26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V našem zámku byl pionýrský tábor

1. 6. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/23 Karel Otčenášek, 1.6.2011, Autor: Ladislav Lhota

Kdo by neznal půvabný, filmovými pohádkami zvěčněný vodní zámek Červená Lhota na jihu Čech. Pouhé tři kilometry odtud v obci Dírná se nachází méně známá, ale také velmi romanticky působící pozdně barokní zámecká stavba. Pokud zazvoníte u vchodových dveří a budete mít štěstí, přivítá vás Marie Nováková, rozená WRATISLAVOVÁ, která tady se svým manželem vede penzion a mimochodem – výborně vaří. Elegantní a distingovaná dáma svoji příslušnost ke starobylému hraběcímu rodu navenek neprojevuje, přiměřenou hrdost na šlechtický původ si však uchovává.

Kam až sahají vaše rodové kořeny?

Rodokmen se dá dohledat až k prvnímu přemyslovskému králi Vratislavu II., ale chce to velkou trpělivost. Docela přesně víme, že před čtyřmi sty lety se Adam mladší Wratislav oženil s Barborou Růtovou, která věnem dostala zámek Dírnou a přilehlé polnosti, lesy, rybníky. S přestávkou v ošklivé době od roku 1950 do roku 1992 sídlíme na zámku pořád. Wratislavům z Mitrovic patřily vedle Dírné rovněž zámky v Miskovicích, Zálší, Dráchově a spousta dalších nemovitostí v jižních Čechách. Náležel jim i majetek na Mladoboleslavsku – zámek Krnsko a pozemky okolo.

Říkáte Wratislavové z Mitrovic?

Ano. Pověst říká, že jeden z Wratislavů byl udatný bojovník a vojevůdce. Za odměnu po nějakém tažení údajně získal majetek v jugoslávské Mitrovici. Není to však doložené. Spíše se domníváme, že jde o spojení s Mitrovicemi na Sedlčansku.

Čím se vaši předkové zabývali, případně proslavili?

Abych nechodila moc daleko, tak třeba můj pradědeček Evžen Wratislav se podílel na zakládání Národního divadla. Byl však tělem i duší spjatý s Dírnou, kde mimo jiné stál u zrodu hasičského sboru. Bohužel jeho život v pětačtyřiceti letech ukončila tuberkulóza. Prababička se podruhé vdala za jistého Thuna, který byl pražským místodržícím. Mnozí z Wratislavů pracovali jako císařští úředníci, jeden byl dokonce biskupem. Někdy kolem roku 1750 přijal v Římě svěcení, ale cestou zpátky domů, chudák, zemřel.

Nejvíc asi můžete vyprávět o předcích, které sama pamatujete, že?

Po zmíněném Evženu Wratislavovi převzal rodový majetek můj dědeček Josef Osvald, který pak roku 1950 o všechno přišel. V té době už byl starý pán a hospodařil společně s mým otcem Maxmiliánem. Tatínek měl čtyři sestry a bratra Arnošta, který byl výborným hokejistou. Studoval zemědělskou školu v Táboře a potom vysokou zemědělskou v Praze. Na konci čtyřicátých let se zúčastnil nějakých studentských akcí a začal mít špatný pocit z toho, co naši zemi čeká. Byl ještě svobodný a dohodl se s mým otcem, že odejde. Přes Německo zamířil na Nový Zéland, kde studoval vysokou školu chemicko-technologickou, a tímto oborem se živil až do smrti.

Váš tatínek nechtěl odejít do zahraničí?

Na sklonku čtyřicátých let byl ženatý a na světě už byla moje starší sestra Karolína. Zůstal tedy doma s rodiči a svými sestrami. V roce 1950 přišli pracovníci Státní bezpečnosti a mého otce odvezli do vazby – napřed do Soběslavi, potom do Českých Budějovic. Sebrali také jeho bratrance Jindřicha Schlicka, který s ním pracoval na velkostatku. Důvodem jejich zadržení byly přebytečné zásoby pláten do samovazačů, zkrátka nadbytek náhradních dílů.

Co se stalo s vaší rodinou?

Prakticky ze dne na den se všichni museli vystěhovat ze zámku – babička s dědou, moje maminka s dvouletou Karolínou a otcovy tři sestry, jedna z nich těžce nemocná a nechodící. Naštěstí v pivovaru vedle zámku byl volný byt po sládkovi, celkem tři místnosti, a tam se celá rodina uchýlila pouze s osobními věcmi a několika kusy nábytku. Dědeček dostal k podpisu jakýsi protokol, pod nímž byly kopie, čisté papíry, na které potom estébáci napsali, že dědeček udal svého syna. Když vyváželi ze zámku mobiliář, tak čistě ze vzteku, že šlo o majetek hraběcí rodiny, bohapustě ničili věci, které měly velikánskou hodnotu. Třeba míšeňský porcelán házeli do beden a nezabalený odváželi náklaďákem. Spousta věcí se ztratila, další se rozvezly po depozitářích a zámcích v okolí, ale i na Moravě.

Jak se vám žilo na dohled rodového sídla, do něhož jste nesměli vstoupit?

Já se narodila ve čtyřiapadesátém roce, o sedm let později přišel na svět nejmladší sourozenec Evžen, jediný mužský pokračovatel rodu. Bylo pro nás jaksi samozřejmé pohybovat se v okolí zámku a dalších nemovitostí, které rodině odedávna patřily. Odmalička jsme věděli, že se tam narodil tatínek a jeho sourozenci. Rodiče a prarodiče doma často vyprávěli, jak to na zámku dříve chodilo, kdo tam sloužil a podobně. Nicméně jsem vyrůstala se svojí sestrou a bratrem v jiném domě, který byl naším domovem a útočištěm, a v dětském věku jsme vůbec neřešili, proč nebydlíme v zámku. Pro nás to byla budova, o níž jsme věděli z vyprávění téměř všechno, ale zkrátka nám už nepatřila.

Byl vám na obtíž šlechtický původ?

Přemýšlím, jak odpovědět. Každý člověk je sám sebou. Dítě může cítit příkoří, anebo výhody bez ohledu na původ. Nemohli jsme studovat nebo cestovat, ale podobně se vedlo spoustě jiných lidí. Důležité je mít vždycky čisté svědomí a být slušným člověkem.

Nacházeli jste v těžké době útěchu?

Určitě ve víře. Tatínek vždycky říkal, že je mu líto lidí, kteří nemají víru v Boha. Pro ně to musí být strašné, když se nemají komu svěřit, koho poprosit o pomoc a komu poděkovat za to, co dostali. Komunistické časy ovšem možná nepřipadaly příslušníkům mojí generace tak hrozné, protože jsme nic jiného neznali. Měli jsme hezké dětství – u nás doma panovaly harmonické vztahy. Jen pro rodiče to asi moc hezké nebylo, když viděli, že přišli o všechno, a nemohli dát dětem, co by chtěli.

Kdo na zámku v Dírné „hospodařil“ za totality?

Od padesátého roku tady fungovalo učňovské středisko soběslavské továrny Lada a potom ubytovna pro dělníky. Zhruba od šestapadesátého zde byl každé léto pionýrský tábor ČKD Praha. Na zámku se vařilo a bydlely tam malé děti. Větší pionýři přebývali ve stanech a později dřevěných chaloupkách naproti v parku.

Po Sametové revoluci jste uplatnili restitučnínároky.

Tatínek v roce 1990 požádal o navrácení majetku a zhruba dva roky poté převzal zpátky do rukou zámek, předtím už také lesy. Dostal i pilu v Dírné a postupně rozjížděl hospodaření. Když se vydělaly nějaké peníze, vkládaly se zpátky do další činnosti a obnovy. V současné době máme ve vlastní režii také rybníky a vybudovali jsme sádky. Pracujeme na pronajaté zemědělské půdě, část zámku jsme upravili na penzion.

Pro vašeho otce muselo být navrácení rodových statků velkým zadostiučiněním…

To víte, že bylo. Když roku 2002 v necelých pětaosmdesáti zemřel, veškerý majetek už měl zpátky. Byl na to velice pyšný, protože všechno si zařizoval sám bez jakékoliv pomoci právníků. Oprávněně pociťoval hrdost, že se mu to podařilo a že přestalo platit, jak vždycky říkával, že z velkostatkářů se stali nedostatkáři. Celý život strávil v Dírné, a i když se na něho v těžkých dobách někteří lidé dívali skrz prsty, dá se říct, že otec i dědeček tady byli oblíbení. Dokázali vždycky pomáhat a postarat se o cizí lidi, kteří byli v nouzi. Třeba za války zachránili nejednoho člověka od nasazení v Říši. K vlaku, kterým ti nešťastníci měli odjíždět, přistavil otec náklaďák a oni druhou stranou z vagonu vystoupili a otec je odvezl – a zaměstnal.

I vy jste se svými sourozenci prožila celý dosavadní život v Dírné?

Já a moje sestra jsme s rodinami bydlely v Praze. Souběžně s tím, jak probíhaly restituce, nám tatínek nabízel, že pokud chceme, můžeme se na hospodaření podílet. Přestěhovali jsme se tedy všichni zpátky do Dírné a bydlíme tu tři rodiny. Já s manželem obýváme zámek a staráme se o penzion, sestra s rodinou si tady koupila domeček a bratr přebývá v budově naproti zámku, kam se kdysi uchýlili rodiče do zmíněného bytu po sládkovi. Výhradním dědicem se stal bratr Evžen, protože ctíme zásadu, že majetek se nemá dělit. Práci si naopak dělíme. Máme zhruba jedenáct set hektarů lesa a pilu v bývalém pivovaru, kde děláme palubky. Hospodaříme na 125 hektarech rybníků a dáváme to všechno nějak dohromady.

Vysvětlujete potomkům, jaká kdysi byla doba?

Myslím, že naše děti postupně pochopily všechny souvislosti samy. Nám také nikdo nevysvětloval, že sice doma mluvíme o všem tak, jak to je, a nemůžeme lhát, ale že se nedá říkat úplně všechno třeba ve škole. Děti to dokážou vycítit. U nás doma nikdy nebylo, že by se o něčem nesmělo mluvit. Takhle naše děti vyrůstaly a doufám, že si z toho něco odnesly.

Stýkáte se s dalšími šlechtickými rody?

Určitě, vždyť jsou to naši příbuzní. Znáte hrad Český Šternberk? Tam žije můj strýc. Moje maminka je rozená Sternberková, pochází z devíti sourozenců a všichni jsou naživu. Samozřejmě se s nimi stýkáme a také s různými bratranci a sestřenicemi mých rodičů, ať jsou to Schlickové nebo Thunové. Velice dobře známe Černínovy, s nimiž jsme také v přízni, nebo rodinu Kinských. Nemůžu sice říct, že se vídáme často, ale víme o sobě, a když se naskytne příležitost, třeba oslava kulatých narozenin, sezve se pokaždé celá tato velká rodina.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou