Umění je vždy zrcadlem doby

Vydání: 2004/21 Úcta k rodičům, 2.9.2004, Autor: Antonín Hošťálek

Rozhovor se sochařem Josefem Staňkem
Josef Staněk se vrátil před pár lety z Kanady, kam odešel v roce 1987. Převážnou část exilu prožil v Torontu, kde je početná česká komunita. Spolupracoval tam s nakladatelstvím Sixty-eight publishers manželů Škvoreckých, které používalo reprodukce jeho děl na obálky svých knih. Je též autorem sochy Panny Marie Svatohostýnské v Národní bazilice Neposkvrněného početí Panny Marie ve Washingtonu. Po návratu z exilu vzbudil pozornost současně pojatou Křížovou cestou, kterou vyřezal pro nový chrám sv. Cyrila a Metoděje v Ostravě-Pustkovci. Nedávno byla v tomto chrámu instalována i jeho socha Panny Marie s Ježíškem.


Proč používáte téměř výhradně dřevo, když jste sochař?
Odmalička jsem se pohyboval v dílně svého dědečka, mistra Josefa Staňka v Bučovicích, který byl rovněž sochařem-řezbářem. Snad od osmi let jsem si neuměl představit, že bych mohl v životě dělat něco jiného. A dřevo mi k náboženské tematice „sedne“ jako sochařský materiál nejlépe.

V Kanadě jste byl poměrně úspěšný. Je to tak?
Snad. V Kanadě a USA jsem měl několik sólových výstav, zúčastnil se řady výtvarných soutěží a posbíral pár cen. Mé sochy jsou umístěny v kostelích, kaplích, klášterech, katolických školách, ale i v soukromých sbírkách po Kanadě, USA i Austrálii.

Mohl byste porovnat církevní prostředí v zámoří a u nás?
Díky času, který jsem prožil v Kanadě, mám možnost oba světy porovnávat v mnoha aspektech. Co se katolické církve týče, zdá se mi být ta naše česká strnulejší, uzavřená sama do sebe, oddělená od společnosti. Farnosti v Kanadě mi připadají mnohem živější, aktivnější, více zapojené do současného dění. Mám na mysli celkový dojem, samozřejmě existují čestné výjimky.

U nás mi nejvíce mi vadí přebujelá byrokracie, nevstřícnost úřadů a korupce. To jsou znaky, kterým jsem v Kanadě nějak odvykl a těžko se s nimi teď znovu smiřuji. V rámci církve je to právě ona uzavřenost a špatná dostupnost informací. Ta se ale poslední dobou - také díky internetu - zlepšuje.

Nezdá se vám, že kdysi vytříbený smysl církve pro umění upadl, že mnohé nové věci reprezentující sakrální umění jsou kýčovité?
Předpokládám, že nemáte na mysli různé "suvenýry" se sakrální tematikou, které jsou k vidění nejen na stáncích na většině poutí, ale i v mnoha kamenných obchodech. Smutné je ale vidět, že tento trend má pokračování i v interiérech některých nových kostelů. Často mají velice zajímavou architekturu, ale někdy mi připadá, že jejich uměleckou výzdobu tvoří "co dům dal" - obrazy, sochy a předměty, které se do daného prostoru absolutně nehodí. V takovém interiéru je na první pohled patrné, že spolupráce s architektem skončila s kolaudací stavby. O zařízení a vybavení interiéru chrámu uměleckými díly pak už rozhoduje vlastně jen farář, případně farní rada. Zde pak hodně záleží na míře jejich vkusu, náročnosti a smyslu pro umění. A ty bývají na různé úrovni.

Není to i tím, že nepříliš umělecky vzdělaní kněží či věřící nepřemýšlejí nad svatými obrázky a sochami z pohledu umění? Kýč má možná také velkou šanci tam, kde se vyzvedává tradice. Kýč je věrný, opakuje se. Vidíte to také tak?
Máte zřejmě pravdu. Potvrzuje mi to i zkušenost, když jsem dokončil sochu svatého Jana Nepomuckého pro město Bučovice, jako náhradu za ukradenou barokní kamennou sochu. Nová socha je z umělého kamene a je zcela odlišná od té původní. Účelem však nebylo vytvořit kopii ukradené sochy, nýbrž novou sochu svatého Jana Nepomuckého. Docela mě překvapilo, z kolika úst jsem slyšel, že "je to pěkné, ale není to svatý Jan Nepomucký, protože ten vypadal jinak". Představa světce v rozevlátém barokním pojetí je pro mnohé zkrátka těžko změnitelná. Myslím, že s bezduchými obrázky a barevnými sádrovými odlitky nejrůznějších světců je to podobné. Pro většinu věřících i kněží je zcela nepředstavitelné, že například Svatá rodina by mohla mít podobu obyčejných dnešních mladých lidí s dítětem, sedících někde na lavičce. Ale proč vlastně ne? Umění bylo a je vždy zrcadlem doby, ve které vznikalo a vzniká. Středověké umění se zabývalo zejména náboženskou tematikou. Při troše pozornosti nám nemohou uniknout různé módní prvky až výstřelky, které autoři neváhali ve svých dílech běžně zobrazovat, ač například v době narození Krista neexistovaly.

Zastavení Křížové cesty Josefa Staňka v Ostravě-Pustkovci

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay