Umíme ještě mluvit a psát česky?

Vydání: 2012/23 Do kostelů proudily davy návštěvníků, 8.6.2012

Příloha: Doma

„Trénink dělá borce.“ Tuto větu jsem nedávno slyšela v jedné dabované anglické detektivce. Tolik připomíná české rčení „cvičení dělá mistra“, že nezbývá, než si myslet, že překladatel příliš dobře česky neumí. Jak vlastně mluvíme? Ovládáme dobře svůj mateřský jazyk?

Jak se vyjadřujeme, je ovlivněno už v našem dětství. Tím, jak mluví rodiče, učitelé, kamarádi, jak moc a co čteme, jakým jazykem se mluví v televizi a dalších médiích. Právě sdělovací prostředky se na mluveném projevu příliš pozitivně nepodepisují. „Živelné“ katastrofy, „halíře“, „foťáky“, fráze typu „něco je o něčem“ (byť by to bylo cokoli) nebo „Vyberte si Váš nový vůz“ nás obklopují každý den. Málokdo už řekne „mohu“, málokdo ví, že já mám svou tužku i ty máš svou tužku, čili pořídím-li si nějaký nový vůz, určitě ne váš nebo náš nebo můj, ale rozhodně svůj.

Dvacetiletí kamarádi jedné kolegyně, kteří občas píší vlastní písničky, mi tvrdili, že je nemohou psát česky, protože se mnohem lépe umějí vyjádřit v angličtině. Přitom nejsou bilingvní ani nežili dlouhodobě v zahraničí. Kdoví, o čem to svědčí – nejspíš o nezvládnutém mateřském jazyce. Ani učitelé nejdou vždy příkladem – nedávno měl syn v deníčku poznámku tohoto znění: „Švihl spolužáka teplákama do obličeje.“ F. L. Věk se asi někdy obrací v hrobě…

Dospělí se nezřídka pohoršují nad tím, že mládež mluví vulgárně. Jdeme-li kolem školy, zaslechneme tu a tam opravdu ten nejhrubší slovník ve zcela běžných situacích, když si ale vzpomenu na své dětství, spolužáci, kteří mluvili podobně, byli i tehdy, tedy zhruba před pětatřiceti lety. I naše babička si pamatuje „sprosťáky“ před pětašedesáti lety. Takže to nebude nic nového a o celkovém stavu jazyka to mnoho nevypovídá. Navíc je i řada pěkných příkladů. Nedávno jsem dělala korekturu bakalářské práce synovi jednoho známého. Byla o počítačovém softwaru. I když jsem tématu příliš nerozuměla, zcela mě okouzlila kombinace stylu Aloise Jiráska a odborného slangu. A na internetových stránkách Knihovny města Olomouce lze najít statistiku, podle níž děti stále docela dost čtou.

Cizinci, s nimiž jsem se setkala, vždy tvrdili, že čeština je hrozně těžký jazyk. Jeho flexe, systém vidů, pravopisné záludnosti… Ovšem nedávno jsem učinila i zcela opačnou zkušenost. Kamarád mě seznámil s Wilderem Fanatisem z Haiti, který studuje v Turecku mezinárodní vztahy a tento semestr tráví na olomoucké Univerzitě Palackého na výměnném pobytu. Překvapilo mě, jak dobře mluví česky, i když češtinu poprvé uslyšel před čtyřmi měsíci. „České gramatice rozumím docela dobře, chápu systém jazyka. Jen ta výslovnost mi dělá problémy,“ popsal mi s úsměvem své trable s češtinou Wilder Fanatis.

Pár měsíců cvičení z něj – skoro – udělalo mistra.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 8 19. – 25. února 2019

Oslavy věrozvěstů napříč Evropou

Mezinárodní sympozium v Čenstochové zahájilo jubilejní rok s připomínkou 1 150 let od smrti sv. Cyrila.

celý článek


Teologické fakulty lákají ke studiu

Začátek roku je pro maturující studenty také časem výběru vysoké školy. O jejich zájem s ostatními obory soupeří i teologické fakulty.

celý článek


Jako když přeskočí jiskra

„Křesťané neznající humor žijí daleko od hory blahoslavenství,“ napsal kdysi morální teolog Bernhard Häring a rozhodně to nemyslel jako bonmot. Zkrátka humor ke zdravé…

celý článek


Manželství a spory: ruku v ruce

Prakticky všichni, kdo žijí blízký a intenzivní vztah v manželství, jistě potvrdí, že k němu konflikty patří.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay