V kostele přece může být i vesele

Vydání: 2006/49 Mediální hvězdy církve, 4.12.2006, Autor: archiv KT

Loni před Vánocemi mi mše připadala nudná. Vše v kostele bylo takové šedivé a smutné. Je to tak všude? V televizi jsem viděla film Sestra v akci a tam se při mši zpívalo a tancovalo.

Až přijdete do kostela na Vánoce, bude všechno vypadat jinak. Nynější přípravné době říkáme advent a je třeba ji prožít ve vážnosti a usebrání. A to může (a vlastně i musí) působit trochu smutně až nudně. Přitom adventní zpěvy ze starých českých kancionálů jsou hudebně tak cenné, že při nich zaplesá srdce každého znalce. Hudebníci z jiných evropských zemí nám tyto staročeské roráty přímo závidí. Možná i někteří Američané.
Do našich kostelů přicházejí lidé se svými starostmi, bolestmi i radostmi. Proto se v nich ozývá smích i pláč, při křtu malých dětí dokonce často obojí zároveň. Čekáme tam ale spíše radost, pokoj, úlevu. A radost se dá vyzpívat. Nejraději společně. Proto si lidé dříve rádi zpívali a čekali to i v kostele. Společný zpěv tam vždy vytvářel pěknou atmosféru. Ani to nemusel být vždy takový „nářez“, jaký jsme viděli třeba ve filmu Sestra v akci.

Proč se stále méně zpívá?
Kdoví, proč dnes lidé už tak rádi nezpívají... Nezpívá se ostatně nikde, ani doma. Mladí přece na to mají rádia, přehrávače audiokazet a cédéček, nebo v poslední době „empé trojky“. A to se pak možná přenáší i do kostelů. Ale když tam člověk přece jen najde odvahu se ke zpěvu přidat, i když právě není velkým vokálním umělcem, snadno jej nápěv chytí u srdce a má vyhráno. Snad ani tolik nevadí, že se u nás pořád sedí či stojí na jednom místě. Občas ale při bohoslužbách zažijeme, že se mladí vezmou za ruce a pohybují se do rytmu. Myslím, že je to na naše poměry ta správná míra.

Každý si může odnést hodně radosti
Zpíváme Bohu, ale měli bychom zpěvem potěšit také vlastní duši a odnést si kus té radosti domů. Každý podle své vlastní zásluhy. Jak se to prý kdysi stalo na jednom hradě: Pán tam pozval lidi na slavnost. A požádal, aby každý přinesl trochu vody, kterou by se naplnila prázdná hradní studna. Na konci slavnosti pak bude překvapení. Někteří poddaní namítali: „Má dost svých služebníků, ať mu oni naplní studnu. Já donesu jen skleničku vody, to stačí.“ Jiní říkali: „Ba ne, vždycky na nás byl hodný, dovezu mu celé vědro.“ V den slavnosti každý vylil svou vodu do studny, prázdnou nádobu postavil do kouta a začal hodovat. Na závěr hradní pán všem poděkoval a rozloučil se. „Kde je to slíbené překvapení?“ říkali si lidé zklamaně. Při odchodu se každý zastavil pro svou nádobu. A tu se hradem rozlehl velký křik, bylo slyšet hlasy hněvu i radosti. Všechny nádoby byly totiž až po okraj naplněny zlaťáky...
P. Jan Peňáz, děkan ve Velkém Meziříčí


Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek


Téma pro celou rodinu

Děti se vracejí z prázdnin. Zamíří zpět do dětského školního kolektivu. Ty silnější začnou zažívat nepřijetí a možná i ústrky. Pokud dítě s nadváhou ani s vyšší…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay