Uměl se dívat srdcem

Vydání: 2017/28 Zpráva z Velehradu: noví biskupové, 11.7.2017, Autor: Stanislav Přibyl

Příloha: Perspektivy 28

Ve středu 5. července 2017 ráno zemřel kardinál Joachim Meisner, dlouhá léta arcibiskup Kolína nad Rýnem. A velký pomocník československé církve v dobách komunismu.


Kardinál Joachim Meisner zpívá se členy jedné z katedrálních schol z Kolína nad Rýnem před hlavním chrámem své diecéze. Snímek archiv kolínského arcibiskupství

OHLÉDNUTÍ P. Stanislava Přibyla CSsR

Delší dobu jsme se znali a za mnoho mu vděčím – rád bych na něj proto s úctou a vděčností vzpomenul. Náš bližší kontakt se váže k jedné z jeho knih, která vyšla česky. Joachim Meisner tuto knížku podepisoval při besedě v knihkupectví v pražské Jindřišské ulici. Chtěl jsem se ho zeptat na něco hluboce teologického ohledně svátosti smíření, ale on mi tehdy velmi razantně odpověděl, že než mudrování je mnohem důležitější to, aby kněz seděl ve zpovědnici a jeho přítomnost byla pro kajícníka příležitostí a pozváním. Cítil jsem se tehdy poněkud zahanben, ale po besedě mě vzal kolem ramen a byli jsme přátelé. Něco mě k němu přitahovalo…

Dnes už to vím a při formulaci této vlastnosti mi pomáhají mnohá svědectví, která se v souvislosti s kardinálovým úmrtím objevují zvláště na stránkách kolínské arcidiecéze. Je to tak jednoduché: byla to autenticky žitá víra. Nic víc a nic míň. Proč? Protože víra je v posledku intimní vztah, který vede k lásce. O tom kardinál Joachim často mluvil. Když se ho ptali, jak si připravuje svá kázání – teologicky velmi hutná, a přesto každému srozumitelná – říkal: „To, co si promyslím, nechám vždy v modlitbě, v rozhovoru s Pánem, klesnout z hlavy do srdce.“

Stejně tak to bylo s jeho vztahem k lidem, který nebyl za každou cenu přátelský a uhlazený. Kardinál dokázal i pěkně seknout, jak se to ostatně stalo i mně při prvním setkání. Říkal: „Nejprve je třeba mluvit s Bohem o lidech a potom teprve s lidmi.“ A toto pravidlo si dokonale osvojil. Kdo ho zažil v jeho domácím prostředí, ví, že vstával velmi brzy a přede mší svatou velmi dlouho rozjímal, modlil se. Také kdykoli někam odjížděl nebo kdykoli něco projednával, probíral to nejprve s Pánem v kapli.

Byl zbožný v nejširším smyslu slova. Měl rád poutní místa, která vždy pokládal za orientační body víry. Měl rád svaté a jejich životní příběhy. Z těch našich především svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava. Měl rád… To je asi klíč k jeho osobnosti. Víra a láska ke Kristu jej vedla k zájmu a lásce k lidem.

Držte se vždy papeže

V ohnisku jeho pohledu víry stála církev. Byl vděčný za to, že je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská. Vždy nás nabádal k úctě papeži. Kdykoli jsme si připíjeli, nezapomněl zdůraznit, že v přítomnosti kardinála se musí pít nejprve na Svatého otce. Koneckonců ve své duchovní závěti, která byla zveřejněna nyní po jeho smrti, píše: „Kristus v církvi zřídil Petrův úřad, aby udával všem národům v různých dobách směr a dodával jim stálost. To je moje poslední prosba k vám všem, prosba, která je vám ke spáse: stůjte při našem Svatém otci. Je to Petr dnešní doby. Následujte cestu, kterou ukazuje. Buďte poslušní jeho slov. Petr nechce nic pro sebe, ale všechno pro Pána a jeho sestry a bratry. Všichni víte, že čas mého života zahrnoval tři společenské systémy: dvanáct let Hitlerovy říše, čtyřiačtyřicetiletou vládu komunismu a už více než dvacet let svobodné demokracie. Ve všech třech životních obdobích mi vždy dávala směr, odvahu a pomoc papežova služba. Držte se vždy papeže a nikdy neztratíte Krista!“

Joachimův plášť

Joachim Meisner se uměl radovat ze života. Je pověstný jeho žertovný výrok, že katolicita církve se poměřuje kvalitou její kuchyně. Když je církev a kuchyně (Kirche und Küche) v rovnováze, všechno je v pořádku. Miloval svíčkovou, nad kterou vždy spráskl ruce a zvolal (česky): „Svíčková! Můj Bože!“

Poslední okamžiky jeho života byly prorocké. Podle svědectví jeho nástupce kardinála Woelkiho byl nalezen v pokoji s ustlanou postelí, se srovnanými věcmi, sedící s breviářem v rukou a s otevřenýma očima. Odešel tedy s modlitbou na rtech a s očima hledícíma na toho, kterému dal celý svůj život. Ostatně, jedna z jeho knih se jmenuje „Dívat se srdcem“. To, co oko nemohlo vidět, uvidělo srdce. A my máme před zraky člověka, který jako prorok Eliáš spíše odchází, než že by zemřel.

Kardinál Joachim Meisner byl pro mě bez nadsázky vzorem dobrého člověka, křesťana, kněze a biskupa. Proto bych si na závěr této vzpomínky rád posloužil ještě jednou obrazem proroka Eliáše – a tak jako Elizeus bych měl prosbu, aby na mě spadl Joachimův plášť a já mohl alespoň v něčem a částečně dosáhnout jeho životních kvalit.

Nashledanou v nebi!

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay