval cestou svobody k dobru. Z míry velikosti lásky vyplývá i míra utrpení.
Milující rodiče musí s bolestí, bezradností a strachem počítat. Nejbolestněji to mohou zakoušet právě v době, kdy už není jejich syn či dcera dítětem, ale není ještě ani dospělým. Skončily časy, kdy si svých děti „užívali“. Stačilo jim říct, co si smí dovolit, případně domluvit, nebo požadovaného dosáhnout plácnutím „po zadku“. U dospívajícího dítěte už ale s dříve účinným „musíš“ rodiče nevystačí. Je třeba respektovat jeho oprávněnou potřebu naučit se být za svůj život a svá rozhodnutí odpovědný. Slovo „musíš“ si žádá být nahrazeno formulacemi „měl bys“ a nebo „co říkáš, kdybys...“.
Je důležité, aby syn nebo dcera od rodičů bytostně zakoušeli, že jsou bráni vážně. Rodiče by si na tom měli dát obzvlášť záležet. Měli by přitom umět být trpěliví, laskaví, naslouchající, velkorysí a v neposlední řadě i odvážní. Uvedený dotaz dokazuje, že to není jednoduché. Období puberty je pro obě strany, jak pro rodiče, tak i pro děti – velmi náročné, ale pro celkový vývoj mladého člověka nesmírně důležité.
Láska je sice rizikem, ale člověk se nesmí bát riskovat. Bůh se nebojí darovat člověku svobodu, i když dobře ví, že ji dokáže zneužít – obrátit ji proti němu nebo zničit sám sebe. Kdyby však nechtěl „riskovat“, nikdy by nás nestvořil. Neznamená to ale, že by měli být rodiče ke svým dospívajícím dětem benevolentní a vše jim dovolit.

STRACH MÁ VELKÉ OČI
Já osobně jsem svým rodičům vděčný za to, že mi během dospívání dokázali říct, které věci pro mě nejsou a naopak, nechali mě vyrůst a umožnili mi jít cestami, za které jsem dnes rád. Dokázali „riskovat“.
K dotazu tazatelky lze říct tolik, že strach má velké oči, vidí jen nebezpečí. Pocit bezradnosti je naopak výzvou k dokonalé lásce, ke které nabádá svatý apoštol Jan: „Dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce,“ (1 Jan 4,18). Rodiče by měli umět s dětmi hovořit o hodnotách, pomoci jim si je osvojit a nejlépe spolu s nimi dojít k odpovědnému rozhodnutí. Musí se však naučit počítat i s tím, že při rozhodování nebudou mít zřejmě nikdy stoprocentní jistotu. Ale „dokonalá láska“ to umí přijmout a umí i zdravě riskovat.
P. Jindřich Šrajer SDB, vyučující teologické etiky na TF JU v Českých Budějovicích