Vydání: 2008/42 Pontifikát Pia XII., 14.10.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Osobnosti Pia XII. se obsáhle věnuje právě vycházející dominikánská revue Salve, jejímž šéfredaktorem je královéhradecký biskup Dominik Duka OP. Proto jsme se právě jeho zeptali, jak se na tento pontifikát dívá – a to jak z hlediska vatikánské politiky vůči komunismu, tak i z hlediska biblisty a teologa.

Není Pius XII. v současné církvi opomíjen?
Ano, je tomu tak. Dnes máme před očima hlavně koncilní a pokoncilní papeže: hvězdný pontifikát Jana XXIII., realizaci koncilu za Pavla VI. a hlavně slovanského papeže Jana Pavla II. Ten pro velkou část našich lidí představuje papeže vůbec. Už proto, že třikrát navštívil naši zemi.
Pontifikát Pia XII. vypovídá o utrpení člověka, který je stále konfrontován s lidskou bezmocí a otázkou, co dělat. „Kolik má Vatikán divizí?“ ptal se Stalin. Komunismus a před ním už i nacismus nad ním vyhlásily ortel smrti. Totalitní režimy ho nenáviděly. Arcibiskup Otčenášek slyšel v komunistickém vězení od bachaře: „Tak jako jsi skončil ty, skončí i tvůj papež.“

Nevyčítali lidé Piu XII. jeho nekompromisní postoj vůči komunismu?
Část lidí ano, já jej naopak považuji za adekvátní. Když mu po válce někteří měli za zlé, že jeho postoj k nacismu nebyl jednoznačně negativní, o to víc se pak snažil říci komunismu jasné NE. Ostatně fenomén tajné církve byl produktem církevní politiky a postupů Pia XII. Nemělo by být zapomenuto, že většina jeho současníků byla papežovou osobností okouzlena. Můj učitel P. Metoděj Habáň OP mu připisoval fenomén svatosti.

Kdy jeho pontifikát vyvrcholil?
Bezesporu v době jubilejního roku 1950. Tehdy prohlásil: „Církev se nesmí chvět na kolenou před útoky ateismu.“
Vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie, které spadá do tohoto roku, souvisí také s hrůzami války, které se teprve v poválečných letech plně odhalovaly a doznívaly. Papež s těmito zprávami z koncentračních táborů vnitřně zápasil.
Jakkoliv je vyhlášené dogma nadčasové, lze se domýšlet, že v něm chtěl papež poskytnout církvi ujištění o vládě, kterou nikdo z trůnu nesesadí. Za tímto mariánským dogmatem lze totiž nahlédnout líčení z Apokalypsy o Ženě oděné sluncem, která vítězí nad drakem.

Pius XII. od roku 1944 až do konce pontifikátu neobsadil funkci státního sekretáře a vykonával ji de facto sám...
A nejen to. Pius XII. dokonce sám dirigoval část kongregací. Byl si ale nejspíš vědom toho, že určitá forma papežství se jeho pontifikátem chýlí ke konci. Jan Pavel II. si to zařídil jinak, ten převážnou část politických povinností předal státnímu sekretáři, který měl k sobě navíc ještě dva substituty.

A co biblická encyklika Pia XII.?
Encyklika Divino Afflante Spiritu (1943) ukončila zápas mezi modernitou a tradicionalismem, který probíhal v církvi téměř jedno století a měl vícero podob (například spor mezi stoupenci republiky a monarchie). Pokud jde o teologický význam tohoto dokumentu, tak zdůrazněním biblických studií se fakticky otevřela možnost ekumenického dialogu. To byl velký krok, který málokdo docenil. Kardinál Bea – spolupracovník na této encyklice – se pak dostal za Jana XXIII. docela příznačně do čela sekretariátu pro jednotu křesťanů.

Které další encykliky pokládáte za významné?
Mystici corporis (1943) – ta kromě vlastních impulsů pro pochopení církve otevírá také možnost, že mohou být spaseni i nekatolíci a dokonce i nekřesťané. Jinou encyklikou je Mediator Dei (1947), v níž papež řekl „ano“ liturgickému hnutí (reprezentovaného Guardinim a dalšími). Z této encykliky pak vyrostla reforma velikonočních obřadů.

Proč přesto i v 50. letech docházelo v katolické církvi k postihům teologů (De Lubac, Congar, Rahner aj.), kteří pak zazářili na 2. vatikánském sněmu?
Jelikož některé zásadní encykliky byly vyhlášeny za války, chyběla jejich dostatečná publicita a akceptace. Po válce pak způsobily v některých případech neadekvátní reakce, k nimž se Pius XII. vrací. Ale archivy ukazují, že za těmito postihy byl často vliv dominikánských a dalších teologů, kteří uvnitř svých řádů vedli naukové spory a řešili je přes papeže. Navíc ze strachu z komunismu a na nátlak některých velkých katolických průmyslníků se Pius XII. postavil i proti francouzským dělnickým kněžím, kteří kooperovali s odbory.