Unionismus: odvážná a moderní myšlenka

Vydání: 2015/27 Putování za sv. Cyrilem a Metodějem, 30.6.2015, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy 27-28

Unionismus je hnutí, které usilovalo o sjednocení katolické církve a pravoslaví. Předběhlo bezmála o sto let dobu, kdy vlajku snahy přiblížit k sobě různé tradice převzal pokoncilní ekumenismus. Východní a západní křesťanství k sobě hledalo cesty už během 19. století a v první polovině 20. století. Jeho symbolickým centrem se stal Velehrad.
 
Odkaz světců nerozdělené církve spojoval a znovu spojuje.Snímek Jiří Rohel
 
Startovní čárou pro připomínání duchovně laděné minulosti, kdy mezi Moravany rozsévali věrozvěstové z daleké Byzance semena evangelia a kultury, se stal rok, kdy si Češi a Moravané ještě v čase rakousko-uherské monarchie připomínali tisíc let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje. V té době se Velehrad jako sídlo cyrilometodějské tradice transformoval z ryze poutního místa do organizačního jádra spolkové i politické aktivity na Moravě. Stal se místem sounáležitosti západního a východního křesťanství.
 
Prvotním impulzem k tomu bylo vydání encykliky papeže Lva XIII. Grande munus v roce 1880, která rozšiřovala úctu k soluňským bratřím na celou církev. Důležitou roli ve sblížení samotných věřících sehrál pak Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou blahoslavené Panny Marie, založený v roce 1891. Jeho členové totiž začali pořádat pravidelné velehradské slavnosti pro širší okruh věřících, které se záhy rozrostly do velkých duchovních manifestací. Spolek byl aktivní nejen v moravských diecézích, ale i mezi českými krajany v zahraničí.
 
Idea sjezdů
 
Na skutečné síle nabral nový směr vznikem právě unionistického hnutí a sjezdů, které se na Velehradě pořádaly. První z nich zde proběhl na konci července 1907 a byl reakcí na situaci Slovanů nejen ve střední Evropě, ale i na Ukrajině. Na přelomu 19. a 20. století je vidět mezi příslušníky slovanských národů nárůst duchovních povolání, navíc se mezi nimi objevily výrazné osobnosti světového formátu.
 
Mezi mnoha hosty sjezdů patřila čestná pozice především řeckokatolickému arcibiskupovi Andreji Šeptyckému ze Lvova. Cyrilometodějských poutí se účastnil pravidelně a chtěl posílit význam Velehradu pro slovanské národy. Vystupoval však proti tomu (stejně jako mnozí další iniciátoři unionistického hnutí), aby tuto duchovní ideu infiltrovaly proruské panslavistické tendence, které byly koncem 19. století tomuto prostředí vlastní.
 
Unionistická setkání byla svého druhu velmi významnou událostí, jíž se účastnili vysocí církevní hodnostáři a vzdělanci z řady zemí. Díky jejich angažovanosti se počet účastníků postupně rozšiřoval a výrazně stoupal. Je třeba zajímavé, že popud ke vzniku Akademie velehradské zabývající se studiem východních církví nedal příslušník „domácí“ elity, nýbrž Slovinec František Grivec. Průběh unionistických kongresů se zájmem sledovali i ruští pravoslavní teologové. Oceňovali, že se zde vytváří prostor k přátelskému setkání. Velkou radost ovšem neměli z toho, že se na Velehradě hovoří pouze o pravosti katolického učení a klade se důraz na právní stránku v církevní nauce i náboženském životě.
 
Před první světovou válkou proběhly ještě dva unionistické kongresy – v roce 1909 a 1911. Dalšímu setkávání učinila přítrž Velká válka. Východní liturgie, která byla jedním ze středobodů tohoto hnutí, se však na Velehradě slavila dál. Válečná situace totiž způsobila, že se na Moravě ocitli jako exulanti mnozí řeckokatoličtí kněží, kteří uprchli před frontou.
 
V československém státě
 
První světová válka zamíchala Evropou. Na starém kontinentu se rozpadly velké říše a vznikla celá řada nástupnických států. Složitá byla také situace v Československu, kde se církev potýkala se silnými antikatolickými náladami. Na scéně se navíc objevila vzniklá československá církev. Relativně klidný průběh měla tato antikatolická vlna na Moravě, kde od církve uteklo jen málo věřících. I proto moravský katolický tábor vystupoval mnohem sebevědoměji a mohl rozvinout své představy duchovní obrody. O stabilizaci poměrů se zasloužil zejména Antonín Cyril Stojan, za což byl oceněn i Svatým stolcem. Není divu, že ho papež jmenoval arcibiskupem v Olomouci. Své pozice využíval také k obnovení myšlenky unionistických kongresů, byť se jejich zahájení už nedožil. První z nich, konaný v novém státě, se uskutečnil až v roce 1924, rok po Stojanově smrti. Další se pak konaly v letech 1927, 1932 a 1936.
 
Sblížit pravoslaví s katolíky
 
Snahy slovanských křesťanů padly do noty papeži Piu XI. Na první poválečný kongres zaslal speciální pozdrav, kde vyslovil přání, aby se na Velehradě více a hlouběji mezi sebou poznali katoličtí i pravoslavní učenci. Mezi účastníky patřil například francouzský jezuita a orientalista Michael Herbigny, přední znalec ruského pravoslaví, po bolševické revoluci jeden z hlavních poradců papeže v otázkách vývoje v Sovětském svazu. Herbigny byl vysílán jako papežský emisar také za vůdčími osobnostmi pravoslavné Evropy, aby prozkoumal terén pro možnou spolupráci katolictví s ortodoxií a zjistil míru ochoty pro spojení s Římem. Tehdejší olomoucký arcibiskup Leopold Prečan nezůstal pozadu. V unionistickém hnutí viděl fenomén, který měl za úkol „sblížit zástupce nesjednocených slovanských církví s katolíky, objasniti věroučné rozdíly, jež vznikly za stoleté roztržky, a hledati cesty ke sjednocení“.
 
Odrazy velehradských kongresů se objevily například v papežově encyklice Rerum orientalium z roku 1928, vyzývající k lepší znalosti východních církví v katolickém prostředí a k podpoře výzkumu v této sféře. Nuncius Francesco Marmaggi v hodnocení sjezdu z roku 1924 zase vyzdvihl, že vytvořil nejen možnost pro výměnu duchovních hodnot, ale i přirozenou platformu pro politické debaty mezi jednotlivými účastníky. Významné také bylo, že se na nich podíleli i představitelé ruské inteligence žijící po bolševické revoluci v exilu v západní Evropě.
 
Na pátý kongres v roce 1927, uskutečněný u příležitosti 1 100 let od narození sv. Cyrila, poslal list i apoštolský delegát z Bulharska Roncalli, pozdější papež Jan XXIII., který se coby diplomat věnoval rozvíjení kontaktů s pravoslavnými. Důležitým posláním unionismu byla propagace východní liturgie byzantsko-slovanského obřadu v katolické Evropě, uvyklé na západní latinský ritus. K tomu sloužila na Velehradě zejména kaple zvaná Cyrilka, kde byl na konci 20. let vybudován ikonostas.
 
Chátrající unionismus i Velehrad
 
Plánovaný osmý kongres k 500. výročí Florentského koncilu, svolaného v roce 1439 k diskusi o překonání církevního rozkolu, se pro blížící se válečný konflikt v roce 1939 uskutečnit již nemohl.
 
Je zajímavé, že přes výrazný národní i univerzální význam Velehradu scházely peníze na jeho zásadnější opravu, takže místo i v době první republiky stále chátralo. Jeho mimořádný význam proto podtrhli představitelé episkopátu, když v roce 1936 vyzvali ke sbírce na obnovu poutního areálu: „Neuvědomili jsme si, že byl důležitým národním střediskem z doby útisku, že se tam svorně pojila myšlenka národnostní k náboženské, že se stal za poslední desetiletí hlavním střediskem cyrilometodějských snah a důležitým ohniskem pěstování slovanské vzájemnosti.“
 
Po druhé světové válce se na Velehradě v roce 1946 a 1947 uskutečnily dvě menší schůzky unionistických pracovníků, jež lze považovat za pokračovatele předválečných kongresů. Politická situace u nás i v řadě dalších zemí však už směřovala k tragickému rozuzlení v podobě nástupu komunistických režimů. Jejich vládnutí se dotklo i mnoha účastníků velehradských unionistických sjezdů, především z řad představitelů řeckokatolické církve. Ta byla krutě pronásledována zejména na západní Ukrajině, která se po roce 1939 stává trvale součástí Sovětského svazu.
 
Teprve v roce 2007 se jako připomenutí předchozí tradice konal k výročí prvního velehradského kongresu Jubilejní velehradský sjezd. Pozvání od moravského metropolity arcibiskupa Jana Graubnera na něj přijalo na 120 účastníků z řady zemí.
 
Žádná pošetilá utopie
 
Náplní unionistických kongresů mělo být nestranné studium sporných otázek, které po staletí rozdělovaly východní a západní křesťanství v Evropě, stejně jako debaty o charakteru obou tradic v souvislosti se změnami kulturního prostředí Evropy. Základem oboustranného vztahu se měla stát především společná duchovní genealogie založená v cyrilometodějské tradici. Zásady a metody obnovy jednoty církve, postavené na vzájemném poznávání, studiu a vyjasnění sporných otázek, sblížení, modlitbě a dialogu, ovlivnily vývoj celé církve a pojetí ekumenismu na Druhém vatikánském koncilu. Jednalo se bezpochyby o velice odvážnou a moderní myšlenku, nikoli o pošetilou utopii – jakkoli unionismus v duchu tehdejších představ směřoval především k tomu, aby skrze tyto aktivity bylo dosaženo návratu slovanských národů zpět do lůna katolické církve. 
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay