Umíme v církvi diskutovat?

Vydání: 2016/20 Soud podpořil věřící rodiče, 10.5.2016, Autor: Jiří Prinz

Příloha: Perspektivy 20

„Církev není názorovým monolitem, a tak v ní zaznívají různé hlasy,“ reagoval biskup Václav Malý na diskusi po vystoupení Mons. Tomáše Halíka v ČT. Do jaké míry se v českém prostředí daří vést debatu, která formuje veřejné mínění v církvi, jak o něm hovoří církevní dokument Communio et progressio? A má tato debata nějaké hranice?


© Jan Hrubý

Jiří Zajíc, publicista

Celková ubohost veřejné debaty v české současnosti by mohla dát vyniknout aspoň křesťanům, kteří se hlásí k tomu, že pravdivé poznání je darem Pravdy-Syna, a to především darem pro společenství, které dokáže poctivým dialogem tento dar „přivolávat“. Bohužel v praxi naší katolické církve tomu tak většinou není. Poukážu na tři nejčastější důvody toho, proč se ani mezi námi katolíky diskuse nedaří.

Předně mnozí chápou víru na způsob ideologie, v níž je nutné si osvojit systém závazných „pravd“, které je třeba hlasitě opakovat a následně správně aplikovat na život. O čem se ale dá při takovém pojetí diskutovat? O tom, jestli se dotyční správně naučili katechismus nebo učebnici dogmatiky? To ovšem k žádné debatě nepovede, pouze ke „známkování“ druhých. Společné hledání lepšího porozumění skutečnosti je vyloučené.

Další překážkou bývá, že mnozí křesťané (katoličtí zejména) o své víře prakticky nepřemýšlejí – a ještě v tom vidí přednost. Jsou schopní opakovat jen to, co zaslechli v kostele nebo si někde přečetli, aniž by si to opravdu promýšleli přiměřeně svému věku, vzdělání i životní praxi. Takoví lidé nemohou druhým přinést argumenty, které by jim pomohly nahlédnout skutečnost nově a přínosně. A současně se obávají, že by jim debata mohla jejich vlastní víru poškodit. Proto buď mlčí, nebo prosazují, že „o víře se nedebatuje“.

Konečně třetí příčina je v tom, že se lidé obávají, že v diskusi by se mohla ukázat jejich „nepravověrnost“ – a ostatní je za ni odsoudí. Zejména pokud se jedná o morální otázky, je tento strach v naší církvi výrazně přítomný. Tohle je zvlášť smutný důvod, když si říkáme, že jsme bratři a sestry. Právě obava z odsouzení druhými ukazuje, jak jsme ve skutečnosti od bratrského společenství daleko. Opravdová diskuse musí vytvořit prostor důvěry a bezpečí, v němž mohou účastníci bez obav nabídnout své pohledy a přístupy k hledání společného poznání a porozumění. Právě tato podmínka současně stanovuje hranice debaty: musí být chráněna důstojnost zúčastněných a celkový prostor důvěry. K tomu mají v první řadě sloužit i samotná pravidla debaty.

Václav Malý, biskup

Katolická znamená všeobecná církev. Co si pod tím konkrétně představit? Především skutečnost, že ji tvoří všichni pokřtění bez rozdílu jejich společenského postavení, vlivu, vzdělání, sociálního a rodinného stavu, kulturního zaměření aj. S tím bezprostředně souvisí veliká různost a pestrost názorů a hledisek, jak vyjádřit a praktikovat svou víru a volit způsoby, jaké postoje zaujímat k různým společenským a politickým otázkám. Každý pokřtěný má spoluodpovědnost za tvář církve, což vyžaduje pěstovat ctnost naslouchání druhému a věcně, bez emocí a předsudků, reagovat na jinak smýšlejícího. Nešvarem absolutizace vlastních postojů a pohledů trpí nemalá část našich sester a bratří ve víře včetně některých představených. Vznikají napětí, zášti a rezignace na komunikaci. Část souvěrců se bojí nahlas vyjádřit své názory, jiní zase bohorovně prohlašují, že se v církvi nemá debatovat, ale poslouchat a konat. Lhostejnost některých také sehrává svou roli.

Pokud žádáme svobodu pro své působení ve státě, potřebujeme vytvářet atmosféru svobody při vzájemných kontaktech, kdy se snažíme v duchu evangelia brát vážně výzvy sekularizace a adekvátní odpovědi na ni. Ctižádost, touha vyniknout a za každou cenu vítězit, zde nemá místo. Dialog je vázán na respekt k učení církve a na úsilí prohlubovat její dobře pojatou jednotu a autentičnost. Kultivovanost a ochota k dialogu patří ke ctnostem, které jsou při duchovním vedení málo zdůrazňovány a přitom náleží k podstatě na naší cestě víry. Všichni se máme co učit. Jinak upadáme do nebezpečí stávat se sektou. Bez vnitrocírkevní svobody a velkorysosti se nepohneme z místa.

Mireia Ryšková, teoložka

Pan biskup Malý má nepochybně pravdu – katolická církev je od toho katolická, tedy všeobecná, že v ní je místo pro různost názorů. Tak tomu bylo od samého počátku církve, byť byla i období, kdy se prakticky žádná diskuse nevedla, ba ani nesměla vést. V české církvi se v současnosti různé debaty vedou, zda kultivované, je těžké říci – záleží na tom, o jaké jde prostředí. Nicméně debaty o důležitých otázkách, které by ovlivňovaly veřejné mínění, se zrovna moc nevedou. Kde také? Pro veřejnoprávní média to není nijak zvlášť atraktivní, nejde-li o nějaká kontroverzní témata, církevní média jsou zase často pod tlakem ze dvou stran – seshora i zespodu, a tak je těžké vést nějakou svobodnou debatu.

Domnívám se, že velmi často chybí tolerance a úcta k názoru druhého, což ke kultivované debatě patří. A některé otázky bývají dopředu vyloučeny. Je v zájmu celé české církve, aby existovala platforma pro různost názorů, a to bez podezírání, že dotyčný či dotyčná, kteří jsou jiného názoru než druhá strana, jsou heretici, škůdci církve, liberálové, nebo naopak fundamentalisté, a bez snahy je diskreditovat a dosáhnout jejich „likvidace“. Kultura tolerance a velkorysosti nám opravdu dost chybí – u ní bychom měli začínat od těch nejmenších až po vedení církve.

Samozřejmě existují i hranice pro poctivou debatu: argumentace musí být věcná, vycházející ze skutečné znalosti, a bez podsouvání nekalých úmyslů druhé straně; její autor si nesmí dělat totální nárok na pravdu, musí respektovat právo na jiný názor a argumentům druhé strany skutečně naslouchat; musí zároveň s úctou zohledňovat tradice církve v dané problematice, což na druhé straně neznamená, že této tradici nelze klást otázky a hledat cesty dopředu s ohledem na měnící se podmínky života společnosti, jejíž je církev součástí. Duch Boží vane, kam chce – to bychom měli mít stále na paměti. Ježíš je nám ostatně vzorem ve velmi inovativním výkladu tradic své doby a svého národa, Písma a zároveň v úctě k těm, kdo se ho tážou. V současnosti je to právě papež František, který otevírá cestu svobodě názorů v respektu k tradici a jejím zastáncům, a je namístě jej i v tomto následovat.

P. Martin Holík, ředitel Radia Proglas

Někdy se daří, jindy ne. Mnozí věřící, ale i my pracovníci v médiích kolísáme mezi podřízeností autoritě, ke které rádoby patří „nemluvit bez vyzvání“, a často až trapně odsudečným nadáváním „na všechny a na všechno v církvi“. Pracně hledáme rovnováhu.

Povšimněme si, že ani Ježíš některé věci nediskutuje (i vy chcete odejít?), nezveřejňuje nedozrálým (Nikodém v noci), tlumí senzacechtivost (ukaž se kněžím a nikdo další ať se o tvém uzdravení nedozví). Jindy s tazateli vykutáleně vyběhne (ani já vám neřeknu, jakou mocí ty věci dělám; čí je portrét na minci?). Čteme také o situacích, kdy před davem utíkal! A že byl Ježíš nějakým mužem dialogu!

Vězme, že otevřenost osvobozuje od vydíratelnosti; že pokora je silou slabých; že naslouchání může zabránit rozvodu a kultivovaný dialog válce! Například film Spotlight ukazuje, jak strach, arogance, sebejistota a nekomunikace škodí nejen církvi, ale celé společnosti.

Mám-li být konkrétní k nedávnému případu, kdy aktéři diskuze projevovali v médiích různé názory a vzájemně na sebe reagovali: Pravdu má předseda ČBK s připomenutím autority. Správně jedná nositel Templetonovy ceny, upozorňuje-li na rozpory. Dobře dělá předseda Iustitia et pax, říká-li, že církev není monolit. Svobodně jedná emeritní arcibiskup, když vystoupením tiší případné pokračování kauzy (ta poloha nám tu chyběla). Pochvalně konají přispěvatelé do blogů a statusů sociálních sítí, když to všechno rozebírají. Není třeba se bát zarděnek. Jako očkovací látka slouží velkorysost, dobrá vůle a schopnost zpětné vazby. A správné načasování, vědomí, že umíme jít spolu na kafe a že hledíme stejným směrem.

Dialogu se ovšem musíme učit. Zatím to vypadá v třídní knize na hodně absencí. Tu a tam neomluvených. Máme my i celá společnost co dohánět. Výborně psal Benedikt XVI. ke Dni sdělovacích prostředků 2012 o ekosystému slova a mlčení, základních prvcích komunikace. Mlčící lépe nasloucháme sobě samým, rodí se a prohlubují myšlenky, druhému dáváme důstojnost, může se vyjádřit; odpoutáváme se od JÁ. Nemusím vyhrát, nemusím mít poslední slovo. Proto už i já končím – a s chutí čtu sousední příspěvky.

P. Miloslav Fiala, kněz a bývalý mluvčí ČBK

Člověk, a tedy i věřící, je od přirozenosti tvor dialogický, který bytostně potřebuje komunikovat s druhými. V církvi k tomu přistupuje požadavek vzájemné důvěry a pokorného úsilí o společné hledání pravdy, na rozdíl od dnešní morálně narušené a povrchní společnosti. Uvedená instrukce Communio et progressio rozlišuje mezi pravdami víry a problémy denního života a dodává, že oblast dialogu v církvi je téměř neomezená. Ale jsme si toho vědomi? Nebo je nám bližší monolog? Ano, navštěvujeme bohoslužby, a tím to většinou končí. Jenže život je mnohotvárný, klade nám množství otázek, o kterých by bylo potřebné hovořit s druhými, ale k tomu míváme málo příležitostí. Často pouze při exerciciích nebo duchovní obnově bývá čas na otevřenou debatu o tom, co nám leží na srdci, v domácím prostředí taková možnost vždy není.

Rozvinutější dialog má své místo i v našich médiích, ve formě odpovědí na dotazy čtenářů a posluchačů. I zde máme rezervy, protože ne všechno objasňují připravené materiály. Koncilní konstituce O církvi vyzývá, abychom o všech svých potřebách a problémech svobodně a otevřeně mluvili ve společenství, ve vzájemném dialogu; znamenalo by to nejen obohacení, ale i upevnění důvěry. Ani zde ovšem nevyužíváme všech možností. Teprve pak budeme schopni hovořit i s těmi, kdo k cír-
kvi nepatří, a dokážeme odpovědět na úrovni těm, kdo odmítají Boha a vyčítají nám hlavně touhu po majetku. Oni totiž potřebují hlavně racionální odpověď na jejich často nenávistné tápání.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy, Názory



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay