Vydání: 2006/47 Umí být církev vděčná?, 21.11.2006, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Příloha: Doma

A kdo nemá? Řekne si jistě nemálo čtenářů v reakci na výše uvedený titulek. Je to tak: neexistuje asi žádná rodina na světě, ve které by nebyly problémy, hádky či rozepře. Dost často právě proto, že jsme ve věci sami zainteresovaní, těžko hledáme cestu z bludného kruhu ven. A přitom někdy stačí tak málo... Třeba aby se na náš problém podíval někdo zvenčí. Právě o to se budeme snažit v našem cyklu reportáží z rodin, okomentovaném předními odborníky.

Čtyřiadvacet hodin u Nováků
Bylo něco málo po šesté hodině ranní, když se Jana objevila v kuchyni. S hbitostí sobě vlastní připravila čerstvou kávu a v troubě rozehřála loupáčky. Ona sama v rychlosti posnídala jogurt s trochou müsli. Rohlíky i s šálkem kávy naaranžovala na tác a zanesla je svému muži Marcelovi do postele. „Snídani do peřin nosím manželovi už celých čtyřiadvacet let. Vlastně co jsme spolu,“ reaguje Jana spontánně na mou ještě ani nevyřčenou otázku. „Zpočátku to bylo jedno z gest lásky, teď už je to spíš nutnost. Jedině vůně kávy je totiž schopna dostat ho ráno z postele,“ usmívá se smutně Jana.
Během půl hodiny je Marcel vyfešákovaný k nepoznání – kudrnaté vlasy zgelované do hladka a profesorské brýle na očích z něj udělaly seriózního gentlemana. Letmá pusa na rozloučenou, a pak už hurá do firmy. Také Jana začala pracovat. Ve čtyřpokojovém bytě má v jedné z místností malý kosmetický salon. První zákaznice na sebe nenechala dlouho čekat – dorazila už v 7.30. I dál to šlo jak na běžícím pásu – ženská střídala ženskou, nejdříve celkové ošetření obličeje, pak depilace nohou, masáže, manikúra, pedikúra a zase celkové ošetření obličeje.
„Mamííí,“ ozvalo se po půl jedenácté za dveřmi do salonu. „Tak já mizím. Na oběd jsem u Evy a od ní jedu hned do práce. Ahoj.“ „Davide,“ vyběhla ze salonu Jana, „chtěla jsem se domluvit na té zítřejší oslavě pro tvou sestru,“ dopověděla větu do prostoru prázdného bytu. „To je celý můj dvaadvacetiletý syn – váží víc než sto kilo, a tak je ho chvílemi všude plno. Z toho se ale dokáže vypařit před očima,“ zavtipkovala Jana a rychle vklouzla zpět do salonu, kde se už na lehátku zákaznice nervózně vrtěla. David, starší ze dvou dětí Jany a Marcela, poté, co vystřídal několik zaměstnání, pracuje v dopravní firmě. Má přítelkyni a za tři měsíce se jim má narodit miminko. Hned potom by se „v klidu“ chtěli vzít.

Nazlobené poledne
Hodiny na nedaleké věži právě odbily jednu po poledni, když se Jana objevila v kuchyni. Její oči spočinuly na netknuté misce s müsli, připravené na stole ke snídani. „To přece není možné. Každý normální člověk vstává před polednem, ale milostpaní to nestačí. Sáro,“ zvýšila hlas Jana a své nazlobení zdůraznila i rázným zaklepáním na dveře dětského pokoje. „V žádné práci nevydrží, školu nedodělala a ještě se mi bude válet v pelechu do Božího poledne, a já abych se o ně všechny starala? Tak to teda ne, milí zlatí,“ rozčilovala se Jana. Sára se během půl hodiny objevila v kuchyni. Zbaštila jogurt, prolistovala pár módních časopisů, podívala se na televizi, a pak se zabarikádovala v koupelně. Za tři čtvrtě hodiny odtamtud vyšla v celé kráse, připravená dobýt svět. Na ledničku přimagnetila krátký vzkaz – „Jsem s Alešem, na večeři se mnou nepočítej“ – a bez pozdravu zmizela.
Když Jana zabouchla dveře za poslední zákaznicí, bylo přesně osm večer. Doma byl jenom její muž, který před televizní obrazovkou s playstationem v ruce dával coby gangster co proto bezbrannému důchodci. Playstation je mužova velká láska, vydrží u něho i do tří do rána,“ podotkla Jana. „Někdy mám pocit, že mu ty počítačové hry pomalu začaly vymývat mozek. On nebyl nikdy příliš ukecaný, ale teď už nepromluví vůbec,“ dodala unaveně a odporoučela se do kuchyně.
„Co budeme dneska večeřet? Mám už docela hlad,“ ozvalo se z obýváku. „Viděls to?“ vsunula Jana muži před oči vzkaz, který nechala Sára na lednici. „Viděl, a co já s tím?“ ohradil se Marcel, aniž by přitom přestal sledovat počítačovou hru. „Měl by sis s ní promluvit,“ hlesla téměř prosebně Jana. „Víš dobře, že to k ničemu nebude. A pak, zítra je jí osmnáct, ať si dělá, co chce!“

Osmnáctiny s překvapením
Oslava osmnáctých narozenin měla být pro Sáru překvapením, a tak, aby ji mohla Jana v klidu připravit, využila toho, že se její dcera hned ráno druhý den „zdýchla“ se svou partou.
„Dlouho jsme se snažili jí partu vymluvit, i proto, že jsme se dozvěděli, že nejsou právě čistí, jak se říká. Měli jsme o ni hrozný strach,“ rozpovídala se o Sářiných kamarádech matka. „Bývala skvělou studentkou, najednou se nepředstavitelně zhoršila. Vystřídala čtyři školy a nakonec nedodělala ani jednu. Dokonce na mě vztáhla ruku. To Marcel ani neví. Vlastně až teď, posledních pár měsíců, se spolu bavíme, ale to jenom proto, že jsme jejího přítele i celou partu vzali na vědomí,“ hlesne se slzami v očích Jana a začne nafukovat balónky pro výzdobu.
Překvapení se podařilo a oslava také. „Moc vám všem děkuju, za dárky, za to, že jste přišli, hlavně mojí lásce Alešovi a vůbec celé partě. Mám vás všechny moc ráda,“ hovořila Sára. „Chtěla bych říct jenom pár slov,“ ozvala se z rohu místnosti Jana. „Naše dcera nám připravila v posledních dvou letech krušné chvilky. Doufám ale, že už je to za námi a že se svou plnoletostí pochopila, co je v životě důležité a taky jí chci připomenout, aby nikdy nezapomněla, že ji máme rádi.“
Byla skoro půlnoc. Sára někde dooslavovávala s partou, Marcel pravidelně oddychoval v ložnici, Jana seděla za kuchyňským stolem, pila svůj čaj a dívala se někam skrz. „Jé, mami, ty ještě nespíš?“ zareagoval překvapeně David, když si přišel do kuchyně pro něco k pití. „To se hodí. Celý den si chci s tebou promluvit, ale byl tu šílený chaos. Víš, my jsme si tak s mou láskou říkali, a táta taky není nijak proti, že když se nám teď narodí miminko, budeme potřebovat pomoct. Tak co kdybysme, určitě jenom na čas, bydleli tady s vámi?“