V první řadě je třeba se za kněžská povolání modlit

Vydání: 2005/26 Kněžská samota, 20.6.2005, Autor: Václav Salvet

“Mladým bych vzkázal, aby se nebáliBožího volání. Nic neztratí, získají,” říká devadesátiletý kněz. A dodává: “Ono je potřeba dnes s mladými jednat trochu jinak. Ne jenom je kritizovat. Spíše je podněcovat, aby také začali působit sami v prostředí, ve kterém žijí.”

Jste rodák z Horní Lidče - jak vzpomínáte na své mládí, rodinu? Kdo byl pro vás vzorem?

Babička, to byla taková moudrá, rozšafná žena, oblíbená v celé vesnici. A také učitelé. Třeba řídící učitel Trávníček, hluboce věřící člověk. Ten měl po všech stránkách vliv v celé obci.

Jak to vlasně přišlo, že jste šel studovat z Moravy za pražskou arcidiecézi?

Mě to stále táhlo do Čech. Při jedné jízdě vlakem se se mnou dala do řeči řádová sestřička a ptala se mě, co budu dělat. Byl jsem zrovna po maturitě. Profesorka filozofie, která s námi dělala testy, o mně napsala: ke dráze, učitel, kněz. Když jsem to té sestřičce ve vlaku vyprávěl, ptala se mě, kam bych jako kněz chtěl. A když jsem mluvil o Čechách, vzala si na mě adresu, že napíše známému knězi. Zanedlouho mi přišla přihláška, kdy mám nastoupit, že mám číslo prádla 108 a další podrobnosti.

Ta sestřička byla z Brna a když jsem se s ní znovu setkal, přemlouvala mě ještě, abych do Čech nechodil. Dokonce mě vzala za brněnským panem biskupem. Když jsem však stále tvrdil, že bych chtěl do Čech, řekl nakonec, že jestli se mi tam nebude líbit, mohu se vždycky vrátit.

Takže jste se vydal na cestu do semináře...

Byl jsem v Praze poprvé. Před nádražím byly ještě kočáry tažené koňmi, tak jsem naložil věci a odjel do Dejvic.

Seminář tehdy vedl kardinál Beran, že?

Ten mě právě v semináři přivítal. Myslel jsem, že to je kostelník: „Pěkně vítáme, v tomto pokoji budete bydlet.“ Všechno mi ochotně ukazoval. No a večer jsme byli voláni všichni postupně k rektorovi. A tu jsem teprve zjistil, kdo že mě to vítal.

Co se mi u něho líbilo, bylo, že kázal hodně o víře. Dodnes vzpomínám na jeho promluvy při pobožnostech o prvních pátcích.

Byl jste vysvěcen až v osmadvaceti letech - proč tak „pozdě“?

Vyšel jsem obecnou školu a hned jsem nevěděl, kam dál. Po roce jsem začal měšťanku a paní učitelka stále říkala, že bych měl jít studovat. To už bylo gymnázium ve Vsetíně. Do tercie jsem nemohl, protože bych musel dohánět latinu. No a protože jsem nastoupil do sekundy, měl jsem pak ono zpoždění čtyř let.

Působil jste na mnoha místech v republice. Jak na ta místa vzpomínáte?

Spíš bych se zeptal, jak vzpomínají oni. (smích) - Byl jsem v Dolní Bělé u Manětína, v Plzni, v Chebu a tam mě poprvé zatkli. 8. září 1949, zrovna na svátek Panny Marie. Tehdy byli zavřeni hlavně vikáři, ti, kdo měli vliv na kněze, a ti, kdo přes zákaz StB četli a komentovali v kostele pastýřský list. Byl jsem v Karlových Varech a potom nás převezli na Pankrác. A pustili nás až 28. října – asi stovku kněží.

Každý se tehdy po věznění musel ještě vrátit na místo, kde byl zatčený, takže jsem putoval po propuštění znovu do Chebu. Tehdy už byli ve službě tajemníci a ten můj říkal v chebské farnosti: „Tak už máte toho ‚vymodleného‘ zase doma.“

Krátce nato proběhlo u nás na Chebsku ještě poslední biřmování udělované kardinálem Beranem. Už ho ale nemohl dokončit, musel se vrátit do již zabraného Arcibiskupského paláce a biřmování za něj dokončil biskup Elčkner. Bylo to zároveň na dlouhou dobu poslední biřmování v Čechách.

 

Kvůli víře a svému povolání jste byl v letech 1951-58 vězněn, v Ruzyni, na Pankráci, v Kartouzích, Jáchymově, Plzni a znovu v Kartouzích. Jak se Vám podařilo to období přežít? Co bylo na té době pozitivního?

Potkal jsem se tam s mnoha kněžími, které jsem neznal. Vytvořili jsme pěkné společenství, třeba při draní peří nebo při výrobě rohožek. Také jsem brousil sklo. Dokonce se na Jáchymově podařilo tajně pokřtít dva spoluvězně. Později, než jsem šel k soudu, jsem byl půl roku na samotce.

 

A jak jste přežíval ty těžké chvíle?

Nemohu říci, že bych prožil nějakou zvláštní krizi.

Co třeba půlroční samotka?

Jednak už jsme s tím počítali, že jí každý projde. Samozřejmě pomáhá důvěra v Pána a také modlitba. Jak se člověk nemodlí pořádně, tak těžko něco přežívá.

Co to znamená modlit se pořádně?

Uvědomit si, kdo je zde se mnou. S kým mluvím. Komu jsem slíbil věrnost.

 

Mohl jste po propuštění působit dále jako kněz?

Po propuštění z Valtic (Kartouzy) jsem pracoval jako dělník u okružní pily v Bystřici pod Hostýnem. Potom jsem působil od 66. roku v Malenovicích. Dali mi státní souhlas v olomoucké arcidiecézi. Když to přišlo, říkal jsem si, že musím mít povolení od biskupa Tomáška, protože jsem z pražské arcidiecéze. Vydal jsem se za ním a kardinál Tomášek mi tehdy řekl: „Jen to berte, když budete mít státní souhlas tam, tak už se lehko vrátíte zase domů do pražské arcidiecéze.” A tak jsem byl dva roky v Malenovicích.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jste působil na osobním referátu pražského arcibiskupství. Jaký byl biskup Tomášek, vzpomínáte si na nějakou historku z jeho blízkosti?

Povolání na konzistoř mi přišlo v roce ´68. Otce biskupa jsem ještě s P. Mixou doprovázel často na Moravu. Stavili jsme se jednou u sester v Koclířově a ty nám připravily pohoštění. Otec kardinál ale nemohl sladké. A tak se pater Mixa činil za něj a na zpáteční cestě poznamenal: „Najedli jsme se, a ještě jsme udělali dobrý skutek.“ A pan biskup do mě žďuchnul a říká: „Vidíte ho, tohle říká vždycky.“

V roce 1971 jsme ale museli všichni pryč. Aby to tak ostře nebilo do očí, přeložili mě do nedaleké farnosti sv. Matěje. Provizorně. Zůstal jsem tam 31 roků.

Bůh dopřál vaší práci tolik následovníků jako málokterému knězi - „vychoval“ jste deset kněží. Ale dalo by se říci, že všichni přišli až v druhé polovině vaší více než šedesátileté kněžské služby. Mohl byste nějak postihnout období, kdy to „začalo“?

Velmi brzy po mém příchodu do farnosti jsme začali jezdit na svatý Hostýn. První dva roky jezdili jen kluci ministranti. Potom začala jezdit i děvčata. Nevěděla ani, kam jedou. Řekl jsem pouze: „Slušně se oblečte a buďte tam a tam.“ No a kolem 15. srpna jsme tam vždycky asi na týden jeli. Touto poutí prošli snad všichni tito kněží. Byli jsme vždycky pro státní policii podezřelá skupina. Ale nikdy se nám nic nestalo.

Co byste doporučil kněžím, kteří vycházejí ze semináře? Jak mají působit, aby ve své farnosti také probudili v mladých lidech touhu po kněžství?

V první řadě je potřeba se za nová kněžská povolání modlit. Potom je potřeba, aby se o kněžství hovořilo i v rodinách. Aby si každý uvědomil, co to kněžství je.

Co vy osobně považujete za příčinu takového množství povolání ke kněžství ve farnosti sv. Matěje?

Milost Boží působí.

A proč právě tady a po vašem příchodu?

O mně se říká, že jsem člověk přísný, zvláště na ministranty. Ale je potřeba, aby je kněz měl přitom rád a vážil si jich. Aby si jich uměl všimnout, musí poznat jejich povahu, protože ke každému se musí přistupovat jinak. Ale já jsem jenom takovým nástrojem...

Kdyby za vámi někdo přišel, že se rozmýšlí, zda jít na kněze, co byste mu poradil?

To je těžko říci teoreticky. Ke každému je třeba přistupovat trochu jinak. Prvně je třeba vědět, co ho k tomu vede. Zda si je vědom toho, co ho čeká. Potom také, jestli ho do toho někdo nežene. Horší to ovšem bývá s těmi, kteří chtějí, a rodiče jim to nedovolí. Rodiče by jim neměli bránit, myslím, že se to nevyplácí.

Když tak o tom uvažuji, cesta každého z těch kněží byla jiná. Ale je zajímavé, že všichni jsou z ministrantů.

Dnes lidé často přestávají chodit do kostela nebo se modlit, protože „jim to nic nedává“. Co na to říkáte?

Jednak často nemají základ z domova - rodina se má modlit pohromadě. Vzpomínám si, jak to bylo u nás -  ráno jsme se modlili víc soukromě, ale abychom se večer nesešli a nepomodlili? Otče náš, Věřím v Boha, Desatero, Anděle Boží, Zdrávas Maria - to byla samozřejmost, ne povinnost - stejně tak nedělní mše svatá. Vzpomínám si živě na jednu scénu, když byl brácha malý: táta ho měl na ramenou, chodil s ním po pokoji a zpíval mariánské písně. A moje babička - ta šla každý den na mši svatou. Půl hodiny cesty. A svoji práci vždycky stihla.

Jaké to je prožít 90 let? Co bylo pro Vás v životě zvláště důležité?

Já bych to vyjádřil jinak - někdy se ptám sám sebe, proč mě tady Pán Bůh tak dlouho nechává. Prožil jsem ne pěkný, ale velice pěkný kněžský život. Na všech místech jsem zažil velikou lásku od lidí, se kterými jsem se setkával. Tak mám někdy skoro strach, jestli mi to nedává Bůh všechno už tady na zemi, když jsem tu už prožil tak velký kus nebe.

Když jsem byl třeba v Chebu v kriminále, lidé se stýkali s mojí rodinou, psali jim, navštěvovali je. Ještě dnes jsou tam pamětníci, kteří píšou, přijedou. Stejně tak v Malenovicích nebo v Dolní Bělé.

No a co jsem zažil u svatého Matěje, kolik tam přišlo lidí kvůli světoznámým perníkovým jesličkám! Helence Horálkové, která je každý rok pekla, musí Pán Bůh to nebe dát, i kdyby nevím co. Byla to oběť, také od všech, co jesličky ve vánočním čase celé dny hlídali, když tam procházely ty tisíce lidí, třeba trpělivá paní Pastyříková...

Kdosi na závěr jednoho blahopřání k vašim narozeninám zakončil: „Otče, máte deset následovníků, ale nezapomeňte, že Kristus měl apoštolů dvanáct, tak pracujte dál!“

Modlím se za ty, kteří z farnosti vyšli, a modlím se za nové. Je jedno, kdy přijdou, ale přijdou.

* * * * *

JAN MACHAČ se narodil v roce 1915 v Horní Lidči (okres Vsetín). V letech 1937–1943 studoval v pražském semináři. Na kněze byl vysvěcen 30. 5. 1943 v Praze. Poté působil v Dolní Bělé, Plzni, Chebu a Bochově. V roce 1951 byl zatčen kvůli čtení pastýřského listu a aktivnímu pastoračnímu působení. Po propuštění v roce 1958 pracoval v továrně na nábytek v Bystřici pod Hostýnem. Teprve v roce 1966 mu byl vrácen státní souhlas a působil jako administrátor v Gottwaldově-Malenovicích - až do roku 1968, kdy byl povolán na pražské arcibiskupství do funkce personálního referenta. U svatého Matěje v Praze působil od roku 1971 do roku 2002, kdy odešel na odpočinek. V roce 1998 mu byl udělen titul monsignor. 30.května 2003 oslavil 60 let kněžství a 1. 6. 2005 své 90. narozeniny.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay