Unést tíhu a nevzdávat naději

Vydání: 2015/14 Církev přivítá nové bratry a sestry, 31.3.2015, Autor: Mireia Ryšková

Příloha: Perpspektivy 14

Sestoupit z kříže, nebo vstát z mrtvých?
Kdyby byl Ježíš sestoupil z kříže, jak ho v líčení evangelistů nabádají jeho protivníci, byla by to bývala ohromná podívaná, neskutečný šok.
 
Guercino: Nevěřící Tomáš, detail. Repro KT
 
Svět by se otřásl, protože nic takového ještě neviděl. Všichni by se nejspíš obrátili, Pilát by uvěřil v Hospodina, Ježíš by byl uctíván a možná by se ve slávě a obdivu byl dožil vysokého věku. Všechno by bylo jinak. Jenže Ježíš z kříže nesestoupil, Bůh nám tento zázrak nedopřál a svého Syna nechal na kříži zemřít.
 
Bůh ponechal kříž křížem, což mu máme nepřiznaně často za zlé, a udělal něco zcela nečekaného: vzkřísil Ježíše z mrtvých. Nikoliv ovšem jako člověka tohoto světa, který nakonec znovu zemře, nýbrž v nové a definitivní formě bytí. To bylo a je mnohem méně zachytitelné a uvěřitelné, a tak naše pozornost zůstává upoutána na kříž.
 
Potupnost kříže
 
Zatímco kříž jako symbol, nebo dokonce až ozdobu, nalézáme všude, zmrtvýchvstalý Kristus se jako soška objevuje na oltářích jen o Velikonocích. Navíc nám jako polooblečený svalovec s křížem či praporcem v ruce v barokizujícím provedení, jak se většinou zobrazuje, zas tak moc neříká. S křížem je to jiné – s tělem nebo bez těla je to působivý, dekorativní, jasný symbol.
 
Ve své víře sice víme, že Ježíš vstal z mrtvých, ale kříž je mnohem „viditelnější“ i v našem duchovním světě, a to přesto, nebo možná právě proto, že se zmrtvýchvstání týká i těla. Když to apoštol Pavel chtěl svým korintským adresátům objasnit, musel si vypůjčovat různé obrazy, aby vyjádřil onu totožnost a zároveň úplnou jinakost lidského bytí v Božím prostoru nového života. A přesto ani jeho slova nejsou s to skutečnost zmrtvýchvstání vystihnout, neboť je to něco „za“ nebo „nad“ naší zkušeností. I všechny příběhy setkání se zmrtvýchvstalým Pánem jsou naplněny tímto napětím: je to on, a přece jinak. Matoušovo evangelium se dokonce odváží říci, že někteří pochybovali, a Janovo evangelium to v postavě Tomášově vypráví explicitně. Zmrtvýchvstání není z tohoto světa, a přece se ho silně týká…
 
Křesťanství se tak v běžném povědomí stalo náboženstvím mnohem víc kříže než zmrtvýchvstání. Na kříž se totiž dá sáhnout, každý z nás ho – ať chce nebo ne – nějakým způsobem nese. Se zmrtvýchvstáním je to jinak, jak říká apoštol Pavel v listu Římanům – vidíme je jen skrze naději, doufáme v ně, ale není na dosah. A dokonce to tak nějak musí být, jinak bychom mohli upadnout do podobného omylu jako Korinťané, kteří si zmrtvýchvstání pletli s poznáním a nesmrtelností duše a na kříž chtěli pozapomenout, protože byl znakem nejhlubší potupy. Hrůzu ze smrti na kříži v antice si nedovedeme představit, děsí nás jen fyzickým utrpením. Ale kříž byl děsivý právě svou potupností, k níž fyzické útrapy náležely, ale nebyly tím hlavním; v tehdejším světě by si ho za symbol naděje a vítězství nikdo nezvolil. Tohle označit za Boží jednání se muselo jevit jako šílené, Boha urážející.
 
Spojité nádoby
 
Pavel udržuje napětí mezi Ježíšovou smrtí na kříži a jeho zmrtvýchvstáním v rovnováze právě proto, že jedno bez druhého nemůže platit jako cesta spásy. Je nepochybné, že v Pavlových listech hraje důraz na Ježíšovu kenosi (sebezmaření), dokonanou smrtí na kříži, velkou roli. Jenže tato kenose by nedošla k naplnění svého smyslu, kdyby nenásledovala Boží odpověď v aktu Ježíšova zmrtvýchvstání. Mluví-li Pavel o kříži, nazírá ho nepochybně z perspektivy zmrtvýchvstání. Bez něj by smrt na kříži byla tragédií jako mnohé další, nikoli spásou. Smrt na kříži a zmrtvýchvstání proto tvoří spojité nádoby: v této spojitosti je zakotvena radostná zvěst, evangelium. Ale nebyl by to Pavel, kdyby nám sděloval pouze tuto zásadní skutečnost a nepropojoval ji okamžitě s každodenním životem.
 
Ten, kdo prošel křtem, prošel s Ježíšem smrtí a vzkříšením, ale tím podíl na Ježíšově kříži a vzkříšení ještě nebyl završen. Tím se vlastně teprve otevřel, i když už má trvalou platnost. Každý nový den je prostorem pro smrt a vzkříšení v našem životě. To má Pavel na mysli, vždyť to byla i jeho osobní draze placená zkušenost. Tím je také pro nás dnes velmi autentický – mluví do konkrétních situací lidí ze své konkrétní životní zkušenosti apoštola, který je pronásledován, urážen, ohrožen na životě, a přesto pln naděje, žije a pracuje, znovu a znovu skrze svou víru a lásku k Ježíši Kristu zažívá zkušenost zmrtvýchvstání, jak píše třeba v 2 Kor 4,8–11. Dopad Ježíšovy smrti na kříži a zmrtvýchvstání na život toho, kdo je přijal, charakterizuje slovy o novém stvoření a smíření. Neúspěch v Korintě a namáhavé hledání dorozumění s těmi, jimž věnoval tolik péče, Pavlovi otevíraly cestu pochopení, že zdánlivá Boží prohra na kříži je cestou, která paradoxně přináší nové perspektivy. Patrně si musel i on sám sáhnout na to, co je kříž, aby mohl prožívat předzvěst definitivního zmrtvýchvstání ve svém pozemském životě.
 
Jak zacházet s křížem
 
Apoštol Pavel nebyl snílkem ani bolestínem, který by adoroval utrpení, životní prohry, kříž. Musel se však „prokousat“ – a ani my toho nejsme ušetřeni – k pochopení, že jiná cesta k životu než přijetí Boží bezmoci nevede. Není snadné to přijmout, protože jsme zvyklí na úspěch, sílu a moc jako prostředky záchrany a zajištění života. A Pavel nemá na mysli jen přijetí kříže jako těžkostí života, nýbrž skutečně jeho přijetí jako základního životního principu. Co tím myslí, vyjadřuje asi nejvýrazněji v hymnu v listu Filipanům, v němž mluví o Ježíšově absolutní vydanosti a poslušnosti jakožto zdroji a příkladu pro křesťanské jednání. Ježíš z kříže nesestoupil, Bůh nechal věci dojít až do konce, z lidského hlediska beznadějného. My bychom uvítali většinou možná to první: manifestaci Boží moci, aby všem těm rouhačům a zlým lidem „vytřel“ zrak. Co jiného znamená naše otázka, proč Bůh něco ne-
udělá tváří v tvář hrozným věcem, které se dějí, než právě toto?
 
Pro každého z nás je to ohromná výzva naučit se zacházet s křížem ve svém životě jako místem setkání s Bohem v Ježíši Kristu. Pavel to v 5. kapitole zmíněného listu nazývá „nevidět věci po lidsku“ a být novým stvořením. Jen lidskýma očima hledíme, když vidíme jen to negativní, když utrpení a kříž ztrácejí horizont zmrtvýchvstání, když věříme jen ve vlastní síly nebo naopak se pod tíhou zla vzdáváme. Pro Pavla osobně znamenalo „nevidět po lidsku“, že přestal vidět Ježíšovu smrt očima světského i svého náboženského hodnocení, že se vzdal nároku „mít Boha v ruce“. Stal se novým stvořením (aniž přestal být Pavlem), což vyjádřil v listu Galaťanům oním proslulým: Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, žije ve mně Kristus. To lze jinak vyjádřit slovy: nehodnotím věci z pozice vlastního egocentrismu, egoismu,
strachu, obav o sebe, sebezajišťování, nýbrž zůstávám otevřen Boží perspektivě, věřím a doufám v ni a hledám v ní svou jistotu.
 
Hroby kouzelných proutků
 
Přijímání kříže a zmrtvýchvstání jakožto životního principu, tedy stávání se novým stvořením, vede ke vzdávání se moci nad vlastním životem a jeho hodnocením z vlastní perspektivy. Máme své plány, představy, oprávněné požadavky, úkoly, své touhy a potřeby, máme své názory, jak věci mají být. A pak nastane něco, co nás totálně vykolejí, kříž jak hora, a všechno to „naše“ je smeteno. Tváří v tvář skutečnosti jsme bezmocní jako Pavel v Korintě. Snad můžeme stejně jako on právě tehdy objevit novou dimenzi svého bytí, dimenzi nového stvoření, toho, kdo právě ve své bezmoci zůstane otevřen Boží perspektivě, naději proti vší bezději. To je ono zmrtvýchvstávání každého dne. Je v naší přirozenosti, že bychom chtěli sestoupit z kříže, tedy aby to Bůh za nás udělal, zbavil nás ho, ať už je jím cokoliv, ale potřebujeme se naučit, že Boží odpovědi mohou být jiné než naše očekávání. Neznamená to, že se nemáme snažit mírnit bolest, smutek, žal, že máme pasivně přijímat jakékoliv zlo, nýbrž že se máme učit křížem procházet a vstávat z mrtvých.
 
V dnešní době narůstají stavy deprese, až je to téměř móda. Nemluvím teď o lidech skutečně nemocných, kteří potřebují pomoc odborníků, nýbrž o nás, kteří máme každou chvíli „depku“, jsme na dně, propadáme beznaději a svým černým myšlenkám z důvodů ne vždy zcela závažných. Čekáme, že nás z toho někdo vytáhne, chceme pro svůj život ono vítězné sestoupení z kříže, což se nestává, místo abychom se spolehli na sílu, která může darovat nový život. Znamená to ovšem akceptovat, že musíme projít „hrobem“: hrobem nerealistických přání a očekávání, jednoduchých řešení, kouzelných proutků. Pokud se k tomu odhodláme, vzkříšení k novému životu nepochybně nastane.
 
Vývojová psychologie podobně mluví o krizích, které je třeba překonat, aby člověk vyzrál. Jestliže to neudělá, vrátí se zpět do stadia své předchozí nezralosti. Generace před námi zažily války, bídu, pronásledování, často přišly o všechno, a přece vždy začaly znovu, vstaly z hrobu zmaru. Pro mnohé dnes ovšem stačí sebemenší překážka, aby se ocitli v depresi, vzdali se a všechno zahodili.
 
Denně vstávat z mrtvých
 
Nový člověk je člověkem naděje, člověkem, který nepřestává věřit v konečné vítězství dobra, neboť v Kristu je zlo poraženo a Kristus žije ve svých věrných. To je ono každodenní vstávání z mrtvých, které má Pavel na mysli. Jsme povoláni být novým stvořením, těmi, kdo unesou tíhu a nevzdají naději. Je třeba jednou provždy opustit myšlenku, že Bůh by světu víc ukázal svou moc, kdyby svého Syna (a nás s ním) zázračně zachránil.
 
Pavel mluví nejen o novém stvoření, jímž je on sám a každý, kdo se ztotožní s Kristem, ale také o slově smíření, jímž vyjadřuje z trochu jiného zorného úhlu totéž. Smíření vychází od Boha jako akt jeho touhy po člověku. To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Mohlo by tu stát i obvyklejší slovo vykoupení, a přesto Pavel mluví o smíření. To není jen otázka synonyma.
 
Slovo o smíření, o potřebě smíření je v současnosti slovem vrcholné důležitosti. Svým iniciativním aktem ukazuje Bůh člověku, jak je třeba jednat. Jako nás Bůh smířil se sebou, tedy otevřel pro nás lidi cestu smíření, která má být z druhé strany realizována, tak i člověk nabízející smíření otevírá cestu, kterou je potřeba realizovat. Pokud to z druhé strany nenastane, je třeba ji nechávat stále otevřenou, jako ji Bůh nechává stále otevřenou pro člověka. To v sobě také zahrnuje, že člověk žije smířen sám se sebou, tedy osvobozen od panství hříchu, a proto nemá potřebu agresivního či uzurpátorského chování vůči druhému. A protože nezakrývá cestu svou osobou, může ji otevřít druhému, může mu poskytnout prostor, v němž se dotyčný nemusí bát.
 
Žijeme v čase násilí, nenávisti a netolerance v měřítku, které se vymyká našemu chápání. Pavlova slova o potřebě nechat se smířit s Bohem, přijmout Boží nabídku k radikálnímu obratu, k naději a lásce, se mi zdají dnes aktuálnější než jindy. Skrze utrpení milionů lidí, pronásledovaných křesťanů, Židů, muslimů, nevinných mužů, žen a dětí Bůh mluví – a je to řeč Kristova kříže, řeč těžká a bolestná, je to řeč, která nás vyzývá, abychom ji vzali vážně a stali se její „součástí“, ale abychom jí přesto rozuměli ve světle vzkříšení, ve světle naděje a budoucnosti. Neboť Bůh své definitivní slovo smíření vyslovil a vyslovuje stále. Zmrtvýchvstání nás nejen očekává, ale stále se – i skrze nás – může dít a děje.
 
Autorka přednáší biblistiku na KTF UK.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay