Vydání: 2004/33 Mladí křesťané na módní vlně, 31.8.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Rozhovor s houslovým virtuózem Jaroslavem Svěceným
„Já se jmenuju Svěcený, děláme rozhovor pro Katolický týdeník a jako místo setkání jsem navrhl hospodu U dvou čertů... Tak a teď nevím, jestli jsem se náhodou nerouhal,“ směje se houslový virtuos a usedá k „našemu“ stolu, aby se po chvíli rozvyprávěl o svém životě prosáknutém hudbou.

Houslista Jaroslav Svěcený - slovní spojení, které není neznámé. Co ovšem této vaší popularitě předcházelo?
K muzice mě v Hradci Králové přivedl můj děda, který byl kapelník a houslista. Když mi bylo pět a půl, dědeček už byl v důchodu, ale učil ještě v tamní Osvětové besedě. Chodily k němu děti na hodiny a já jsem jednoho dne začal také, protože mě to lákalo.

Bavilo vás to?
Ze začátku fakt moc. Ale kolem desátého roku jsme měl období, kdy jsem ztrácel motivaci, ale naštěstí pomohli rodiče.

Proč jste ji ztrácel?
Byla to doba, kdy mě kluci přesvědčovali, abych „tolik nefidlal“ a radši si šel hrát s tenisákem. Tenkrát zrovna na pláckách frčel pozemní hokej.

Co vás přesvědčilo, abyste vytrval?
Byly to asi „první úspěchy“ v podobě různých soutěží. Tenkrát mě to nastartovalo znovu. Hudební školu (tehdy LŠU) jsem dodělal v Hradci Králové, v patnácti jsem udělal přijímačky na konzervatoř do Prahy, odmaturoval jsem tam a současně udělal přijímačky na AMU.

To už jste věděl, že housle budou vaše živobytí?
Od dvanácti let jsem věděl, že se chci věnovat houslím, proto jsem si vybral specializovanou školu, jakou je konzervatoř. Během studií jsem navíc i pochopil, že nejsem typ, či zapadající kolečko do velkého kolektivu.

V jakém smyslu?
V tom smyslu, že bych nedokázal celý život sedět někde v orchestru a poslouchat toho pána, co mi vyhrožuje malou rákoskou. Jsem člověk, který musí pořád něco vymýšlet. A tak jsem si vybral tu těžší cestu tzv. volné nohy. Práci si zajišťuji sám a sám si za ni i zodpovídám.

Ovšem i úspěchy si potom přičtete sám sobě... Dodnes jste natočil 39 CD, loni jste obdržel Zlatou desku. O něčem podobném by se vám v případě fixního zaměstnání mohlo asi jenom zdát...
To máte pravdu. Navíc v posledních letech točím opravdu jenom to, co mě zajímá. Nic z toho mě však nezbaví odpovědnosti. Ba právě naopak. Na mé práci závisí zase práce jiných lidí. Je to takové nikdy nekončící hledání náplně či filozofie života, ale nestěžuju si. Baví mě to, co dělám, včetně plusů a mínusů.

Je něco, co jste musel obětovat? Co vám hudba vzala?
Slovo oběť asi není to správné. Jistě je pár věcí, které nemůžu dělat.

Například?
Třeba sport. Až na plavání a ping-pong, ovšem žádné míčové hry. I když zase na druhou stranu nejsem cimprlich, abych žil ve skleníku.

Co se týká života, tak mi samozřejmě zbývá míň času na koníčky, kterým bych se chtěl věnovat. Veškerý volný čas, který mám, chci a rád trávím s rodinou. Mám dvě dcery, tak aby taky věděly, že mají tatínka.

Prostě si musíte vybrat. Je to jako se vším v životě. Je nutné určit si své priority.

Ono se to ale lehce povídá...
Máte pravdu. Nebylo to vždycky snadné. Zvláště na začátku, než jsem se prosadil a přesvědčil lidi, že jim mám opravdu co nabídnout. A já si musel vybudovat všechno od píky. Neměl jsem za sebou ani bohaté rodiče, ani sponzora. Takže když potom slyším “připomínky” některých závistivých lidí, tak si říkám - co vy víte.

Říkáte, že děláte jenom to, co vás baví. Takže například i pořady, kterých jste se účastnil v komerčních televizích, a které měly někdy řekněme “zábavný” charakter, jste si vybral sám? Proč?
Klasika vede neustálý boj o prostor v médiích, protože ta doslova válcuje pop. A ten je nekompromisní. Navíc se jedná pouze o určitá jména, která jsou právě v kurzu, jež mají silné zázemí a často tam o kvalitu ani tak moc nejde. To u nás v klasice možné není. A právě proto jdu do těchto pořadů, nabídnout jakousi jinou alternativu.

To vedete ale boj dost nerovný...
Samozřejmě, ale řekl jsem si, že to nebudu vzdávat. V minulosti mi skutečně nečinilo problémy jít v době hlavního vysílacího času do komerčního pořadu. Věděl jsem totiž, že tam můžu alespoň trošku prezentovat klasickou muziku. Jsou samozřejmě lidé, kteří to považují za laciné zviditelňování. Já jsem ale moc dobře věděl, že pokud do toho pořadu nepůjdu a účastním se třeba jiného, který se vysílá ve 23.30, tak se na něho bude dívat opravdu jen několik skalních, které ale přesvědčovat o kráse klasické hudby nemusím, protože ti už přesvědčení jsou.

Navíc mám na rozdíl od mnoha svých kolegů jednu výhodu: zcela programově prezentuji i jinou hudbu než vážnou.

A jak chcete lidi “přimět”, aby poslouchali klasiku?
Podle mne to nejde bez popularizačních projektů, jež lidi trochu otevřou. Dostali jsme se totiž do doby vyloženě komerční, v níž se člověk uzavřel do sebe, do doby, v níž často nefungují mezilidské ani pracovní vztahy. Je pochopitelné, že lidé poslouchají raději muziku, která je naladí, a odtud já musím začít. To však neznamená, že jim tu náročnější nenabídnu. Ale jak známo, vše má svůj čas.

Připravuji různé projekty a řadu koncertů, které doufám mají lidem, co říct. Pochopitelné je, že muzika má sílu jenom u lidí, kteří jsou ochotni ji přijímat.

Dívám se na hudbu jako na něco, co je hodně blízké víře v Boha. Konečně vliv muziky na duši či myšlení člověka je neoddiskutovatelný.

Jste věřící?
Těžko říct. Neumím víru úplně identifikovat, věřím v širokospektrální úžasnou sílu a víru si nosím v sobě. Jistě namítnete, že to dnes říká kdekdo, ale já to tak opravdu cítím. Nežiju řádným pobožným životem, jak si někteří představují. Dokonce si myslím, že jsou určité momenty v mém životě, kdy jsem nadělal spoustu chyb – hříchů, ale poučil jsem se, a to i proto, že jsem začal věřit.

Na bohoslužby nechodím, ovšem přesto se v kostele ocitám velice často, hlavně jako interpret. A musím říct, že vždycky tam prožívám něco mimořádného, co se nedá vypovědět třemi větami.

Zkuste to...
Cítím tam obrovskou sílu, která se v oněch místech za ta léta nakumulovala. Snad jsou to všechny ty prosby a modlitby nahromaděné uvnitř, nevím. Je to ale něco podobného, jako když držím v rukou tři sta let staré housle. Je v nich síla všech lidí, kteří na ně kdy hráli.

Ale cítím tam také úctu. Víte, když v těch chrámech hraju, tak hudba zní úplně jinak a není to jenom akustikou. Dám příklad: řekněme, že budu mít stejné varhany v koncertní síni s výbornou akustikou a tytéž v chrámu. Zážitek a nejen hudební z kostela bude diamentrálně odlišný. Mnohem a mnohem silnější. Možná proto hudba prezentovaná zde oslovuje nejen lidi věřící.

Myslíte si, že církev dokáže oslovovat dnešního člověka?
Tak tady musím hodně personifikovat. Řekl bych, že jak kdo. Na mě církev někdy působí jako typ nějaké partaje. Jsou v ní osoby, které dokáží úžasně oslovovat lidi. Je neuvěřitelné, jak z nich jejich víra sálá a setkání s nimi je pro mě nezapomenutelný zážitek. A pak jsou takoví, kteří, i když teologii vystudovali, tak si na to podle mne jenom hrají. A věřte, že lidi okamžitě poznají, není-li dotyčný opravdový. Ten člověk mi může stokrát tvrdit, že je služebník Boží, mě ale zajímá, jaké má hodnoty. Proto říkám, že v dnešní době je věřit velice těžké. Člověk je totiž za všech okolností vždycky a zase “jenom” člověk. A pokud si víru postavíte na lidech, pak za pět minut skončíte. O víře je třeba přemýšlet a “bojovat” s ní a za ni celý život.


Jaroslav Svěcený(1960) je jedním z nejlepších současných českých houslistů a výraznou osobností české hudební scény. Jeho dráha sólisty začala již v době studií na konzervatoři a Akademii muzických umění, kde studoval u prof. Františka Pospíšila a prof. Václava Snítila. Vzdělání dovršil mistrovskými kurzy u slavných světových virtuosů Nathana Milsteina a Gidona Kremera. Jaroslav Svěcený je také známý popularizátor houslové hry, zejména jeho televizní a koncertní projekty přitahují publikum všech věkových kategorií.

Početná koncertní turné a festivalová vystoupení Svěceného obsáhla USA, Kanadu, celou Evropu, Brazílii, Kubu, Turecko, Izrael, Egypt, Libanon, Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Saudskou Arábii, Indii atd.

Jaroslav Svěcený je první český houslista, který nahrál kompaktní disk pro SONY CLASSICAL. V roce 1996 mu byla udělena prestižní cena Masarykovy akademie umění za tvůrčí uměleckou činnost. Je také uznávaným znalcem historie a stavby houslí. Jeho koncertní projekt pod souhrným názvem “Violino” představuje mistrovské housle významných houslařů 17. až 20. století. Jaroslav Svěcený je ženatý a má dvě dcery.