Vydání: 2016/26 Papež František potěšil Moravu, 21.6.2016, Autor: Aleš Palán

Příloha: Perspektivy 26

Finálový zápas sledovalo přímo na stadionu přes 90 tisíc fanoušků. Policejní eskadry prohledaly příznivce hostů a zabavili jim 1 400 střelných zbraní! Poté, co domácí po devadesáti minutách vyhráli 4:2, se jen s vypětím všech sil podařilo zabránit lynčování přímo na hrací ploše. Zklamání příznivců poražených bylo tak veliké, že následující den ve svém hlavním městě vnikli na konzulát svého soupeře a totálně ho zdemolovali.
Ne, nemluvíme o právě probíhajícím Euru ve Francii, ale o vůbec prvním mistrovství světa ve fotbale. Šampionem se v domácím prostředí stala Uruguay, poražena byla Argentina. Už tehdy, v roce 1930, provázelo fotbal násilí. Neklid na tribunách ale není jen záležitostí horkokrevných Jihoameričanů. Do dějin vstoupila třeba také „bitva o Bern“ z roku 1954, jak se říká čtvrtfinálovému zápasu MS mezi vysoce favorizovaným Maďarskem a Brazílií. Brutální hra na hřišti se záhy odrazila i v likvidačních šarvátkách v publiku. Podobných příkladů bychom našli celou řadu…
Nevyřízené účty
Čím to je, že právě fotbal provází tolik násilí? Je to jen statistická záležitost, protože nejpopulárnější sport planety přitahuje masy diváků a v tomto množstvím se zákonitě objevují také násilníci, kterým nejde o hru, ale o možnost vybít si svůj vztek? Takovým lidem nestačí už jen nadávat rozhodčímu, cítí potřebu sevřít ruku v pěst, případně do ní uchopit tyč nebo nůž. Nestačí druhému jen hrozit, je třeba hrozbu uskutečnit.
Fotbaloví hooligans jsou celosvětovou záležitostí, stejně jako sám fotbal. Během sezony se rváči sdružují pod klubovými vlajkami, při mezinárodních turnajích pak pod vlajkami státními. Nepřítelem už není příznivec konkurenčního klubu, ale cizinec. Vždy se najdou nějaké nevyřízené účty, vždy je možné otevřít účet nový. A pokud není po ruce fanoušek s nesprávnou barvou dresu či kůže, je možné rozmlátit pár kaváren či obchodů a napadnout zde přítomné lidi. To všechno jsme už na letošním Euru zažili…
Násilí se dopustily skupiny německých a anglických hooligans, prim ale zatím hrají Rusové. Ti své soky napadli dokonce přímo na stadionu. Tekla krev, lékaři ošetřovali vážná zranění. Potrestání ruského výběru podmínečným vyloučením a pokutou je správným krokem, ale ne dostatečným. Pořadatelé by měli přijmout i vlastní zodpovědnost: šarvátkám v ulicích zabránit samozřejmě nemohou, ale důsledné oddělení sektorů příznivců „znepřátelených“ týmů by mělo být samozřejmostí. Toto pravidlo platí i v tolik kritizované české lize – hooligans obou týmů se prostě nesmějí dostat do kontaktu. Ve Francii se to ale stalo.
Pamatuj na Hillsborough
Fotbal má ve svých dějinách obrovské krvavé memento s názvem Hillsborough. Na tomto severoanglickém stadionu bylo v roce 1989 ušlapáno a udušeno 97 diváků. Sedm stovek dalších bylo v tlačenici a panice zraněno. Jak ukázalo následné vyšetřování, za tragédii nemohli jen neukáznění či rozběsnění fanoušci, ale zároveň nedostatečná pořadatelská služba. Poučení? Nestačí se vymlouvat na násilníky. Organizátoři musí násilí aktivně předcházet.
Britské týmy byly v osmdesátých letech skutečným postrachem Evropy. Ne ani tak kvůli svým výkonům na trávníku, ale právě kvůli skupinkám rowdies, kteří s týmem cestovali a soupeřovým příznivcům chystali skutečné peklo. Brutální násilí bylo na pořadu většiny zápasů. Vyvrcholilo pak při finále Pohárů mistrů evropských zemích (dnešní Liga mistrů) v roce 1985 v Bruselu. Bitku mezi příznivci FC Liverpool a Juventus Turín zaplatilo životem 39 lidí. Agresorem byli tehdy převážně Britové.
Následné tresty byly velmi tvrdé. Všechny anglické kluby byly na pět let vyloučeny z evropských soutěží a na ostrovech začali potírat fotbalovou kriminalitu skutečně nekompromisně. Násilníci byli usvědčení a putovali do vězení. Mnoho „fanoušků“ dostalo zákaz vstupu na zápasy svého klubu – což se provádělo tak, že se dotyční museli v inkriminovanou dobu hlásit na policii. Na stadiony byly postupně zaváděny kamery, rychlosoudci a vstupy na jméno. Britský fotbal se povedlo očistit. Cesta, která k tomu vedla, ukazuje, že se na řešení musí podílet nejen kluby a fotbalová asociace, ale také stát.
Pokud tento boj v nejvypjatějších dobách zvládla kolébka fotbalu, proč by ji nyní nezvládla celá Evropa? Není přece nutné čekat na nějakou tragédii. Nebezpečí střetů fanoušků na šampionátech přitom znovu narůstá: doprava je snazší, internet umožňuje snáze manipulovat s fakty a provokovat druhého. Svou roli hraje i to, že počet účastníků mistrovství Evropy se výrazně rozšířil, což mimo jiné znamená, že se zde mohou potkat týmy zemí, které spolu nemají vyjasněné vztahy, nebo jsou dokonce ve válce – byť hybridní.
Restrikce namířené vůči násilníkům jsou nezbytné. Budou ale stačit? Připomeňme si ještě jednou, co se stalo na světovém šampionátu ve Švýcarsku v roce 1954. Brutalita z trávníku se přenesla do hlediště. Právě to je dost možná základní handicap dnešního fotbalu. Je totiž zcela běžné, že pohádkově placené fotbalové primadony zákeřně faulují soupeře, aby vzápětí simulovaly ve snaze získat výhodu. Žádné rozhodnutí sudího v neprospěch jejich týmu nenechají hráči bez kritiky a odmlouvání. Je to nečestné? Ať, hlavně že to může vést k vítězství. A právě takový model chování vidí z hlediště frustrovaní fanoušci. Proč by také oni neudělali něco nepřístojného?
Bez diskusí
Nic není ideální, přesto by si fotbal mohl vzít příklad ze svého konkurenta, jehož obliba v posledních desetiletích strmě stoupá – z ragby. Existují výjimky, ale obecně v tomto sportu platí, že s rozhodčími se nediskutuje a jejich výroky se bez remcání přijímají. Televizní diváci ostatně slyší, co sudí hráčům říká. Na vrcholné úrovni je možnost vše posoudit v opakovaných záběrech, které mají rozhodčí k dispozici. Na hřišti se nesimuluje, naopak – zraněnému hráči se poskytne pomoc bez ohledu na to, jaký dres nosí. Hraje se tvrdě, ale podle pravidel.
Vzpomínáte na poslední světový šampionát v ragby, kdy rozhodčí simulujícímu skotskému hráči řekl, že pokud se chce takto chovat, ať jde hrát fotbal? A vzpomínáte na tu ostudu, kterou z toho dotyčný hráč měl? A hlavně: vybavujete si, jak před rokem na světovém šampionátu v této tvrdé a nekompromisní hře vypadalo hlediště? Příznivci obou soupeřů seděli zcela běžně hned vedle sebe, fandili hlasitě svému týmu, ale byli schopni unést porážku i vítězství. Za celý šampionát nedošlo na stadionech či mimo ně mezi příznivci jednotlivých týmů k žádnému vážnějšímu incidentu. Chování z trávníku se zkrátka přeneslo i do hlediště. Fotbal by se měl snažit o totéž.