Umění nás zavazuje, ale nesvazuje

Vydání: 2011/3 Jednota křesťanů, 12.1.2011, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Zatímco dnes v umění často pozorujeme exhibici autorského ega, vy vyprávíte o světě, o jeho záhadách, podstatách a skryté kráse. Jak říká francouzský malíř Balthus: „Velká kniha vesmíru je stále nepochopitelná a umění by mohlo být jedním z klíčů k jejím zámkům.“

Dobré umění je nadčasové. Dokáže odpovídat na otázky, které doba přináší – nové, ale i ty zděděné, na něž odpověď stále neznáme a které nás stále provokují. A i ty šťastnější odpovědi jsou vzhledem k nesmírnému prostoru vesmíru vlastně jen střípky, kamínky z velké mozaiky.

V kompozicích vašich barevných leptů a pastelů se vedle archetypálních tvarů (kruh, trojúhelník, čtverec) objevují také náboženské motivy a odkazy na biblické události. Vytvořil jste například deset leptů k Bibli. Je pro vás posvátný rozměr života spojený s tajemstvím a křesťanská víra spojená s tvorbou?

Tvary – kruh, čtverec, trojúhelník, spirála – jsou pro mne základní stavební kameny v architektuře, ve které se pohybujeme. Snad více než kulisou pro vlastní představy a vize. V tom se křesťanská víra proti jiným zvlášť vymezuje. Víra a jistota se mi jeví jako dvě rovnoběžky. Také mají společný bod v nekonečnu a prostor mezi nimi vyplňuje tajemství. Nám musí stačit, abychom ho alespoň vnímali. Vymezování se – křesťanů proti jiným náboženstvím, věřících proti ateistům – není dobré. Měl jsem štěstí, že jsem poznal hodně přátel z různých názorových skupin a bezpečně nás spojoval společný zájem a obdiv k umění. I v době plné rozporů a hledání jsme se shodli, že to, co nejvíce obdivujeme, má nějakou společnou myšlenku, osu, jmenovatele, dá se těžko popsat, ale nemá jinou alternativu.

Narodil jste se a vyrůstal v Humpolci. Jaká byla atmosféra vašeho rodného města ve třicátých letech?

Poklidná… Snad i vlivem pravidelného rytmu tkalcovských stavů, které bylo slyšet z fabrik až na ulici. Se slovem „humpolácký“ jsem se setkal v Praze i jiných městech, ale nikdy v Humpolci. V jednom starém slovníku je psáno, že „humpolácký značí porci hrubiánství“. Asi na tom něco je, ale to nevylučuje pracovitost a poctivost a jiné dobré vlastnosti, kterými nás rodné město vybavilo. A dále tam byl Sokol, cvičení a soutěžení. Lákal nás Skaut, ale ten v Humpolci nebyl.

Doma jste byl obklopen třpytem perletí knoflíků, které v dílně vašeho otce vznikaly. Předpokládám, že to muselo být pro vizuálně citlivého chlapce inspirativní prostředí.

V dílně, kterou založil už můj děda, jsem trávil hodně času, byla to pro mě samozřejmost. I když došla z Hamburku v těžkých bednách perleť. Stalo se, ale jen vzácně, že v těch krásných lasturách byla zarostlá i perla. Jiné zas byly napadeny cizopasníky. Celé to prostředí knoflíkářské dílny se asi projevilo v mé práci.

A nechtěl váš otec, abyste pokračoval v knoflíkářském řemesle a převzal dílnu?

Asi s tím počítal, ale nepovažoval to za prohru, když jsem se rozhodl jinak.

Co nakonec rozhodlo, že jste šel po válce studovat do Prahy výtvarnou školu?

Čmáral jsem pořád a hodně. V učebnicích, sešitech, ale propadal jsem v matematice. Byl jsem stále napomínán k větší pilnosti, ale šťastnou náhodou nás na kreslení po profesoru Rérychovi, který odešel do penze, dostal právě matykář. Ten se přátelil s brodským malířem Otakarem Štáflem, který mu pomáhal s výukou v plenéru. Jednou mu Štáfl přátelsky řekl, aby na mne nesahal, jinak že s ním přestane kamarádit. Od Štáfla jsem dostal barvy a papíry, což bylo za války vzácné. V ničem jiném než kreslení jsem nevynikal.

Jednou jste řekl, že blízký želivský klášter byl pro vás prvním podstatným setkáním s opravdovým uměním: santiniovská architektura, obrazy, knihovna se zvláštním tichem. Co pro vás Želiv a osobnost opata Víta Tajovského znamenaly?

Želiv – řeka, lesy, klášter, prázdniny! Byli jsme s Jaroslavem Altem studenty na Akademii a pan opat Tajovský nás o prázdninách pozval k nenáročným restaurátorským opravám obrazů. Odehrávalo se to v poválečných letech, kdy byla bída a všechno na lístky, ale v klášterní kuchyni nám přáli. V té době se zdálo, že budoucnost nebude temná. Ale po komunistickém puči se vše změnilo. Klášter byl přepaden StB a přeměněn na internační tábor a pan opat ve vězení. Teprve potom jsme si uvědomovali, jak nám pomáhal. Už jen tím, jak si nás na škole všímal a o víře nás přesvědčil víc vrozenou laskavostí než učením. Nezměnil se ani po letech věznění, když dělal topiče. Navštívil jsem ho, ale nenašel ani stopu po nějaké mstě, zatrpklosti.

Mezi humpolecké osobnosti patřil básník a překladatel Jan Zábrana. Dokonce jste ve svém ateliéru dlouhá léta ukrýval jeho později vydané deníky. Jaké povahy bylo vaše přátelství?

Zábranovi byli naši humpolečtí sousedé a přátelé a Honza byl můj mladší upřímný kamarád. Jaké trápení musel už od chlapeckých let prožívat, nelze domyslet. Za války otec v koncentráku, za komunistů oba rodiče. Literatura, poezie byly jeho azylem. Měl smysl pro humor, ale pod radostí byla uložena tíha. Jako když je doma někdo hodně nemocný. Dům jim sebrali a prodali. Honza pak přespával u nás, do Humpolce přijížděl málo, na třídní srazy nebo na návštěvu k strýci Lojzíkovi do Čejova. V Praze jsme o sobě věděli, ale nevídali se často. Hodně mě potěšilo, když mi nabídl k ilustrování jeden ze svých prvních překladů z ruštiny, sbírku povídek Grigorie Vladimova.

Jak jste jako student vnímal na škole a vůbec kolem sebe politickou proměnu po komunistickém puči?

Předchozí lekce z válečných let mi pomáhaly přežít. Kdo mohl, pomohl. Věřili jsme, že režim brzy „praskne“. Měl jsem v té době hodně štěstí. Můj první profesor na vysoké škole byl Cyril Bouda. Tomu se ale po únoru 1948 jeho vlastní škola znelíbila importovanou novou ideologií. Řekl mi, abych přešel na AVU, a napsal doporučující dopis prof. Silovskému. Ten mě přijal a zdálo se, že bude vše v klidu, ale i sem přišla nová ideologie a prověrky. Na škole měla být uvolněna místa pro dělnické kádry a já měl vypadnout. Tehdy se mě zastal můj spolužák Láďa Čepelák, který mě navrhl na cenu našeho ateliéru. Cenu jsem nedostal, ale nevyhodili mě. Grafickou speciálku jsem dokončil, ale na vojnu se mi opravdu nechtělo. Studium jsem si rozšířil ve škole malířských a konzervačních technik prof. Slánského a čekal na založení vojenských kateder (do té doby ještě nebyly). Marxismus-leninismus byl tehdy na Akademii hlavním předmětem a jeho přednášky začínaly už v sedm ráno. Bylo to k nepřežití. Znelíbil jsem se, propadal, proklínal lektora, a když měla škola restaurovat v zemských deskách na Pražském hradě, tak mě nepověřili. Vzdal jsem to a na podzim 1952 narukoval na vojnu.

Nad řadou vašich barevných listů se mi připomíná umění gotiky (například barevná souhra vitráže) i umění starých Číňanů, kteří uměli zachytit prchavý okamžik úspornými prostředky, barevným valérem, jednoduchým tahem. Které období dějin umění je vám blízké?

Umění má společného jmenovatele, je bez hranic v čase i prostoru. Starý Egypt, Čína, mayská Amerika, Afrika, čím krásnější tím bližší. Plyne z toho dobré vědomí a bezpečná jistota, že tu neplatí žádná relativita. Říše zanikají, jejich umění zůstává a i v naší době je pro nás živé. Není jen pouhým dokumentem doby, kdy vznikalo. Zavazuje nás to, ale nesvazuje. Nejvíce obdivuji gotiku a ranou renesanci. V Evropě je to jeden z vrcholů kultury.

Někde uvádíte, že pro vás byla podstatná setkání s malířem Janem Zrzavým a fotografem Josefem Sudkem…

Jana Zrzavého jsem někdy mohl doprovázet domů na Nové zámecké schody, když jsme společně odcházeli ze mše u kapucínů na Loretánském náměstí. Tehdy jsem navštěvoval školu malířských a konzervačních technik, které Zrzavého hodně zajímaly. Byl rád, že pan profesor Slánský hodnotil techniku středověkých temper na dřevěných deskách víc než soudobé oleje na plátně. Například kvaše Josefa Navrátila jsou nezměněné, jeho oleje ale tmavnou a praskají. Když se mě Zrzavý zeptal, jak dlouho asi vydrží jeho obrazy malované temperou, plácnul jsem, že nejméně tři sta let. On jen vzdychl: „Ale co po tři sta letech?“

A Josef Sudek?

S ním jsem se nejdříve setkával na koncertech. Byl jsem tehdy na vojně jako svobodník, ale pan Sudek mi v legraci říkával „pane generále“ a mojí ženě „fešando“. Sudek měl rád výtvarníky, drze jsme ho navštěvovali v jeho ateliéru, a když už bylo návštěv moc, vytrhl ze zvonku dráty. Potom mi ale poradil, že když k němu jdu, ať dám konce drátků k sobě, že mi přijde otevřít.

Škoda, že nikdy nefotil na Vysočině.

Ale fotil, přijel i do Humpolce, kde jsem měl s Jindřichem Brokem výstavu, a několik dní u nás bydlel. Dorazil i s fotografickou výbavou, fotografoval krajinu a sliboval, že se určitě vrátí, až dodělá Polabí. Líbilo se mu u nás. Tehdy jsem ještě neměl auto a šofér z národního výboru nás ráno odvezl do krajiny a zpátky jsme museli mašírovat pěšky. Jednou při večeři – maminka vařila tu nejlepší bramboračku – se s mým otcem domluvil, že za první světové války sloužili u stejného regimentu. Svorně nadávali na Italy, když je jako dělostřelce nechali na zádech vynosit celou výzbroj do kopců, a než se stačili zakopat, rozstříleli je. Tatínek – bylo mu tehdy osmnáct let – se vrátil zdravý, ale Sudek tam přišel o pravou ruku.

Nemohu se vás na závěr nezeptat na váš vztah k hudbě. Některé vaše barevné kompozice vyvolávají hudební asociace, zvukové chvění. Dokonce se několik vašich listů adresně jmenuje: Pocta Antonínu Dvořákovi, Gustavu Mahlerovi. Tím se vlastně vracíme do vašeho rodného kraje, odkud Mahlerova hudba vyrůstá, ale překračuje jej do nadčasových dimenzí…

V Mahlerových rodných Kalištích, při jedné z oslav na jeho počest, zazněla před lety jeho hudba z tamějšího kostelíka. Do chrámu jsme se nemohli všichni vejít, já se dostal někam před kruchtu k oknu, takže jsem slyšel hudbu a zároveň jsem měl před očima modré horizonty Vysočiny. Mahlerovy Písně potulného tovaryše zpívala Dagmar Pecková. Na to se nedá zapomenout. Umění se mi jeví jako zvláštní trojúhelník. Výtvarné umění – literatura, poezie – a nad nimi hudba. Mluvit o ní neumím nebo jen málo a s velkými rozpaky. Po krásné hudbě je krásné i ticho, naplněné, nikdy prázdné.

Pavel SUKDOLÁK (nar. 1925) v roce 1945 maturoval na gymnáziu v Havlíčkově Brodě, po válce studoval v Praze na ČVUT u C. Boudy a AVU v grafické speciálce u V. Silovského. Člen Hollaru, věnuje se grafice a knižní ilustraci. Vlastnoručně tiskne z několika desek technicky velmi náročný barevný lept s akvatintou. Od šedesátých let vystavuje doma a v zahraničí (Tokio, Barcelona, Kassel aj.).

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay