26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Úvaha nad krizí dnešní demokracie

3. 6. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/23 Osobnost kněze a šejka Aloise Musila, 3.6.2008

Příloha: Perspektivy

Před nadcházejícími volbami do krajských zastupitelstev a do Senátu znovu vyvstává obávaná otázka: přijde alespoň polovina voličů? Mnozí o tom právem pochybují – nic nenasvědčuje tomu, že by se měla zvrátit klesající tendence posledních let.
Dlouhodobou voličskou neúčast lze vykládat různě. Lze ji považovat za znak spokojenosti voličů se současným směřováním politiky, za jakýsi jejich implicitní souhlas. Lze se domnívat, že ten pokles zájmu je jev přirozený, provázející vývoj postkomunistické společnosti od entuziasmu k normalitě. Na věc se však lze dívat i jinak: jako na znak krize demokracie u nás. Nezájem občanů o výkon jejich občanských práv vypovídá dle mnohých o jejich nespokojenosti, rozčarování a rezignaci. Demokracie se jim zdá být prázdným heslem, podvodnou legitimací politiků, na nichž jsou závislí a jimiž současně pohrdají. Jsou tyto výhrady oprávněné? Lze je považovat za správnou diagnózu krize demokracie? Nebo mají pravdu spíše ti, kteří krizi „prostě nevidí“? Abychom mohli tyto otázky správně posoudit, je třeba nejprve porozumět tomu, co je současná demokracie a v čem spočívá její problém.

Podstata demokracie
Demokracie je v první řadě politický a společenský ideál. Jako taková je nesena dvěma ústředními koncepty svobody a rovnosti. Demokratická svoboda znamená možnost, aby každý jedinec mohl rozhodovat o sobě, aby původcem veškerých omezení byl výhradně on sám. Tato představa je doplněna přesvědčením, že tohoto sebeurčení a sebeomezení je schopen každý; to je podstata myšlenky rovnosti. Není bez významu, že obě vůdčí ideje demokracie mají křesťanský zdroj. Jsou nemyslitelné bez „objevení“ pojmu osoby a její důstojnosti dané stvořením člověka podle Božího obrazu. V tomto smyslu je demokracie součástí křesťanského duchovního dědictví. Demokracie se ovšem svými ideovými východisky nevyčerpává; je kromě toho také způsobem vlády. Od svých řeckých počátků je chápána jako vláda lidu. Na tomto vymezení se v průběhu dějin mnoho nezměnilo – připomeňme slavnou Lincolnovu definici, že demokracie je „vládou lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“.
Vzhledem k tomu, že absolutní souhlas všech, který by vláda lidu v přísném slova smyslu vyžadovala (jak si uvědomoval J. J. Rousseau nebo C. Schmitt), je nemožný, demokratický způsob vlády je myslitelný jen jako vláda většiny. Ta byla vždy vnímána jako jisté nebezpečí: ať už pro nestálost a nekompetentnost ad hoc vznikajících většin (na což upozorňoval Platón), nebo pro tíhnutí k tyranii (jež rozpoznal Tocqueville). Moderní demokracie se snaží řešit toto dilema institucí zastupitelství.
Ta znamená, že lid nevládne přímo, ale deleguje svou moc na své zástupce. Zastupitelské demokracie jsou po technické stránce vládou menšiny, jakousi „oligarchií“ faktických vládců. Co z těchto vlád menšin činí demokracii, je odpovědnost vládnoucích lidu, daná možností být v příštích volbách vystřídán.

Demokratické obtíže
Vlastní problém demokracie spočívá v napětí mezi mocí formálně náležející lidu a skutečnou donucující mocí zastupitelů, jimiž jsou vláda, parlament a soudy. Hovoříme-li dnes o krizi demokracie, máme na mysli právě krizi zastupitelství. V pozadí kritiky je obava, že volení zástupci neplní vůli občanů. Vláda opírající se o podporu přeběhlíků, prezidentská volba, s ní spojené církevní restituce, zdravotnická reforma vzbuzující podezření z korupce, jednání o radaru – to všechno posiluje v občanech pocit, že současný režim nezastupuje jejich zájmy, nýbrž zájmy vládnoucí menšiny. Politický obchod (předvedený naposled právě při prezidentské volbě) snižuje tlak na vládu daný možností být v příštích volbách vystřídán jinou menšinou.
To, že se většina občanů neztotožňuje s demokratickým rozhodováním, že nemá důvěru v instituci zastupitelství, snižuje legitimitu demokratického vládnutí. Je to právě pohled na výkon demokratické praxe, na jeho nesoulad s oběma idejemi demokracie, což potvrzuje podezření, že demokracie je v úpadku. Krize demokracie se tak jeví jako neschopnost uplatňovat v praxi demokratického vládnutí ideje, na nichž demokracie stojí.

Modely demokracie
Napětí mezi svobodou a rovností a nutnou vládou menšiny bývá v teoriích demokracie formulováno jako napětí mezi reprezentativností (tj. legitimitou) a účinností. Pro státy ve fázi přechodu od komunismu k demokracii má toto dilema obzvláštní závažnost. Jde o to, jakou míru reprezentativnosti připustit v přechodném období, kdy je pociťována potřeba značné účinnosti vlády k prosazení demokratických změn. Reprezentativnost totiž omezuje účinnost, jež je však nezbytná k prosazení demokracie (a tudíž i reprezentativnosti), a naopak. Způsoby, jak rozetnout ten bludný kruh, jsou v zásadě dva a v politologii se objevují pod názvem většinový (též westminsterský) a poměrný (též konsensuální) model demokracie. První z nich je uplatňován ve Velké Británii, s druhým se setkáváme v zemích Beneluxu, Rakousku a Švýcarsku, ale i v meziválečném Československu.
Zatímco ve westminsterském modelu dochází na základě jednokolového většinového volebního systému k vytvoření systému dvou stran a ke koncentraci výkonné moci v jednobarevném kabinetu, vzešlém z těsné volební většiny, konsensuální model upřednostňuje rozdělení moci na základě poměrného volebního systému mezi více stran a vytváření koaličních vlád. Je zřejmé, že v poměrném systému, v němž se více stran podílí na politické moci, je větší důraz kladen na reprezentativnost zastoupení. Nevýhodou bývá poměrná nestabilita a slabost koaličních vlád, tedy i jejich menší účinnost. Lze připomenout roztříštěnost politické scény a vládní nestabilitu v meziválečné ČSR.
Naopak jednobarevné vlády tvořené jednou stranou, jež jsou výsledkem většinového modelu, se vyznačují větší účinností a stabilitou vládnutí. Nedostatkem je zde to, že značný počet voličů není mocenskou elitou reprezentován (viz množství propadlých hlasů v britských parlamentních volbách).

Léčba procedurou?
Zastánci obou systémů jsou přesvědčeni, že „jejich“ model dokáže zahrnout i chybějící druhý demokratický prvek. Tak zastánci konsensuálního modelu mají za to, že koaliční, tedy reprezentativní vlády jsou rovněž účinnější v plnění sociálně ekonomických úkolů než vlády vzešlé z většinového systému (dokážou například snadněji sjednat sociální smír v rámci tripartity). Zastánci druhého modelu oponují, že větší účinnost („moc“) vlády zvyšuje schopnost voleb sloužit jako prostředek, pomocí něhož voliči vybírají mezi vládními alternativami (na výběr jsou v zásadě vždy pouze dvě strany). Vzhledem k tomu, že prvořadou funkcí zastupitelské demokracie je právě možnost vybírat (a odvolávat) vládu, je většinový systém také údajně reprezentantivnější než ten konsensuální, kde zůstává vládní odpovědnost vinou širokých koalic zastřená.
Přes nepochybnou upřímnost těchto pokusů se nelze ubránit dojmu, že se diskuse ztrácí v technických detailech. Proti ambici vyřešit problém nových demokracií změnami procedurální a technické povahy kromě toho hovoří skutečnost, že pokusy upravit volební systém v některých evropských zemích od poměrného směrem k většinovému (například Polsko, Itálie, částečně i Česká republika) nevedly téměř k žádné změně na úrovni výkonu praktické politiky. Ukazuje se, že demokratická politická kultura je přinejmenším stejně důležitá jako demokratický procedurální rámec.
Pokud úpravy technické stránky demokracie nejsou s to změnit výkon demokratické politiky, a to přes značnou snahu a výkony na tomto poli, pak se zdá, že krize demokracie se primárně netýká procedur, modelů a volebních systémů. Zároveň je nápadné, jak v poslední době umlkla diskuse o ideovém a duchovním obsahu demokracie. Není původem krize demokracie právě „zapomenutost“ jejích původních idejí?

Otázka po smyslu
Představme si, že veřejnou diskusi ovládnou místo otázek technického provedení zastupitelství otázky po povaze svobody a rovnosti. Že odborníci nebudou v tisku plédovat za ten či onen volební model, nýbrž budou připomínat demokratické hodnoty a „občanskou výchovu“ k rovnosti a svobodě. Představme si, že veřejná diskuse bude určována hodnotovými pojmy jako spravedlnost, legitimita, autorita, svoboda, rovnost. Představme si, že se budeme znovu veřejně tázat po jejich zdroji. Že znovu otevřeme světonázorové diskuse o duchovních a kulturních kořenech naší politiky. Představme si konečně, že dokonce politici budou při zdůvodňování svých návrhů vycházet z těchto konceptů, budou při výkonu praktické politiky připomínat kolegům, proč a na jakém základě se mohli politiky vůbec stát. Nebude právě to dostatečnou zárukou, že demokratická praxe se nepromění ve vládu egoistické menšiny nad lhostejnou většinou?
Možná jsou to představy bláhové. V každém případě jsou choulostivé: otevírat diskusi o kořenech demokratické politiky je nepoměrně obtížnější než pokračovat v zavedené technické debatě, k níž se uchyluje naprostá většina vědců i politiků. Důvodem je to, že hranice mezi střízlivou, věcnou úvahou a morálním a politickým kýčem (který zneužívá normativního významu slov z morální a politické oblasti, jimiž chce v příjemci „řízeně“ vyvolat určitou emotivní reakci) je zde velmi úzká. Právě na podobných úvahách parazitují mnohomluvní hledači pravdy, jsouce vedeni svými osobními, jen zdánlivě nepolitickými zájmy.
Nesporné je však jedno: bude-li podobná diskuse neustále zatlačována do pozadí technickými úvahami, nebude již brzy vůbec zřejmý smysl, pro který to všechno podstupujeme. Tento smysl spočívá v našem povědomí o nezrušitelném napětí v pojmu demokracie; v napětí mezi naším duchovním dědictvím a výdobytky moderního vývoje, kterých se nechceme vzdát; v napětí, které je vlastní našemu projektu moderny.
Jakub Jinek
Autor (nar. 1978) studoval politologii, mezinárodní vztahy a filozofii na Karlově univerzitě a na Mezinárodní filozofické akademii v Lichtenštejnsku. V současné době přednáší na TF JU v Českých Budějovicích a FF UK v Praze.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou