V divadle mi herectví chutná líp než v televizi

Vydání: 2010/32 Křesťan a moderní hudba, 2.8.2010, Autor: Miloš Szabo

Jsou lidé, kteří kolem sebe šíří až nakažlivý optimismus. Jejich pozitivní myšlení jako by chtělo každého přesvědčit, že i z největšího problému existuje cestička, stačí ji najít. Když budete MATOUŠE RUMLA sledovat v divadle, zjistíte, že je dobrý herec. Když si s ním budete povídat, uvědomíte si, že to nejdůležitější – svou víru i pozitivní pohled na život – nehraje. Vycházejí z jeho nitra. To vše jistě i díky jeho manželce TEREZE, která byla našemu povídání přítomna.

Změnil se vám za poslední dobu život?

Možná v tom, že jsem se naučil odmítat některou práci. Jsem rád, že si dnes mohu vybírat, co chci dělat. A taky se raduju ze syna Nathanaela: je pro mě motivací a velkou energií do práce. I když se někdy moc nevyspím, vždy mě pozitivně naladí.

Vnímáte skutečnost, že jste známou tváří z televize?

Čím dál tím víc. Dostávám hodně nabídek, především na krátkodobé akce, ať už se jedná o moderování či nějaký charitativní projekt. Nejvíce jsem si to však uvědomil, když jsem dostal pozvánku do známého pořadu Uvolněte se, prosím. Jsem ale dost nervózní člověk, takže nevím, co by mě tam čekalo. Musel bych se asi hodně obrnit vůči moderátorovi.

Zažil jste už i stinnou stránku herectví?

V divadelním nebo vůbec v hereckém prostředí se věřící člověk může občas dostat do vážné konfrontace se svým svědomím. Je to náročné, ale jsem si jistý, že se s hříchem ve slovech ani v skutcích nikdy nedokážu a nechci ztotožnit. Někdy je těžké ustát vlastní názor a neslevit z něj, i když bych tím možná přišel o nabídky: že když třeba na jevišti nechci být nahý, tak tam prostě nahý nebudu. Svět dnešního divadla je hodně promiskuitní, a divák to navíc tak chce i vidět.

Na začátku studia konzervatoře jste však věřící nebyl.

Moje konverze nebyla pouze o křtu a o víře jako souhrnu pouček, ale především o změně života a názorů. Do té doby jsem chodil se spolužáky dennodenně do hospod a užíval jsem si. Když jsem našel díky víře smysl života jinde, najednou mě to přestalo bavit a začal jsem žít jinak.

Může se tak stát, že v herectví zůstanete jakousi bílou vránou?

Myslím, že ne. Čím víc pracuju v divadle, tím víc si uvědomuju, jak je důležité mít v pořádku svoje postoje, mluvit hezky, nepohoršovat skutky ani slovně. To, že jsem věřící člověk, se ostatní dozvědí jinak než upozorněním „Pozor, jsem křesťan“. Když se s některými kolegy bavíme hlouběji, vyplyne z toho i moje víra.

Někteří věřící tvrdí, že občas musejí udělat kompromis.

Když někdy taková nabídka přišla, prosil jsem Pána, aby mi to pomohl vyřešit. Rád si nechávám poradit zkušenějšími lidmi, které uznávám jako duchovní autority, a jsem si jistý, že to nakonec dopadne tak, jak má. Že je někdy modlitba vyslyšena sice jinak, než bych chtěl, ale tím více je to pak Boží. Třeba když jsem měl přejít do jednoho pražského angažmá, zprvu jsem cítil, že je to šance, pak jsem ale z toho nového kolektivu necítil příjemnou atmosféru a uvědomil jsem si, že tam vlastně nechci jít. Modlil jsem se, zůstal v klidu a řekl si, že tam půjdu, když jsem to už slíbil. Měsíc před mým nástupem došlo v tom divadle ke změně uměleckého vedení, nový šéf viděl nějaké moje představení, a řekl mi, že bych se do jejich divadla ani nehodil. Takže to Pán zařídil místo mne.

Mnoho herců se herectvím neuživí. Máte představu, co byste dělal, kdybyste se ocitl v obdobné situaci?

I dnes se může stát, že budu postaven před situaci, kdy se budu muset rozhodnout. Kdyby to bylo nutné a nešlo to skloubit třeba se svědomím, herectví bych nedělal. Asi by mi to chybělo, ale byl bych ochoten se toho vzdát. Teď nevím, co bych dělal – na zedníka nejsem dost silný, ale třeba by mi to taky šlo… Když jsme s Terezkou bydleli na Žižkově, oba jsme ještě byli na škole, neměli jsme dobrou práci a platili jsme docela vysoký nájem. A vždycky to prostě nějak dopadlo. Prosil jsem Pána a nějaká práce vždycky přišla. Třeba jednodenní natáčení v České televizi; a ten nečekaný příjem pokryl měsíční nájem.

Je pro herce handicap, když není vidět v televizi?

Je to jen a jen na tom herci, co je a co není pro něj handicap. I když je televize dobrá věc, osobně jsem ještě nezažil takovou televizní práci, která by mě bavila víc než ta divadelní. V divadle mi herectví daleko víc a líp chutná, taky tam nejsem tak nervózní. Ale samozřejmě, když člověk chce dělat v televizi, zkušenost před kamerou musí nějak získat. Kdysi bývala praxe, že všichni studenti herecké konzervatoře dostali šanci zahrát si v nějaké pohádce. Dnes je trend, že si režiséři obsazují své oblíbené herce, kterým věří, a méně známí se tak dostávají do kin a televizí mnohem obtížněji. Pro dobrého herce určitě není handicapem, že hraje „pouze“ v divadle. Hraje často každý den, do toho zkouší, a když chce, opravdu se ve své roli vyhraje.

Co když herec prožívá smutek anebo osobní bolest, a musí jít na prkna jeviště před zraky diváků?

Mně se to zatím ve velké míře nestalo, ale zrovna před začátkem poslední sezony umřel kolegovi tatínek. A s tím smutkem v duši musel odehrát v ten den dvě představení. Mně osobně by v takový okamžik možná právě herectví pomohlo. Protože na jevišti se vždy uvolním, i když se přitom fyzicky hodně vyčerpám. Pro některé herce může platit, že dokážou na jevišti vyplavit něco, co by jinak vyplavili pláčem. Věřím tomu, že opravdové herectví tohle umí, a naštvaný či smutný člověk pak nemusí nikoho praštit nebo chodit na box. Jistí vědci dokonce dokázali, že po děkovačce se hercům vyplavuje endorfin, jako kdyby dělali adrenalinové sporty. Takže my vlastně skáčeme s padákem každý den… I to je rozdíl mezi filmovým a divadelním herectvím. Divadlo je takové skočení bungee jumping, neopakuje se.

Jsou ještě jiné rozdíly mezi divadlem a filmem?

Filmové herectví není tak velké, protože když se točí detaily, kamera je ani ne metr od herce, takže musí hrát opravdu jemně, ne jako na divadle, kde jeho herectví musí dojít až do poslední řady v publiku, takže v gestech i v mluvě je člověk trošku nadnesený. Naopak, jakmile by člověk v televizi udělal na kameru o jeden pohyb obočí navíc, je to nepřirozené. Jsem člověk, který hodně používá grimasy, takže někdy to filmové herectví je pro mě zatěžkávající zkouškou, protože se musím herecky „uklidnit“.

V televizním seriálu jste tak trochu za šaška. Jste takový i doma?

Doma takový šašek určitě nejsem. O mně se ví, že jsem velké dítě a že si rád a pořád hraju. Seriál Comeback je takové moje hřiště, kde si blbnu a řádím. Možná si tam užívám svoji pubertu, kterou jsem ve skutečnosti neměl vůbec bouřlivou.

Jednou ale přijde derniéra a rozloučení s oblíbenou rolí…

Na divadle je pro mě derniéra zatím mnohem těžší než v televizi. Teď jsme derniérovali hru Equus, kde jsem měl hlavní postavu, kterou jsem měl hodně rád. V takových chvílích je mi fakt těžko, v duchu si říkám, že to nemůže být definitivní konec, že se k té roli snad ještě někdy vrátím. Na druhé straně něco končí a něco zase začíná. Tak vždy věřím, že přijde něco lepšího, i když možná ne hned.

Byl jste nominován na televizní Objev roku…

(Smích) A vyhrála to Dana Batulková. Mne ta nominace potěšila, ale samozřejmě jsem věděl, že je to blbost. Když jsem seděl při vyhlašování v sále, ve vteřině jsem si představoval, jak bych šel na pódium a udělal bych nějaký hrozný trapas, že bych třeba zakopl. Takže i když mě nominace potěšila, jsem na druhé straně rád, že jsem nebyl vystaven takovému stresu vítěze. V podstatě jsem hodně velký introvert a je mi dobře, když po skončení divadla či natáčení nemusím obrážet večírky.

Pocítil jste ve své branži řevnivost a nevraživost?

Nevraživost necítím, nikdy jsem role druhým nezáviděl, i když jsem po nich toužil. Ale zažil jsem několikrát alternaci s druhým hercem a to je vždy těžké. Zůstat svůj, a přitom si brát k srdci připomínky režiséra i k tomu druhému. Ten hraje stejnou roli, ale jinak: někde možná líp, někde hůř. Mne zatím takováto situace motivuje k tomu, abych se nebál být trochu jiný a ve své práci ještě víc a lépe makal.

Za manželku jste si vzal taky herečku. Než se ale Tereza stačila uchytit, stali jste se rodiči. Je těžké být kolegy a vidět, že profesně roste víc ten druhý?

Matouš: Myslím si, že to je náročné. Pro moji ženu to musí být ještě náročnější. Tereza: Myslím, že ne. Každý máme správně rozdělené role, jak to má být. Bylo to pro mě zpočátku možná náročnější v tom, že jsem se to opravdu musela naučit přijmout. Ale když jsem to přijala, jsem šťastná.

Je Tereza vaším velkým fandou?

Nejen to. Ona je vlastně můj první kritik, který jde někdy hodně do těla. Vím, že mě má ráda, proto si její kritiku beru nejvíce k srdci a přemýšlím o ní. I v kritice je hodně upřímná a já ji beru vždy vážně.

Co hezkého vás čeká v nejbližší budoucnosti?

Profesně mám největší radost z toho, že zůstávám nadále v Mladé Boleslavi, kde to mám rád a kde mi pan ředitel slíbil další hezké role (smích). Taky se těším na spolupráci s pražským Divadlem v Celetné. Uplynulý rok byl velmi dobrý v tom, že jsem si mohl vybírat role. A uvědomit si, co chci a co nechci dělat. Že jsem vlastně mohl najít sám sebe.

Má Nathanael po rodičích herecké vlohy?

Má hodně velké herecké střihy. Myslím, že je hodně vnímavý a rychle se učí. Herci jsou tak trochu jako opičky. A myslím, že Nathanael tento talent opičky má.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay