V naší době – tehdy a dnes

Vydání: 2015/45 Medaili Za zásluhy dostal i biskup, 3.11.2015

Příloha: Perspektivy 45

Na sklonku podzimu uplyne plné půlstoletí od vydání závěrečných dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Ještě předtím – 28. října – koncil vyjádřil postoj k nekřesťanským náboženstvím, prvořadě k Židům a muslimům. Deklarace Nostra aetate (V naší době) se stala zcela novým, jedinečným prvkem v dějinách církve, její teologie a nadále i praxe.
 
Oliva, kterou na Olivové hoře zasadil papež Pavel VI. při návštěvě Svatého města v roce 1964. Právě Jeruzalém se stal od nepaměti průsečíkem všech tří monoteistických náboženství: židovství, křesťanství a islámu. Snímek Martin T. Zikmund
 
Pozoruhodné je, jak deklarace vznikala. O několikaletých rozpravách o chystaném textu jsme dobře informováni psaným slovem, jímž uvádí všechny koncilní dokumenty Karl Rahner. Ale také zasvěcenými publikacemi o průběhu sněmu, budícími dodnes velký zájem (u nás je nejznámější monografie O. H. Pesche). Jan XXIII. pokládal za svůj úkol očistit církevní učení a liturgii od názorů a výrazů, které mohly v minulosti neblaze přispívat k antisemitským náladám. Koncilní otcové z arabských zemí však upozornili, že kdyby se vstřícná vyjádření měla týkat jedině Židů, za trvajícího napětí na Blízkém východě by takový postoj mohl být nahlížen jako nevyvážený a nepříznivě zaujatý. A proto jako řešení přijal koncil rozhodnutí vykročit vlídně za hranice křesťanské ekumeny nejen k Židům, ale i k věřícím dalších náboženství. V konečném schváleném znění církev „neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté“, vidí v nich možné odrazy „pravdy, která osvěcuje všechny lidi“, a sama neustává hlásat cestu, pravdu a život, jíž je Kristus. Věřící pak nabádá vést dialog a spolupracovat s jinověrci při podpoře duchovního a mravního dobra a zároveň svědčit o křesťanské víře a životě.
 
Deklarace je krátká. Po obecném úvodu věnuje zvláštní oddíly islámu a podrobněji judaismu. Důraz je tu položen na společné dědictví křesťanů a Židů a na skutečnost, že vinu na Kristově smrti nelze přičítat všem Židům – ani tehdejším, ani dnešním. Kristův kříž je znamením všeobecné Boží lásky. A deklarace vrcholí poznáním, že církev vyzývá k všeobecnému bratrství bez jakékoli diskriminace nebo útlaku pro rasu, sociální postavení či náboženství.
 
Přesvědčení a elán Pavla VI.
 
Loni v říjnu byl Pavel VI. blahořečen. Když byl v červnu 1963 po smrti Jana XXIII. zvolen na Petrův stolec, Pavel VI. dal bez prodlení na vědomí, že hodlá pokračovat v reformních snahách svého předchůdce. Myšlenka otevřít dialog i s tou velkou částí světa, kterou představují nekřesťanská náboženství, mu byla velmi blízká. Významné kroky v tomto směru učinil hned v roce 1964. Jako počátek nové tradice papežských cest navštívil v lednu Svatou zemi. Při kázání v Betlémě pozdravil Židy a muslimy jako věřící, kteří jako my uctívají jediného Boha, pravého a živého Boha Abrahámova. Tuto formulaci o společném cíli náboženské úcty koncil převzal do výkladu o Božím lidu v konstituci Lumen gentium (LG 16) a později byla pojata také do odstavce o islámu v Katechismu katolické církve. Přívětivý obrat má na mysli právě muslimy, v případě Židů totiž křesťané o sdílení biblického Hospodina se syny „lidu (staré) Smlouvy“ nepochybují.
 
Úsilí Pavla VI. o smysluplný dialog přineslo brzy další nové myšlenky a činy. Ještě před koncem prvního roku svého pontifikátu dal papež jako součást kurie zřídit Sekretariát pro nekřesťany. Působí dodnes, od roku 1988 pod jménem Papežská rada pro mezináboženský dialog. Sám pojem dialogu (původně colloquium) vnesl Pavel jako nový závažný teologický výraz do své první encykliky Ecclesiam suam. Partnery v dialogu v ní probírá ve třech soustředných kruzích: veškeré lidstvo, monoteisté a vyznavači velkých mimoevropských náboženství. Pavlova encyklika nabádá, že vztahy mezi náboženstvími nemají být založeny na antagonismu, nýbrž na vzájemné úctě, a jak jen je možné, na společných ideálech náboženské svobody, bratrství a sociální ohleduplnosti. Jde tu vlastně o hodnoty humanismu, k nimž se dodnes mezináboženský či širší mezikulturní dialog hlásí, a bylo by krásné, kdyby nezůstávalo u pouhých slov.
 
Fundamentalismus poničil mnoho dobrého
 
Je patrné, že papež Pavel VI. se velmi snažil zvláště o zlepšování vztahů k islámu. Tato snaha má své známé vysvětlení v přátelských vztazích, které s ním – ještě jako milánským arcibiskupem kardinálem Montinim – navázal významný orientalista, průkopník studia islámské mystiky (súfismu) a křesťansko-muslimských vztahů Louis Massignon. Navíc na islámské tematice pracovali pro koncil a pak v kurijním sekretariátu vynikající odborníci jako dominikán Georges Anawati a Robert Caspar. Bohužel růst fundamentalismu a radikalizace v muslimském světě od 70. let, po dekádách převládající konvergence, poničil mnoho dobrého na cestách rozbíhajícího se dialogu. Je namístě upozornit, že Nostra aetate sporné otázky hodnocení Koránu a Mohameda vůbec neklade. Zaměřuje se na základ: církev pohlíží na muslimy s úctou.
 
Širší možnosti dialogu
 
Ve vztahu k jiným náboženstvím byla deklarace vystavena výtkám. Část odmítající kolektivní vinu Židů je označována za příliš konzervativně opatrnou a spojení s univerzální tematikou vztahu k nekřesťanům je prý nevhodné. Velkých asijských náboženství se zase text dotýká jen zlehka, nepropracovaně. To vše má ovšem svůj důvod. Podle shromážděných svědectví bylo pouze takovéto znění pro koncil přijatelné a skutečně si získalo přesvědčivou většinu.
 
Nemá valný smysl hledat chyby u papeže. Pavel VI. se jistě věnoval především abrahámovským náboženstvím, avšak v době koncilu i poté hledal možnosti dialogu i šíře. V prosinci 1964 se účastnil eucharistického kongresu v Bombaji a setkal se s hinduistickými činiteli. Později přijal ve Vatikánu dalajlámu a buddhistické představitele z Thajska a Laosu. Stranou jeho povzbuzování k náboženským a morálním hodnotám nezůstala ani Afrika. Koncem 60. let vydal k tamní spiritualitě apoštolský list a navštívil Ugandu. V obou případech šlo o první adresný papežský počin vůči subsaharské Africe. Z obecnějšího pohledu se však zdá, že v 70. letech dále stárnoucí Pavel VI. ztrácel elán hledat spásné prvky kdekoli mimo vlastní církevní tradici, již ovšem sám v duchu humanismu i misie velmi obohatil.
 
Pokoncilní hledání
 
Deklarace výstižně zaznamenala směr vývoje „v naší době“. V následujícím půlstoletí globalizace a spolu s ní hojnější a užší kontakty mezi lidmi a národy ukázaly, jak potřebné bylo zamyslet se nad náboženskou a kulturní stránkou tohoto dění. Koncil oživil roli církve v měnícím se světě a vyzdvihl význam mezináboženského dialogu pro stále naléhavější pokrok v lidských vztazích: lépe si rozumět a spolu žít. Nostra aetate v pasáži o islámu přímo vybízí odložit staré rozbroje a nepřátelství a snažit se o vzájemné porozumění a spolupráci. Bohužel zdaleka ne všichni, jež zveme jako partnery k dialogu, ani všichni z našeho okruhu, označovaného často za „postkřesťanský“, si počínají v duchu našich přání. Nicméně přes nesnáze, záchvěvy nedůvěry a někdy zklamání se dialog v pokoncilní éře zřetelně rozvinul. Byla zvážena jeho pojetí a definovány formy: dialog života, činnosti, teologické výměny a náboženské zkušenosti.
 
Podobnou cestou jako katolíci se ubírají další křesťanské církve. V linii vyznačené koncilem podnikal významné kroky Jan Pavel II. Připomeňme si jen jeho cesty, návštěvy synagog i mešit a v neposlední řadě mírová setkání náboženských představitelů v Assisi. V dnešním mezikulturním napětí, vyvolaném zvláště muslimskými teroristy, zaznívá jako důležitý hlas naděje nabádání z exhortace papeže Františka Radost evangelia vyhýbat se nenávistným generalizacím a rozlišovat.
 
Odrazy světla pravdy
 
Některé komentáře soudí, že deklarace zůstala teologicky spíše jen na povrchu. V dnešním obecném zájmu o náboženská témata převažují religionistické přístupy. Zatímco religionistika studuje víru a rituály jednotlivých náboženství v jejich historickém a sociálním kontextu a komparační perspektivě, teologie jakožto rozumový výklad víry si nutně klade otázku pravdy a spásy. Ve vznikající teologii nekřesťanských náboženství v předkoncilní době dominoval církevní exkluzivismus nebo odlišení zjevené pravdy od lidských snah, někdy snad posílených milostí. Jak správně rozumět deklaraci, když připouští v cizích náboženstvích prvky „pravdivé a svaté“ (vera et sancta) či odrazy všem lidem daného světla Pravdy (radium ilius Veritatis)? Jak si vlastně vysvětlit náboženskou pluralitu, jaký záměr vyjadřuje v Boží ekonomii spásy? A jak chápat Pravdu v našem postmoderním světě, sympatizujícím s relativizací?
 
V teologickém partu mezináboženského dialogu mají zatím nejvíce šance na úspěch etické rozpravy. Například projekt Světového étosu Hanse Künga sleduje jistě dobrý cíl, je však stále třeba vidět hranice mezi pravdou a kompromisem.
 
Základ v Kristu
 
S trvajícími diskusemi předních křesťanských teologů o náboženském pluralismu se dnes český zájemce může seznámit v zasvěceném analytickém přehledu Denisy Červenkové Náboženství jako teologický fenomén (2013). Autorka, karmelitka, probírá složité reflexe srozumitelně s hlubokým pochopením pro otevřenost křesťanské cesty k pravdě. Modelů hledání je navrhována celá řada: skloubení jedinečnosti pravdy s množstvím jejích formulací (Ciardella), diferencované a postupující, případně konvergentní zjevení (Geffré, Dupuis), pojetí osobního charakteru pravdy se vztahovou perspektivou na christologickém základě (Coda) a další. Potřebu otevírat se nezabydleně pravdě a nepřestávat k ní směřovat zdůrazňuje dnes u nás třeba Tomáš Halík. Reflexe o spáse pro vyznavače jiných náboženství má přitom pro křesťany vždy základ v Kristu jako univerzálním Božím sebesdělení. Výstižně to vyjadřují přímluvy v pokoncilní velkopáteční liturgii, ukazující na cesty otevřené lidem ke spáse.
 
Autor je arabista, afrikanista a expert na islám. 
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay