Vydání: 2004/14 Žena v církvi, 5.9.2004, Autor: Aleš Opatrný

ZÁKONEM SE LIDÉ TAKTU, SLUŠNOSTI A CHÁPAVOSTI NENAUČÍ
V Katechismu katolické církve jsem se dočetla, že se k lidem s homosexuální orientací máme chovat s úctou a jemnocitem. Co si pod tím mám představit? Myslíte si, že tito bratři a sestry mají v našich farnostech šanci 'být přijati'?
Často je nutné vysvětlit stanovisko církve v otázkách, kdy se liší od mínění převažujícího na veřejnosti. Jistě mezi ně patří i postoj k uzákonění partnerství osob stejného pohlaví. Neméně důležitý je také postoj křesťana k lidem, kterých se tento problém týká.
Není zde míněna homosexuální aktivita jako osobně zvolená varianta k heterosexuálnímu soužití (čili k soužití muže a ženy), ale případy, kdy člověk u sebe homosexuální orientaci zjistí jako něco, co si nevybral, co zde je a co nemůže svou vůlí změnit. Takovéto zjištění představuje velkou osobní zátěž a řada osob, které musí žít s tímto problémem, si právem stěžuje, že byli druhými křesťany přijati bez lásky, porozumění a pomoci ve chvíli, kdy to potřebovali.
Lidé, kteří nemají dost znalostí a dost citlivosti, si totiž často nedovedou poradit s něčím, co se liší od jejich životní zkušenosti a co sami ve svém životě mít nechtějí. Jednou z takových věcí může být právě homosexuální orientace. Ten, kdo o věci nic neví, považuje tuto orientaci (nemluvíme teď o homosexuální praxi) mnohdy za vinu, za kterou nese dotyčný člověk odpovědnost a které by se měl zbavit. Nebo naopak - začne tvrdit, že homosexualita je věc normální, a dokonce ji prohlásí za vůli Boží. Ani jedním, ani druhým postojem však bližnímu nepomůže.
Základem vší lidské pomoci je co nejlepší pochopení situace, ve které se náš bližní nalézá. V tomto případě je tedy potřeba pochopit údiv nebo úlek nad tím, když někdo zjistí, že je skutečně jiný než ostatní, že nebude vytvářet mužsko-ženské partnerství, že se bude muset se svým stavem, který nevede k mužsko-ženskému doplňování v manželství a k rodičovství, nějak vyrovnat. Že to bude muset říci svým nejbližším a možná i dalším lidem a přitom neví, jak se zachovají. A že bude také terčem obhroublých a ponižujících vtipů. Lze pochopit, že řada lidí s homosexuální orientací doufá, že by jim přijetí zákonné normy, uzákoňující stejnopohlavní partnerství, pomohlo v získání lepší společenské pozice. Jenže žádným zákonem nenaučíme lidi taktu, slušnosti a chápavosti. A tak se spíš dá říci, že výchova, a ne přijetí zákona, může pomoci k tomu, abychom své bližní nezraňovali.
Vztah k lidem, kteří jsou nějakým znatelným způsobem jiní, je vždy testem lidské i křesťanské zralosti. Nesouhlasit se špatnou životní praxí a přitom upřímně milovat bližního, který ji provádí, je jakousi vysokou školou lásky. Lidé však mají často v oblibě zjednodušená a nenáročná, tedy černobílá řešení. Týká se to i křesťanů. Pro takové je těžké spojit odsouzení chyby a lásku k chybujícímu. Vytvářejí tak na první pohled statečná, ve skutečností však zraňující, a proto málo křesťanská stanoviska, která veřejnost odsuzuje. Odsouzení ovšem mnohdy sklidí církev jako celek.
ThDr. ALEŠ OPATRNÝ
ředitel pražského Pastoračního střediska sv. Vojtěcha