Vydání: 2017/3 Pochod pro Aleppo, 17.1.2017, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Rozhodně ano. Je to podobné jako s jinými tématy. Když to nebudeme dělat my, bude to bez naší účasti dělat někdo jiný. Děti se s tím setkávají ve škole, v médiích, starší pak na facebooku – a na to nemáme příliš vliv. Proto bychom s nimi měli o islámu, židovství i jiných náboženstvích mluvit z našich, tedy křesťanských pozic. Předpokládá to ovšem základní znalost, tedy že se sami budeme vzdělávat v tématech, které dětem chceme představit. A na druhou stranu je dobré sobě i dítěti přiznat, že některým věcem ani nemůžeme rozumět, protože víra spočívá v osobní zkušenosti a důvěře ve výlučnost určitého světonázoru. My také věříme proto, že jsme na základě osobního vztahu s Bohem přesvědčeni, že je to správné.
Začít bychom měli informací, že muslimové a židé, s nimiž se nejčastěji setkáváme a jsou nám jako křesťanům nejbližší, hledají Boha podobně jako my – skrze posvátný text, tradici a zkušenost. V médiích i ve škole informace o tomto úsilí, tedy o hledání vztahu k tomu, který nás přesahuje, chybí nebo stojí v pozadí. Dětem bychom měli ukázat, že jsou to často poctiví a opravdoví lidé, kteří Boha chtějí nalézt a mít jej ve svém životě. Ale dělají to jinak než my. Pokud je to možné, zkusme vyhledat konkrétní živé lidi, kteří v těchto tradicích žijí a praktikují je.
Jako rodič, který vychovává dítě křesťansky, nesu za jeho duchovní život zodpovědnost. Na jedné straně mu nemohu zamlčovat informace o světě, držet ho „ve skleníku“ a doufat, že si nebude klást otázky a že v „něm“ zůstane. Na druhé straně mu musím ukázat, proč jsme křesťané a proč si máma s tátou moc přejí, aby i jejich dítě milovalo křesťanského Boha.
Jako rodič tedy musím dítěti ukázat výlučnost naší víry, zvláště když ho seznamuji s tím, že někdo věří jinak. Je dobré vyzdvihnout specifika jiných náboženství, ale zároveň připomenout, že osobu a dílo Ježíše Krista jako Božího Syna má pouze křesťanství. Že přišel z lásky k člověku na svět jako dítě v Betlémě, žil život s námi na zemi, vzal na sebe všechno špatné a zachránil nás tím, že přemohl hřích i smrt. Že stále žije a víra v něj dává naději, že nás křesťany nic a nikdo (ani smrt) od jeho lásky nikdy neodloučí (Ř 8,38-39). Tato informace musí dítěti zaznít jasně, že jsme se očekávaného Mesiáše již dočkali a věříme, že nebyl jen prorokem, ale přímo Božím Synem.
Lze jim ukázat na obrázku synagogu, mešitu, modlitebnu. Didaktické postupy v zahraničí prezentují podobnost i různost například na postavách – ženy v hidžábu, řeholnice, muž s křížkem či různé oděvy duchovních. V zemích, kde se lidé odlišných kultur více sžívají, se osvědčila setkávání dětí různých náboženství. Ukázalo se, že je k tomu ideální už předškolní věk, kdy mezi dětmi sice ještě neprobíhá dialog, ale zcela prvotní prostá výměna informací. Poznávají tak podobnosti i odlišnosti světa „těch druhých“ a přitom se nebojí prezentovat to, čemu věří, protože zde není důležitá vrstevnická skupina.
Náboženská pedagogika v Německu pak v rámci školy přichází s výukou o náboženstvích – ty hodiny jsou velmi otevřené, děti se učí, jak a proč náboženství vzniklo, co je s ním spojeno, co pozitivního přineslo a jak vypadá v žité praxi. To můžeme u starších dětí napodobit i při rozhovoru v rodině.
To v křesťanství většinou děláme kontinuálně. Ukazujeme jim ale nikoliv současný život židů, ale seznamujeme je s dějinami starozákonního Izraele. Máme tendenci prezentovat židovství jen jako předchůdce křesťanství. Kdo kdy řekl dítěti, že náš Starý zákon židé tímto slovem neoznačují? Že stále čekají Spasitele a že zůstávají pořád Božím vyvoleným národem? U nás máme také místa silně spjata se židovstvím a jejich návštěvou můžeme dítěti ukázat toto náboženství z jiné perspektivy.
O něm rodiče příliš nehovoří a informace dítě získává bohužel z médií. Seznámí se tak zejména s extremismem, náboženským terorismem a s jeho násilnými projevy. Měli bychom začít z jiného konce: povědět, jak toto náboženství vzniklo, proč tu je a jak a čím obohatilo svět. Naproti tomu můžeme vysvětlit, že víra je vždy vázána na chování jednotlivce. Sobecká interpretace (pomýlená nebo záměrná) a porozumění náboženství, v němž člověk nehledá Boha a dobro druhých, ale svou vlastní realizaci, pak vede k extrémním postojům a činům, tj. upírá ostatním základní lidská práva. Že tedy chyba není v samotném náboženství, ale vždy v konkrétním člověku, v tom, že ztratil pokoru a bázeň před Bohem. Věří si tak, jak se mu to hodí. A že takové myšlení a jednání vedlo ke zlu, v němž lidé zneužívali i jména Ježíše.
Měli bychom zkrátka poskytnout nejen informace a zážitek (např. návštěva Židovského muzea a synagogy), ale ukázat na styčné body a odlišnosti. Často máme pocit, že už jsme to základní z křesťanské víry dítěti říkali a není potřeba to opakovat. Tady ale nejde hlavně o vědění, nýbrž o rodičovské vyznání: přiznání se k tomu, co skutečně změnilo můj život. U malých dětí to může být i formou závěrečné modlitby, když si o takových věcech povídáme třeba v rámci nějakého večerního rituálu. „Dnes jsme se seznámili s tím, jak věří muslimové. Ale my věříme v to, že Bůh nám poslal svého syna, Ježíše, je to náš Spasitel. Věříme, že je to Boží Syn, který je tu teď s námi.“
Vést takto vlastní děti znamená i upevnění vlastní spirituality a křesťanské identity. Nemusíme se bát, Bůh nás vede, prohlubuje naši víru a ukazuje nám cestu, abychom ji ukázali i našemu dítěti. V katolickém prostředí je důležité postupně vést děti i ke svátosti biřmování, tedy k tomu, aby se jejich víra prohlubovala, byla pevná a zakotvena v síle Ducha Svatého, který nás obdarovává, uschopňuje k osobnímu vyznání před spolubratrem, i muslimem, ale dává také zvláštní vnímavost k pochopení věcí nepochopitelných.