Už jsem byl prohlášen za mrtvého

Vydání: 2015/43 Brno hostilo eucharistický kongres, 20.10.2015, Autor: Iva Marková

RUDOLF JEHLIČKA žije od narození v roce 1924 v Podlesí u Bartošovic. Málokdo toho ale zažil tolik co on. Málokdo ví, co to znamená posuzovat lidi jen podle jejich národnosti. A málokomu uvěříte stejně jako jemu slova: „Mám rád všechny lidi na světě.“
 
Rudolf Jehlička ani ve svém věku nemůže pochopit, proč vůči sobě lidé chovají nenávist. Snímek autorka
 
Jak vzpomínáte na dětství?
 
Měli jsme velmi dobrou, zlatou maminku. Od nejmladších let nás vychovávala v katolické víře, každý den jsme začínali a končili modlitbou. Do kostela jsme chodili na německou stranu, protože to bylo blíž. Matka byla Němka, otec napůl Čech, doma nás bylo pět dětí. Život byl těžký. Rodiče hospodařili na osmi hektarech v kopcích. My děti jsme od malička musely se vším pomáhat. Mašiny nebyly, seno se otáčelo ručně a sekalo se kosou… A mě to bavilo! Přes zimu jsme dělali dřevěné škatulky, bylo to taktak k uživení.
 
Chodil jste do německé školy?
 
Čtyři roky do německé školy v Neratově, čtyři roky do Nové Vsi, tam už byli i Češi. Když jsem v šesti letech do školy nastupoval, neuměl jsem německy ani slovo – doma jsme mluvili dialektem. Učitel ukázal obrázek a já měl říct, co na něm je. Celá třída se smála, když jsem něco řekl. Byl to těžký začátek, trvalo půl roku, než jsem se němčinu naučil. Škola byla i odpoledne, přes zimu jsme tam dostávali polévku. Když jsme přišli ze školy, čekala nás doma zase práce. Ještě mi nebylo čtrnáct, když jsem chodil dělat do lesa. Zastával jsem stejnou práci jako dospělí a dostával sotva polovinu jejich mzdy.
 
Blížil se počátek války…
 
V roce 1934 se v okolí začalo budovat opevnění. Když přišel Henlein, hodně lidí ho volilo, ale u nás v obci byla nejsilnější zemědělská strana Bund der Landwirte – zvítězila o jediný hlas. Tatínek se stal starostou, doma jsme pak měli obecní úřad. V roce 1938 jsem dokončil obecnou školu a vše se schylovalo k válce. Na hranici to bylo zlé, v noci se střílelo, několik henleinovců uteklo za čáru. Mnichovskou dohodou a zabráním sudetského území se začátek války na čas odsunul a my se dostali do „rajchu“.
 
Nemůžu říct, že bychom se měli hůř. Tenkrát se nikdo neptal, jestli jsme pro Čechy, nebo pro Němce, byli jsme zkrátka Němci. Otec jako příslušník zemědělské strany odmítal vstup do NSDAP, a protože byl navíc napůl Čech, musel funkci odevzdat členovi NSDAP. Na nás děti byl vyvíjen velký tlak, abychom vstoupily do Hitlerjugend. Když začala válka s Polskem a Němci potřebovali pracovní síly, dali nám trošku pokoj. Mě poslali na jeden rok pomáhat největšímu sedlákovi v obci, druhý rok jsem musel vést hospodářství v Neratově. Takhle jsem se Hitlerjugend vyhnul.
 
Wehrmachtu jste se ale vyhnout nemohl.
 
V prosinci 1942 jsem musel rukovat – bylo mi přesně 18 let a dva dny. Nový starosta nás kvůli českému příjmení neměl v oblibě, proto místo J psal I a ono to vypadalo jako F, takže jsem byl pro vojáky Fehika, protože neznali ani č. V Hirschbergu (dnešní Jelenia Góra) jsme dostali základní výcvik a ještě do Vánoc jsme byli v kasárnách ve Francii u Nantes. Strašně nás tam honili, do nejhoršího bláta lehnout, špinavou uniformu vyprat a v poledne nastoupit čistí, na celý den jsme měli jen třetinku bochníku. Trápil nás hlad.
 
Po čtvrtroce jsme šli do Avriel k moři, kde už to bylo lepší. Ale po měsíci jsme měli jít do Ruska. Tomu předcházely zdravotní prohlídky, kdo by byl schopen služby v tropech. Byl jsem vybrán a měl radost. Plánoval jsem, že se nechám zajmout a zmizím ke strýci do Ameriky. Mé plány ovšem zhatila kapitulace generála Rommela, takže místo Afriky skutečně přišlo Rusko.
 
Co jste tam zažil?
 
U Dněpropetrovska jsem byl 18. října 1943 poprvé zraněn – průstřel ruky a břicha. Naštěstí kulka zůstala v břiše a nebyly poškozeny vnitřní orgány. Rány se mi hojily dobře, byl jsem čtrnáct dní v lazaretu a už mě chtěli propustit. Tak jsem řekl doktorovi, že mám bolesti. Dostal jsem nařízeno, že musím ležet, ale já utekl. Jel jsem přes Slezsko do Čech, chtěl jsem na švýcarskou hranici. Jenže cestou jsem dostal záškrt, a tak jsem šel zase do nemocnice. A pak zase na ruskou frontu.
 
Jaké to tam bylo?
 
Peklo… Nejhorší, co na světě existuje. Než se náš útvar dostal na frontu, měli jsme osmdesát mrtvých. Nálety, sypali to z letadel na náš vlak, všechno utíkalo, ztráceli jsme nervy… Já se ukryl pod vagonem, tak jsem přežil. Pořád jsme se museli zakopávat. Jen jsme se zakopali, už byl další přesun a zase kopat… Kolem svištěly kulky. Mašírovali jsme nekonečné kilometry ruskou zemí. Byli jsme tak špinaví, že jsme se vzájemně vůbec nepoznali, z obličeje nám byly vidět jen zuby.
 
Podruhé jsem byl zraněn v roce 1944, když u Oděsy přišla německá ofenziva. Rusové na ni byli ale připraveni a fronta stála. Můj kolega najednou křičí, že je zraněný, měl průstřel plic, nemohl dýchat. Přiběhl jsem k němu a dal mu na prsa gumový obvaz. Ještě s jedním vojákem jsme ho odnášeli v celtě a najednou výbuch. Utrhlo mi to nohu… Ten nezraněný vzal můj roh celty a utíkal se zraněným kamarádem pryč. Mě už vzít nemohl. Ležel jsem tam a moje noha ležela vedle mě. Ani to nebolelo… Přemýšlel jsem, že tam nemůžu zůstat, protože by mě Rusáci uviděli. Doplazil jsem se do díry po výbuchu. Než se mi to povedlo, třikrát jsem upadl do bezvědomí. Konečně lezu dolů do díry a vtom vidím svoji nohu, že ji mám přehozenou přes rameno. Tak jsem zjistil, že nebyla úplně oddělena od trupu, ale že ji mám stále s sebou. Dal jsem si ji na místo a ovázal špagátem. Fronta, střelba, kaťuše… Zavřel jsem oči a modlil se.
 
Pán Bůh mě měl asi hodně rád… Večer jsem slyšel hlasy. Byli to Němci, ale nemohli mě vzít, protože měli rozkaz jít dál. Po chvíli jsem v dálce uviděl Rusy, a když se setmělo, odnesli mě oni – byli to přeběhlí ruští vojáci a donesli mě na německou stranu. Naložili mě pak do sajdkáry a zavezli k mému útvaru. Doktor žasnul, kde se tam beru, už jsem byl prohlášen za mrtvého.
 
Přežil jste.
 
Když mě přijímali do nemocnice, už týden jsem nemohl močit. Požádal jsem sanitáře, aby mě za cigarety odnesl na zádech na záchod. Porovnal mi nohu a vyrazili jsme… Načural jsem plný záchod krve. Tohle bylo horší než celé zranění. Nohu mi pak operovali, dali železa, sádru a já vždy v noci čural krev. Během měsíce zbylé kosti srostly, ale zarostl i kloub. Takže znova operace. Z jedné nemocnice jsem šel do druhé. Těžké zranění mělo privilegium, že pacient mohl do špitálu blízko svého bydliště. Tak jsem se na podzim 1944 dostal do Langenau Bad (dnes Dlugopole) a na Vánoce jsem byl doma.
 
Blížila se ale ruská fronta.
 
Přesunuli nás do Radebergu, kam v březnu 1945 přišli Američani. Před jejich příchodem se nevědělo, co bude, a tak se všechno pálilo – lejstra, vyznamenání… Tehdy spálili omylem i můj pas. Chtěl jsem domů, tak jsem ukradl motorku. Cestou stály kontroly, ale já vždycky naložil zraněného, kterých byla kolem spousta, a na stanovišti křičel, že nemůžu zastavit, že by raněný vykrvácel. V nemocnici jsem ho odevzdal a jel dál. 28. dubna jsem se dostal do Prahy a pak domů. Přečkal jsem i příchod Rudé armády.
 
Skutečně?
 
Když se opili, nebylo to pěkné, ale ruský důstojník s námi jednal dobře. Moji sestru chtěli vzít s sebou, ale pak ji nechali na pokoji… Mnoho nadšených henleinovců spáchalo sebevraždu. V Podlesí vedoucí partaje zastřelil rodinu a pak sebe. Pak přišli čeští „partyzáni“. Pověsili u nás jednoho muže a jeho malý syn na to musel koukat. Jenže ten provaz pod tátou prasknul, tak ho věšeli ještě jednou. A kluk se na to pořád musel dívat.
 
K vám nepřišli?
 
Dorazili k nám revoluční gardisté. Vzali nám fungl nové rádio a ptali se, co máme ještě. Benzin? Tak si ho vzali taky. Všichni jsme museli nastoupit k hasičárně a tam nás rozdělovali, kdo byl u NSDAP a kdo u Volkssturmu, u pomocných jednotek. My tenkrát nebyli biti, protože otec měl s jedním gardistou společné známé. Ostatní museli do baráčku, kde dostali nářez: kdo byl v partaji, pětadvacet ran, kdo u Volksturmu, pět. Několik lidí tam tehdy umlátili. Tohle vraždění se odehrávalo 26. května 1945 v Neratově. Taky si tam gardisté vybírali německé ženy a dělali s nimi, co se jim zachtělo. Byly to šeredné dny…
 
Šli jste do odsunu?
 
Lidi se shromažďovali nad naším stavením. Měli jsme mít s sebou jídlo na dva dny a prádlo. Čekaly tam vozy s koňmi, oddělovali děti od rodičů. Soused šel do transportu a jeho pět dětí křičelo, ten nejmenší – dvouletý – držel maminku za sukni. Voják vzal bič a mlátil do kluka, až se pustil. Nevěděli jsme, kam jdeme. Do Ruska? Dorazili jsme do Žamberka, kde nás zastavili. Rusové v Lanškrouně prý chtějí vojáky, a ne civilisty. Tím jsme se dozvěděli, kam jsme měli namířeno. Vrátili jsme se zpátky.
 
Ovšem tím to neskončilo.
 
Dodnes mám schovanou pásku, kterou jsme museli nosit na rukávu. Otec ale dostal přípis, že naše rodina zůstane. Zato náš nejlepší přítel šel do odsunu a mnozí další. Moje děvče Hedi zůstalo na území, které připadlo Polsku. Chodil jsem za ní načerno. Jednou mě chytli a zavřeli do arestu v Kladsku. Považovali mě za špiona. To byl nejhorší čas v mém životě: hlad, bída, ve dne pracovat, v noci jsem pucoval chodbu a ucpané záchody. Nenechali mě vůbec spát… Nakonec jsem ale sehnal flašku kořalky a za tu mě pustili. Jenže za Hedi jsem už nemohl… Zůstal jsem tam, bez lásky a s podlomeným zdravím. Měl jsem zničené koleno a kratší nohu, bratr zase plicní onemocnění. Přesto jsme oba pracovali v lese, lepší práce pro nás nebyla. Ale nemyslete: byli jsme nejlepší dřevaři! Přežil jsem i zával stromem.
 
Byl jste i u poničení neratovského kostela.
 
Na konci války na něj jeden sovětský voják vystřelil pancéřovou pěst. Kostel vyhořel. Architekt Lír z Rychnova vypracoval ihned plán na obnovu střechy a my s opravou začali. Střeše ještě scházela krytina, jenže tu nám nevydali, jsou prý nutnější stavby než kostel. Pokrýt střechu jsme tak už nestihli, protože Němci, kteří na ní dělali, byli odsunuti. Ještě v roce 1948 měla moje sestra i můj bratr v kostele svatbu, ale už jsme viděli, jak kostel chátrá. Až po revoluci v roce 1989 přišel farář Josef Suchár, kterému se podařilo udělat z ruiny zase kostel.
 
Nakonec jste se i vy oženil.
 
Svatbu jsem měl v roce 1961. Jedno dítě jsem vyženil, jedno se nám narodilo. Ženil jsem se pozdě, ale já se na svůj věk necítil. Pořád jsem si připadal mladý, ještě v osmdesáti jsem lezl po střechách. Pracoval jsem moc rád, bavila mě kovařina, truhlařina, práce s elektřinou, všechno… Taky rád zpívám. Máme spolek dvanácti lidí, scházíme se a zpíváme staré lidové písně, většinou německy, ale i česky.
 
Když vzpomínám na těžké časy, bolí mě, že jedni stříleli po druhých. Kdo je ale nepřítel? Vždyť mně nepřítel zachránil život! Jednou se mě ptali, jestli jsem Čech, nebo Němec. Nejsem ani jeden, jsem člověk. Mám rád všechny lidi na světě. Nemůžu pochopit, proč k sobě chováme nenávist. Máme se mít přece rádi.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 31 26. července – 1. srpna 2016

Předseda Francouzské biskupské konference: Cílem této války jsou křesťané i muslimové

AKTUÁLNĚ: Zahajovací bohoslužba Světového setkání mládeže v Krakově, které se zúčastnilo v dešti na 200 tisíc lidí, se nesla v památce toho rána zabitého francouzského…

celý článek


Mladí Češi vyrazili za papežem

Spoustu radosti, obrovskou polskou pohostinnost i chvíle v usebranosti při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi zažívají v Polsku statisíce mladých lidí…

celý článek


Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a…

celý článek


Dotazník KT

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay