Úzkou branou do svobodné společnosti

Vydání: 2008/46 Mladí včera a dnes... ve světle 17. listopadu 1989, 11.11.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Mezi našimi předními ekonomy není mnoho osobností, které by se programově věnovaly tématu prolínání Bible a ekonomického myšlení. O to spíše jim stojí za to naslouchat, zvláště v dnešní, eticky a ekonomicky rozkolísané době. Jedním z nich je i vysokoškolský učitel Tomáš Ježek, který vešel do dějin našeho polistopadového vývoje jako první ministr privatizace.

Vídeňský kardinál Christoph Schönborn při nedávné návštěvě Turecka označil za jednu z příčin světové finanční krize nerespektování Desatera, bezuzdnou dychtivost po majetku a neodpovědnost. Souhlasíte s tímto názorem?
Ano, pan kardinál přesně pojmenoval příčinu krize. Současná krize je skutečně prohřeškem proti základním hodnotám svobodné společnosti, kdy každý má nést odpovědnost za své činy a dodržovat pravidla správného chování. Tyto normy byly ze strany některých bank hrubě porušeny. Protože banky kromě svého vlastního kapitálu půjčují i peníze střadatelů, mají vůči nim cítit mimořádně silnou odpovědnost, tudíž být velice opatrné. Někteří bankéři, zejména američtí, toto pravidlo nedodrželi, a tím ohrozili nejen zdraví svých bank, ale způsobili těžké ztráty nevinným lidem po celém světě.

Je možno vidět toto selhání i jinde než v bankovním sektoru?
Selhala stará ctnost – spořivost. Lidé si zvykli žít na úvěr. Úvěry nemají sloužit k tomu, aby člověk žil dlouhodobě na dluh, nad poměry. To je nemravné. Navíc vlády začaly lidem svou politikou soustavně umožňovat, aby přehazovali důsledky svého chování ve všech sférách života na někoho jiného. Lidé se naučili spoléhat na to, že když dojde na placení, na to, kdo ponese náklady, že to za ně zaplatí stát z daní, které vybral od jejich bližních. Ekonomové to nazývají morální hazard. A ten když se rozšíří v celé společnosti jako norma, je to průšvih. Současná finanční krize je gigantickým morálním hazardem. Banky se spoléhaly na to, že jsou „too big to fall“ (příliš velké, aby padly), že je vláda nakonec vždycky bude muset podržet. A tak lehkomyslně poskytovaly hypotéky i lidem, o kterých jim muselo být jasné, že je nikdy nesplatí. Měly z toho krátkodobý zisk, šéfové si namazali kapsy, a ztráty pak nese celá společnost.
Úvěr je samozřejmě sám o sobě velmi užitečný nástroj. Někdo peče housky a musí nakoupit uhlí, aby roztopil pec. A tak si může od banky půjčit peníze, aby překlenul časový nesoulad mezi nákupem uhlí a prodejem housek. Čertovo kopýtko je ale jinde – tam, kde banka půjčuje peníze někomu, kdo úvěr nikdy nesplatí.

Jak je systémově kontrolováno hospodaření bank?
Ve třech podlažích: nejprve na úrovni samotné banky – dobrý bankéř se kontroluje sám, brzdu si dává sám. Cítí silnou morální odpovědnost a přísně dbá na to, aby dostál svým závazkům. Pak je tu druhé podlaží, to jsou ostatní banky z cechu, z bankovní komunity. Ty začnou volat na poplach, když některá banka přestane být spolehlivá. Ovšemže, vždyť pád takovéto banky ohrožuje pověst všech. To má svůj počátek už ve středověké severní Itálii. Tam jednotliví bankéři mívali na městském tržišti své lavice-banky a nabízeli své zboží-úvěry podobně jako jiní obchodníci či řemeslníci. Takových bankéřů tam bylo vždy několik. Když některý z nich nebyl schopen dostát svým závazkům, ostatní vzali s notnou dávkou příslovečné italské teatrálnosti jeho lavici a rozflákali ji, aby všichni viděli, že takového bankéře vylučují ze svého cechu. Z toho vzniklo slovo bankrot: italsky se totiž rozbitá lavice řekne „banco rotto“. Bankéři tak všem ukázali, jak moc jim záleží na tom, udržet si důvěryhodnost.

A ještě je tu dozor státu...
Ano, nejvyšší patro kontroly zaujímá státní moc, bankovní dozor. Ten má hlídat, aby banky neriskovaly s vypůjčenými penězi nad únosnou míru, aby měly dostatek vlastního kapitálu. Obecně je úkolem státu vynucovat pravidla správného chování. Lidé jsou hříšní, a tak musejí být ke správnému chování donuceni, selže--li jejich morálka. Dozor státu však může být úspěšný jedině za předpokladu, že bude fungovat zejména to první patro, morálka jednotlivců, protože státní moc může uhlídat jen ty nejhrubější prohřešky – a ještě ne všechny. Pokud se tento předpoklad nesplní, systém nebude fungovat a zhroutí se. Základem všeho je ohleduplnost vůči bližnímu. A právě této ohleduplnosti bylo v poslední době velmi málo, a to nejen v bankovnictví. Právě proto turecké výroky kardinála Schönborna míří do černého.

Hlásíte se ke klasickému ekonomickému liberalismu, ale přitom hájíte státní intervence do bankovnictví. Jak to jde dohromady?
Být liberální ekonom ani zdaleka neznamená říkat, že stát nemá vůči trhu žádné povinnosti. Právě naopak. Jako obvykle, i ve vaší otázce se ukazuje, jak důležité je dorozumět se nejprve o významu slov. To, že slova dokážou zavést debatu na scestí, že umějí být pěkné potvory, věděl dobře velký liberál a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Rakušan F. A. Hayek. Do téměř každé kapitoly svých prací proto obvykle zařazoval jazykovou pasáž, v níž ukazoval na nebezpečí skrytá v chybné interpretaci slov. Byl z toho někdy nešťastný až do té míry, že pro některé důležité pojmy navrhoval používat jiná slova, aby k nedorozuměním nemohlo docházet. Když tedy liberál říká, že první a základní povinností státu je vynucovat pravidla správného chování, neočekává od státu žádnou státní intervenci. Očekává činnost, která nesměřuje k nikomu předem určenému nebo k nějakému předem stanovenému konkrétnímu výsledku. Má být zcela obecná a slepá přesně tak, jako je slepá řecká bohyně spravedlnosti se zavázanýma očima. Státní intervence naopak vždy směřuje k dosažení nějakého konkrétního výsledku, k nějaké konkrétní osobě nebo skupině osob, takže je vedena pravidlem, které není obecné a „slepé“, je to intervence.

Vycházíte z předpokladu, že etické jednání má i v ekonomice své klíčové místo, které je nezastupitelné. Není ale prvním ekonomickým stimulem právě vlastní zisk?
Morální hodnoty jsou předpokladem i produktem života, v němž si lidé navzájem směňují nejrůznější věci a služby, nejen za peníze. Morální chování se dlouhodobě vyplácí, morální normy se udržují soustavnou diskriminací a netolerancí – každý z nás musí stále rozlišovat mezi těmi, kteří se chovají dobře, a těmi, kteří se dobře nechovají. Nemorální chování se tedy nesmí tolerovat. Sledovat vlastní zisk je zcela přirozené a žádoucí, přičemž zisk nemusí ani zdaleka mít jen peněžní formu. Každý má přece raději větší užitek z hodiny času, který nám byl na tomto světě vyměřen, než menší. Jde „jen“ o to, abychom o co největší užitek neusilovali prostředky, které poškozují naše bližní.

V jakých hodnotách jste byl vychováván?
V křesťansko-masarykovských. Doma se četl Masaryk, Čapek, Poláček. Uznávala se poctivost a pravdivost. V tomto duchu otec jednal i za války. V den výročí republiky 28. října vždy od svých žáků na plzeňském gymnáziu i za protektorátu vyžadoval, aby přišli do školy v oblecích a s kravatou, a ten den jim předčítal z Čapkových Hovorů s TGM. Nikdy ho za to žádný student nepráskl. Vzpomíná na to ve svých pamětech Jiří Ruml, tátův tehdejší žák. Otec se zapojil do odboje, jeho aktivity však byly v roce prozrazeny a on byl 1. listopadu 1943 gestapem zatčen. Nejprve byl vězněn v Plzni na Borech, později byl převezen do Berlína k soudu. Dodnes s obdivem žasnu, s jakou silou dokázal promluvit před soudem, než vyslechl rozsudek smrti. V dokonalé němčině mluvil o tom, že nacismus musí být poražen a bude poražen. Z tohoto soudu se zachoval protokol, kde je to popsáno. Také jeho advokát, který mu byl přidělen ex offo, matce potvrdil, že se otec zachoval jako český vlastenec. Z Berlína byl otec deportován do Drážďan, kde měl být popraven, ale město bylo při spojeneckém náletu v únoru 1945 bombardováno a jemu se podařilo utéct. Když se však vracel pro kamaráda, byl znovu zatčen, převezen do Lipska a těsně předtím, než město osvobodili Američani, spolu s dalšími vězni zastřelen.

Je o vás známo, že mimo veřejný život jste členem církevního společenství...
Byl jsem pokřtěn jako evangelík, jako chlapec jsem chodil do nedělní školy ve sboru v Praze-Strašnicích, nyní jsem členem evangelického sboru na Vinohradech. Masaryk a protestantismus byly a jsou pro mne důležitými vlivy. Z obou těchto zdrojů jsem přijal myšlenku, že člověk má svůj život žít sub specie aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti). Tento časový horizont výrazně odlišuje věřícího od nevěřících. Ti nevěřící – chtě nechtě – musí být přesvědčeni, že všechno si člověk může užít jen zde. Křesťanství ukazuje, že to nejlepší je teprve před námi. To zastávám i já, proto jsem členem církve.

Které evangelijní motivy vás nejvíc oslovují?
Vcházej úzkou branou. Tento verš z Matoušova evangelia je napsán na zdi sborové místnosti u nás na Vinohradech, kam jsem chodil se svou ženou na biblické hodiny k nezapomenutelnému panu faráři Bohuslavu Otřísalovi. Mluví to proti všemu, co je pohodlné, levné, snadné. Je dokonalým opakem odpudivé zásady, že účel světí prostředky. Smíme přece používat jen takové prostředky, které nepoškozují naše bližní. Mnohé by snad mohlo překvapit, že Matoušův verš je v dokonalém souladu s principem klasického liberalismu, podle něhož za svoji svobodu vděčíme omezením svobody.

Zastáváte funkci předsedy správní rady Nadace Český hudební fond. Kterou hudbu nejraději posloucháte a proč?
Bez sebemenšího zaváhání hudbu 18. století. V té době žili a tvořili ti největší liberální myslitelé, zakladatel ekonomie Adam Smith, David Hume, Immanuel Kant. Ta doba byla posedlá myšlenkou Božího řádu, kterou Mozart, Beethoven, Haydn, Bach, Händel a excelentní čeští hudební emigranti dokázali dokonale zhudebnit.

Doc. Ing. TOMÁŠ JEŽEK, CSc. (*1940), pracoval v 70. a 80. letech nejprve v Ekonomickém a později Prognostickém ústavu ČSAV. Od roku 1990 do r. 1992 zastával funkci ministra privatizace, v letech 1992–1996 funkci předsedy výkonného výboru Fondu národního majetku a rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny. Po odchodu z politiky v r. 1996 stanul v čele burzovní komory Burzy cenných papírů Praha, a.s. Nyní působí jako vysokoškolský učitel na VŠE v Praze.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay