Umučení Krista - recenze

Vydání: 2004/16 Nemůžeme mít děti, 3.9.2004, Autor: Jaroslav Someš

Ostře sledovaný film
Na stěnách románských chrámů nenajdeme krucifixy, na nichž by viselo tělo Ukřižovaného obnažené a zmučené. Kristus tam na kříži stojí sice rozepjat, ale vítězně vzpřímen, oděný do královského roucha a s korunou na hlavě. Teprve doba gotická opustila tuto symboliku Vykupitele Triumfátora a začala klást stále větší důraz na reálné zobrazení jeho utrpení. Renesance, a později zejména baroko v tomto směru pokračovaly dál a líčení Ježíšových tělesných i duševních muk se odrazilo také v duchovní literatuře, v mystické poezii a próze.


V 19. století se velmi rozšířenou četbou stala vidění vizionářky Anny Kateřiny Emmerichové, jak je zaznamenal Clemens Brentano v knize s názvem Hořké umučení Pána našeho Ježíše Krista. Prostá řeholnice z Dülmenu se do Kristova utrpení vžívala přímo bytostně a do nejmenších detailů. Právě kniha Anny Kateřiny Emmerichové nyní zřejmě rozhodujícím způsobem ovlivnila scenáristu Benedikta Fitzgeralda a režiséra Mela Gibsona při přípravách nového amerického filmu Umučení Krista. Čtenáře KT jsme o tomto nejnovějším filmovém zpracování evangelijního příběhu už s předstihem informovali. Po americké premiéře na Popeleční středu se snímek s mimořádným ohlasem rozletěl po celém světě a na Zelený čtvrtek 8. dubna byl poprvé uveden také na plátnech našich kin. Dorazil k nám ověnčen reklamou zcela výjimečného rozsahu. Nechyběly v ní hlasy bezmezného nadšení, stejně jako slova kritická, údaje o mimořádné výši nákladů (které do projektu vložil sám režisér) a o stejně mimořádné výši hned prvních tržeb, ba dokonce i zprávy o účinku tak drtivém, že už v několika případech vedl k úmrtí diváků slabší nátury. S tak mohutnou propagací se patrně nesetkal doposud žádný film, líčící život a smrt našeho Spasitele.

* * *

Jak to tedy je? Mají pravdu ti, kdo tvrdí, že teprve tento snímek jim umožnil plně procítit Kristovu oběť, anebo ti, kdo mu vytýkají samoúčelnou drastičnost a krvavost? Jak je to s věrností scénáře evangeliím? A jak s případným antisemitismem, který v něm někdo vidí? Jde o výsostné umělecké dílo, anebo o něco, co dlouho balancuje na pokraji kýče, „až do něj na konci spadne“? Především budiž řečeno, že po ryze filmařské stránce jde opravdu o velmi dobrý film. Zásluhu na tom má skvělá kamera Caleba Deschanela (spíš nežli Caravaggia připomene barevné tónování záběrů díla Rembrandtova) a dokonalá práce se střihem (zejména v propojování jednotlivých scén). Pokud jde o scénář, diskutabilní může být časové vymezení děje - Gibson se rozhodl zachytit pouze posledních dvanáct hodin Ježíšova života (jen v několika málo kratičkých sekvencích probleskne něco z předchozích událostí, a to nikoli formou retrospektivy, nýbrž jako reminiscence, letmá vzpomínka). Je zřejmé, že přitom počítal s divákem plně se orientujícím v celém evangelijním příběhu, kterému nedá práci vyznat se v motivaci jednání i vedlejších postav anebo např. rozpoznat podle jediné věty Josefa Arimatijského.

Soustředění se výhradně na detailní líčení dějového sledu od Getsemanské zahrady po Spasitelovu smrt na kříži (Pieta a Vzkříšení jsou pak jen krátkými, bezeslovnými dovětky) přineslo ještě dva další problémy. Jednak zcela opominulo Kristovo působení, jeho učení, takže z čistě dramatického hlediska se tato postava stává pouze objektem nezměrného týrání a brutální popravy. A z toho vyrůstá problém druhý - od samého počátku filmu násilí stíhá násilí a vršení těchto scén může být pro někoho vystupňováno až na hranice snesitelnosti. O samoúčelnosti patrně mluvit nelze, ale o nadbytku drastičnosti rozhodně ano. Už proto, že v evangeliích jí zdaleka tolik nenajdeme. U Gibsona se hned trojice apoštolů v Getsemanské zahradě hezky dlouho pere se strážemi. Cestou do města před veleradu je už Ježíš do krve zbit a rovněž při výslechu je - na rozdíl od evangelijního líčení - mnohem méně tupen, a více týrán. Permanentní jsou také surové potyčky římských vojáků s jeruzalémských davem. O úděsné a nekonečně dlouhé scéně bičování bylo už dávno dopředu napsáno dost. Také Křížová cesta má na míle daleko k ikonografické vznešenosti a hrozivých Ježíšových pádů je na ní daleko víc než ony biblické tři. A pokud jde o vlastní ukřižování, je ukázáno s téměř dokumentární přesností a působí drtivým dojmem. Takovým, až v člověku začne nepatrně hlodat červ pochybnosti, zda si režisér v podobných scénách přece jen trošku nelibuje (vzpomeňme na jeho Statečné srdce!). Příznačné ostatně také může být, že v originálním názvu v titulcích je první slovo, „The Passion“, tedy „Umučení“, uváděno mnohem většími písmeny než slovo druhé, „of the Christ“ - a opravdu, místy jako by šlo o mučení a umučení víc než o Krista samotného.

Kromě násilí se na divákovy nervy útočí ještě dalšími prostředky. V několika scénách režie podlehla dobové zálibě ve filmových hororech (připomeňme třeba proměny dětských obličejů, zvířecí mršinu v místě Jidášovy sebevraždy, havrana na lotrově kříži anebo Satanův vztek v okamžiku Kristovy smrti). Účinnější a zároveň značně originální jsou okamžiky akustických šoků - všechny zvuky se zdají být naddimenzovány, zesíleny a přicházejí prudce a nečekaně, od těch zcela nevinných (např. náhlé otevření dveří), přes zadupnutí hada, jímž Kristus zapudí Satana-pokušitele v Getsemanské zahradě, až samozřejmě po šlehy důtek a zatloukání hřebů.

Pokud jde o tolik diskutovanou otázku antisemitismu, lze po zhlédnutí filmu konstatovat, že jde o uměle nafukovaný problém. Vlastně není o čem mluvit. Velerada je plna nenávisti, jeruzalémský dav Ježíše prakticky lynčuje, ale přinejmenším stejně suroví jsou také římští vojáci. A naopak, jeruzalémské ženy nad Kristem pláčou, Židovka Veronika s ním má hluboký soucit a sekvence, v níž mu Šimon Kyrénský téměř láskyplně pomáhá nést kříž, patří k nejsilnějším místům filmu. Také kýči a barvotisku se Gibson dokázal v celém díle úspěšně vyhnout (na rozdíl od některých předchozích filmových ztvárnění novozákonní látky, např. od - nedávno našimi kiny znovu prošlého - staršího amerického snímku Ježíš). Závěr s pohřebním rouchem je možná jen méně silnou tečkou, než jakou je předchozí okamžik, v němž Marie s mrtvým synem v náručí vrhne mnohovýznamný pohled na celé lidstvo, které si ve své zaslepenosti umučilo Spasitele.

* * *

Před jedním z nejtěžších úkolů stál jistě Gibson při volbě hlavního představitele. A konstatujme rovnou, že volil úspěšně. James Caviezel je herec nesporně charismatický, svým zjevem ikonograficky vhodný a z jeho hereckého projevu je zřetelně znát naprostou oddanost tak prestižnímu a zároveň tak mimořádně obtížnému úkolu. Výborný herecký výkon podává i Maia Morgensternová jako Maria (kromě už připomenuté Piety uveďme ještě např. bolestnou scénu setkání se synem při Křížové cestě anebo jediný odlehčující okamžik filmu, v němž si Ježíš vzpomene na své tesaření). Z ostatních postav se větší plochy dostává Maří Magdaleně, ztotožněné zde s cizoložnou ženou (Monica Bellucciová), Pilátovi, který tu má podobu nestranného vykonavatele moci (Christo Naumov Šopov), a Satanovi, představovanému ženou, Rosalindou Celentanovou. Kromě toho velkou roli hrají letmé záběry na tváře různých okrajových, anonymních postav, vesměs výrazově perfektních a typologicky výborně vybraných.

Ze všeho, co zde bylo řečeno, je jasné, že se film v naprosté většině sekvencí věrně drží evangelijní předlohy a vizí Anny Kateřiny Emmerichové. Tím víc však vyniknou momenty, ve kterých Gibson uplatnil vlastní invenci. V tomto směru snad každého překvapí slza, tedy Boží slza, která skane s nebes ve chvíli Kristovy smrti. Mezi nejpůsobivější režijní nápady pak patří okamžiky prolínání scén; např. když se nenávistný dav při Křížové cestě na krátký moment změní v dav, který Ježíše nadšeně vítal při jeho vjezdu do Jeruzaléma, nebo když se ve scéně ukřižování objeví v přesném načasování jediné dva záběry z Poslední večeře pro podtržení smyslu Kristovy oběti.

Možná právě v těchto chvílích působí Gibsonův film na duši věřícího silněji než při široce rozehrávaných sekvencích týrání a bičování. Zde totiž není jen Kristus Bolestný, ale aspoň v náznaku také Kristus Vítězný. Tato místa mají účinnost filmové básně, i když básně tak kruté, jak jen pašije mohou být. K pocitu nadskutečnosti v celém snímku přispívá také použití mrtvých jazyků, v nichž jsou psány dialogy - Římané zde hovoří latinsky, Židé aramejsky. Nezáleží na tom, zda je výslovnost lingvisticky správná. Gibson se chtěl vyhnout tomu, aby jeho Ježíš či jeho Maria hovořili dnešní americkou angličtinou, a to se mu podařilo. Čteme titulky, jimiž je film opatřen, a současně vnímáme zvukovou stránku řeči téměř jako hudbu. Poprvé tak můžeme slyšet představitele Krista, jak volá opravdu: „Eloi, Eloi, lama sabachthani! Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay