Vydání: 2009/35 Proč tolik prší, 28.8.2009, Autor: Štěpán Havlíček

Ze dveří divadelní kavárny vyhlédl barman a pozval mne dál. Jiřího Lábuse jsem zastihl po večerním představení při jeho posezení s přáteli. Herec pražského divadla Ypsilon mne přivítal nad šálkem čaje. Jiří Lábus vyrůstal v katolickém prostředí a k víře v Boha se dodnes hlásí.

Jak vypadala vaše cesta ke křesťanství?

Maminka mně a bráchovi vyprávěla příběhy z Bible. Dřív dokonce uvažovala, že by šla do kláštera, ale potom se rozhodla jinak, protože chtěla mít děti. K víře mne vedla už jako malého kluka. Do školy jsem nastoupil v roce 1958 a od druhé třídy jsem začal chodit na náboženství. Trvalo to asi dva roky, pak ho ve škole zakázali.

Takže už v dětství jste dostal určitý základ.

Určitě ano. Dětství je vůbec pro člověka důležité – vlastně určuje, co v životě nastane a jak se člověk bude formovat. A já už mám hodně důkazů, že pokud je dětství harmonické a nejsou tam problémy ve vztahu rodičů, je cesta životem pro člověka daleko snazší, protože základ je dobře položený. V dětství to všechno začíná. Vzpomínám na ně rád, protože moji rodiče byli nesmírně obětaví lidé. Maminka byla zdravotní sestra, otec architekt a hodně se nám věnovali. Prožíval jsem dětství v době, kdy jsme se například o pomeranč museli dělit s bráchou; není to jako dneska, že má každý pomerančů kila. Rodiče byli velmi hodní a vstřícní, a i když měli jiné profese, nebránili mi v herectví. Můj otec se chtěl stát malířem, ale babička mu to rozmluvila, a tak šel na techniku a vystudoval architekturu. Malování mu zůstalo jako koníček, jeho obrazy mám dodnes doma. I já chtěl být původně malířem a studovat výtvarnou školu, ale tam jsem neuspěl u přijímacích zkoušek; začal jsem se tudíž věnovat druhému koníčku, jímž bylo divadlo.

Jak vzpomínáte na svoje herecké začátky?

V Praze tehdy neexistovala střední herecká škola. V Brně už sice byla, ale tam se mi nechtělo. Jít na gymnázium bylo pro mne strašné, neb jsem nebyl studijní typ. Když se jednou za rok sejdeme se spolužáky, na tu školu nikdo v dobrém nevzpomíná. Šlo mi o to, udělat maturitu, abych měl glejt a mohl dělat zkoušky na DAMU. Když mne na ni v osm- ašedesátém roce přijali, zažil jsem tam své čtyři nejkrásnější studijní roky. To už bylo něco, co jsem dělal strašně rád. Samozřejmě mimo politickou ekonomii. Když jsem absolvoval, dlouho jsem se rozhodoval, kam do angažmá. Dostal jsem několik nabídek a nakonec zvítězila Ypsilonka, která byla ještě v Liberci. Tam jsem byl sedm let, než jsme se s celým divadlem přestěhovali do Prahy.

Vaší velkou zálibou je literatura. Jaké knihy čtete nejraději?

Je řada autorů, které mám moc rád. O Jaroslavu Haškovi říkali, že četl úplně všecko a měl fenomenální paměť. To já taky. Fenomenální paměť sice nemám, ale mezi žánry si nevybírám a čtu jak světovou literaturu, tak českou. Už jako dítě jsem rád četl. Protože jsem se chtěl stát hercem, četl jsem si doma pohádky nahlas. Koupil jsem si hry pro loutky, které tenkrát vycházely, vzal jsem hrnec a představoval si, že jsem herec v rozhlase, a všechny ty postavy jsem přečetl. Z křesťanských autorů jsem četl kupříkladu Durycha, toho jsem měl moc rád, a řadu dalších. Zajímavé je, že jsem nikdy nečetl knížky, které čtou děti, nebavily mě vinetouovky nebo kovbojky. Vadilo mi, že je tam vždycky jenom jedno prostředí a stále stejné schéma. Zato ve verneovkách bylo prostředí různorodé, bylo to napínavé a plné fantazie. Asitak v deseti letech jsem přečetl knížku od Ignáta Hermana Otec Kondelík a ženich Vejvara. Tu měla v knihovně babička, k níž jsem jezdil na prázdniny. Byly to dva díly a dodneška mám zafixováno, jak jsem hltal stránky a příběhy té měšťanské rodiny. Knihu jsem četl s velkým zaujetím, jako dítě mne fascinovala. A pak jsem začal číst divadelní hry, to už jsem tíhl k reprodukčnímu umění. Miloval jsem rozhlas, dodnes pro něj rád a často pracuju.

Ve filmu Zapomenuté světlo jste ztvárnil postavu faráře Kubišty. Jak na tuto roli vzpomínáte?

Byla to role docela malá, ale já jsem pochopil, že pro ten příběh je nesmírně důležitá. Byl to farář, který zradil a dal se k hnutí Pacem in Terris. Točili jsme v jednom kostele v severních Čechách a pamatuju si, že o pauze tam za mnou přišel farář. Všichni si šli zakouřit; já jsem nekuřák, a tak jsem zůstal v kostele. Farář mne pozval k sobě na faru a zeptal se: „Co to hrajete za roli?“ Říkám mu, že hraju faráře z Pacem in Terris. A on řekl: „Já tam byl taky. Oni všichni nebyli špatní.“ Řekl jsem mu: „Já hraju roli a samozřejmě nechci soudit.“ Jsem rád, že jsem v tom filmu hrál, protože ta role byla pro lidi dobře zapamatovatelná a vytvářela protipól postavě faráře Holého, jehož hrál Bolek Polívka, reprezentovala úplně jiný přístup k věcem a k životu vůbec.

Před několika lety jste namluvil kazetu s Matoušovým evangeliem. Co pro vás tato práce znamenala?

Byla to práce složitá, Matoušovo evangelium není jednoduchý text. Zrovna jsme jeli s divadlem do Moskvy a v hotelu jsem se nad tím textem zamýšlel a pracoval jsem s ním. Bylo to pro mne velice zajímavé. Chtěl jsem, aby to nemělo žádný patos, aby to bylo sdělení pro současného člověka, který ty věci ani moc nezná. Aby se s tím seznámil, aby tam byla určitá naléhavost.

Bible je pro vás inspirací i v životě.

Myslím, že ano. To je vůbec největší kniha, která existuje. Těží z ní všichni velcí autoři světové literatury od Shakespeara po Goetha, po Cervantese. To je kniha knih.

K interpretaci biblického poselství se každý rok vracíte při čtení pašijí.

Ano, pravidelně. Měl jsem kamaráda, bohužel už zemřel, patera Aloise Kánského; znal jsem ho léta a prošel jsem s ním všechny pražské kostely, kde působil: Gotharda, Markétu, v Roztokách a u Antonína. On nás poprosil, jestli bychom tam nechtěli číst pašije. Už jsme to dělali asi třikrát, když nás o totéž požádali z kostela sv. Antonína. A tak jsem přislíbil, že tam přijdeme. A vždycky jsme tam četli i na Štědrý večer. Pašije jsme dělali s Vilémem Udatným, jednou s Martinem Dejdarem, pak s Daliborem Gondíkem, který u Lojzy Kánského ministroval. V pašijích většinou hraju záporné role. Jsem herec spíš rolí záporných, což je zvláštní. Začalo to Rumburakem… Ovšem záporné role jsou vděčné tím, že se líp zapamatují. Ono dobře zahrát kladnou roli, aby nebyla schematická, je nadmíru těžké.

Lidé vás znají jako baviče a představitele komediálních rolí, ale ztvárňujete i velké dramatické postavy.

Když jsem nastoupil na školu, původně jsem si myslel, že budu skutečně hrát dramatický repertoár; avšak posléze jsem k té komice nějakým způsobem, snad i nechtěným, tíhl. Už v prvním týdnu na DAMU jsme hráli etudu. Myslel jsem, že to bude vážná dramatická etuda, ale vyšlo z toho komické číslo. A pak už jsem na té divadelní fakultě působil spíš jako komik. V televizi, krátce po studiích na DAMU a ještě než jsem nastoupil do liberecké Ypsilonky, jsem hrál různé dramatické role, což mne bavilo. Nicméně divadlo Ypsilon je svým založením hlavně komediální, tudíž jsem se tam ke komediálnímu repertoáru zase vrátil. Pak jsme díky kamarádství s Oldřichem Kaiserem spolupracovali na pořadu Možná přijde i kouzelník a začala naše éra komických výstupů a scének přes Ruskou ruletu, přes rodinku Tlučhořovic v rozhlase až po pořad Zeměkoule. A nakonec to vyústilo v to, že dneska hrajeme s Oldou Kaiserem jevištní adaptaci Dona Quijota. Já hraju Quijota, Olda Sancho Panzu. Je to krásná práce, v níž je zúčtování všeho, i toho vážného, i té komiky. Původně to měli hrát Július Satinský a Milan Lasica. Bohužel se toho pan Satinský už nedožil, a tak jsme se s Milanem dohodli, že nám to předá.

Můžete nám prozradit, na čem pracujete v současnosti?

V Ypsilonce nic nového nezkouším, protože hraju ve čtyřech pražských divadlech a mám toho spoustu – mám na repertoáru čtrnáct inscenací. Taky jsem hodně pracoval pro rozhlas a v létě hraju ještě v dalším filmu. A do toho s Oldou Kaiserem zakládáme internetové stránky, kde bychom chtěli soustředit většinu věcí, které jsme společně natočili.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že každý den děkujete Bohu.

Děkuju Bohu a měl bych mu děkovat ještě víc. Jsem jedním z těch šťastných lidí, co mají povolání, které vždycky chtěli dělat. I když toho mám někdy plné zuby, protože hraju skoro každý den. Měli jsme generální zkoušku inscenace Hlava Medúzy a fotograf, který tu generálku fotil, mi řekl: „Nevím, co to je, ale se mnou se po zhlédnutí toho představení něco stalo.“ To je něco úžasného, když máte možnost tohle dokázat! Co víc si člověk může přát?

V křesťanství jste vyrůstal odmalička. Co vás ve víře formuje dnes?

Například právě Matoušovo evangelium. Už to může být pět let, co jsem ho natáčel, ale když se k němu vracím a když si ho někdy večer pustím, nacházím tam další a další myšlenky. A také v různých knihách, v literatuře. U velkých autorů dávno nežijících, například u Čapka, je těch odkazů moře. A nakonec: když hraju Quijota, je i tam hodně velikých myšlenek. Pořád to mám na talíři.

Čili i tam, kde křesťanství není prvoplánově přítomné.

Velký autor dokáže popsat, co je v nás, vztahy mezi lidmi a vztahy mezi dobrem a zlem. Jak život prožít ve slušnosti a v určité pokoře.