Vydání: 2010/51 Vánoce, 16.12.2010, Autor: Miloš Szabo

Je druhá adventní neděle, na televizní obrazovce mluví Marta Kubišová. V duchu se vracím do šatny kostela sv. Anny v Praze, kde probíhá generálka na večerní benefiční koncert. Bez jakýchkoli manýrů celebrity zde ochotně odpovídá na mé otázky. Když nás v půlce rozhovoru vyruší režisér, odchází na pódium. Pokorně i hrdě zároveň. Žena se silným hlasem i charakterem.

Jak řešíte složité životní situace, v nichž se občas ocitnete?

Můj otec říkával, že lidé, kteří onemocní, to v sobě nesmí držet – podle něj každý člověk musí občas takzvaně „vypouštět páru“. Nejsem typ člověka, který ihned běží za kamarády, když mu něco rozžhaveného spadne na nohu. Velmi ráda řídím a mohu říct, že právě za volantem upouštím páru – komentuji dění na silnici, komentuji řízení druhých, takže se odreaguji. Když se mnou jezdí dcera, baví se tím: „Mami, s tebou jezdím strašně ráda.“

Na všechno pak dokážete zapomenout…

Ale jedině na jevišti jsem naprosto svobodný člověk, kde mi nikdo do ničeho nemluví, nikdo mi tam nemůže zatelefonovat. Tam se úplně oprostím od všech starostí a strastí a jsem připravena odvést maximální výkon. A pak si zase můžu jít někam kňučet. (úsměv)

A co kostel – čím pro vás toto místo je?

Jako pro zpěvačku je to především prostor s úžasnou akustikou. V kulturním sále to nikdy nezažijete – zvukař to většinou musí vytvořit technikou. Jako pro obyčejného člověka je to pak prostor s jinou dimenzí. Škoda jen, že ta dimenze mizí ihned, jak se do kostela nastěhuje kamera, reflektory… Lidé pracovně pobíhají sem a tam, najednou je zmatek, všechno se přesně stanovuje, kde kdo a jak má při vystoupení stát, a najednou je ta nádherná atmosféra pryč. Proto do kostela vstupuju ráda sama. Když je tam úplné ticho.

V kostelech probíhají také oblíbené televizní Adventní koncerty, letos již podvacáté…

Za těch dvacet let se hodně změnilo. Náš vysílací čas se posouvá stále více k odpolední době a asi se mění i samotné publikum. I když je mi to trošičku líto, nedá se nic dělat: musíme udělat čtyři Adventní koncerty, abychom vydělali pro nemocné lidi to, co Paraple, Kuře anebo Světluška vydělá za jediný večer. Přitom advent je doba, ke které dobré skutky a charita určitě patří. Proto si myslím, že věřící lidé jsou určitě naši pravidelní a věrní diváci, že ta dlouhodobá, nejen jednorázová, pomoc je jim asi vlastnější. Vím, že mnozí z nich přitom sedají k televizi úplně vyřízení po celotýdenním úklidu, pečení, vaření, po mnoha starostech, které s sebou předvánoční období přináší. Věřím, že i jim, nejen těm nemocným, pomáháme vytvářet sváteční atmosféru…

A zatím to u vás doma vypadá…

Ano, to je velký paradox: sama se na Vánoce většinou nestihnu připravit. Dozpívám dvaadvacátého prosince a na druhý den si říkám: Tak, a Vánoce jsou přede mnou… Ale nejsem schopna už nic udělat. Tak zavolám své dítě, které přijde, vyluxuje, a stejně během deseti minut bývá všechno opět v nepořádku. Kdo má doma kočky, které mu stojí pořád za patami, a k tomu psy, tak mi rozumí (smích). Každoročně se s tím musím smiřovat, ale nakonec jsou ty Vánoce stejně pěkné.

Je tedy advent podle vás důležitý?

Od chvíle, co dělám Adventní koncerty, se můj pohled na advent velmi změnil. Do té doby také připravovala a dělala Vánoce vždy moje maminka a já jsem vlastně ani netušila, kolik práce a času celá ta vánoční atmosféra stojí. Teď už to vím. A taky vím, kolik rušivých elementů kolem sebe v adventu máme – kdybych mohla, nejdu v předvánoční době do žádného krámu nebo supermarketu. Jenže musím jít nakoupit potraviny na celé svátky. A také mě občas na poslední chvíli napadne, že mi pro někoho chybí vánoční dárek.

Jak vypadají Vánoce u Marty Kubišové?

Vesele (smích). Jen nemůžu mít v bytě žádný živý oheň, ani svíčku. Psi jsou hodní, spokojeně leží na zemi, ale dovedete si představit, jak by vypadal byt, kdyby si připálila ocas některá z mých čtyř koček. Kdysi jsem u štědré večeře i zvířatům dávala řízek, ale pak jsem si uvědomila, že to není normální. Takže dostanou granule jako vždy, akorát jim přidám na přilepšenou plátek sýra… Nejdůležitější jsou však pro mě nejen o Vánocích ti, co se mnou sedají ke stolu. Dcera Káťa, Milan Hein a letos ještě další člověk, který o Vánocích nemá kde být. A tak bude s námi…

Očekáváte něco i od Boha?

Nevím, zda je očekávání to správné slovo. Když vidím kolem sebe ten strašný blázinec, ve kterém se dnes žije, občas si říkám: Pane Bože, jak dlouho se na to ještě vydržíš dívat? Samozřejmě nevím, co všechno se může stát, ale vůbec bych se nedivila, kdyby přišla z ničeho nic nějaká super rána. Připadá mi, že na tomto světě je už všechno tak zglobalizované a svým způsobem nějak zfanatizované, že vůbec nelze odhadnout, jestli se neřítíme do nějaké katastrofy či neštěstí. I když se hodně mluví o člověku jako takovém, svět se odlidšťuje a odduševňuje. Žijeme povrchně, jakoby v pěkném pozlátku, ale abychom se podívali na obsah života, na to už nám nezbývá čas.

Měla jste od začátku ráda píseň Modlitba pro Martu?

Měla. A nic se na tom nezměnilo ani poté, co se to tady všechno semlelo. Původně to byla filmová píseň pro Hrabě Monte Christo, kde jsem měla uchlácholit rozkmotřené rody. A najednou se ve společnosti dělo něco, co hodně připomínalo scénář tragického filmu. Z písně se stala horká aktualita, text seděl na všechno, co Československo v ty dny prožívalo. A to ještě díky přeslechnutí v telefonu se mi nechtěně podařilo Radův text trochu pozměnit, takže jsme zpívali a byli hrdí, že umíme pozvednout hlas a něco proti bezpráví dělat.

Pak ale přišel zákaz a za vámi se zabouchly dveře…

Občas se někdo ptá, zda jsem toho někdy litovala. Po pravdě řečeno: nikdy – už by se dávno provalilo, že jsem hledala nějaký kompromis, abych se vrátila na výsluní. Ty dveře se za mnou zabouchly dost hlučně. A svým způsobem to bylo štěstí, že se na Kubišovou po celý čas nezapomnělo.

Mnozí vám tehdy ublížili. Tehdejší ředitel Pragokoncertu…

Je to dávno pohřbená minulost. Někdo mi po revoluci radil, abych ho žalovala. Ale k čemu by to bylo? Co bych si na něm dnes ještě vzala? To on by měl mít svědomí a chtít svou vinu napravit. Já se s ním sejít ani soudit nepotřebuji. Maminka mi říkávala: „Marto, pamatuj si, orel mouchy nelapá.“

Vnímáte po dlouhé odmlce posun v interpretaci svých písní? Je to přirozené, vždyť 68letá paní nemůže zpívat stejné písně jako před čtyřiceti lety – kdo by jí to věřil?

Posluchač proto dnes musí v interpretaci slyšet určitou nadsázku. Silně to vnímám třeba u písničky Loudá se půlměsíc. Zpívám ji úplně jinak, než jsem ji zpívala kdysi. Popularita by zpěvákům neměla vzít rozum a takt. Když psal Pavel Vrba libreto k muzikálu Líp se loučí v neděli, prosila jsem ho, aby mi do českého textu nedával žádné hrubé výrazy a vulgarismy. V mém podání a s mým hlasem by to ani nebylo přesvědčivé. K tomu ale asi člověk potřebuje nejen věk, ale i… řekněme zkušenost.

Sama jste svůj věk prozradila…

A co má být? Vždyť si to dnes může každý zjistit. Je lepší slyšet, že na svůj věk nevypadám, než to, že bych ve svém věku měla mít rozum. Svým způsobem mám svůj věk ráda. Když slyším, čím žije a co řeší dnešní mladá generace, nejednou mě napadne: Zaplať Pán Bůh, že se mě to už netýká. Na druhé straně je v každém věku dobré mít co dělat – to se pak zapomene, že přibývání věku je i stárnutí. Když ke mně někdo přijde, že se už nedokáže postarat o psa, ale nechce ho dát do útulku, nastává pro mě vážný úkol, jak pomoct nejen tomu zvířeti, ale především tomu člověku.

Myslíte, že lidé, kteří nemají vztah ke zvířatům, nemohou být dobří lidé?

To ne, nepatřím k těm, co se ke zvířeti upnuli, protože se zklamali v lidech. Naopak, zcela racionálně chápu, že u někoho může nastat situace, kdy se o zvíře už nedokáže a nemůže postarat. Taky rozumím důchodcům, kteří si na penzi chtěli pořídit pejska, ale pak zjistili, že veterinární péče stojí velké prachy a že z každé konzultace u zvěrolékaře odcházejí o tisícovku lehčí…

Asi to tak sám Bůh chtěl – to je název jedné z knih o vás…

Kdosi se mě tenkrát ptal na něco iracionálního a já mu říkala: „Asi to Pán Bůh tak chtěl…“ Pak přišel Luboš Nečas a povídal mi: „Paní Kubišová, mám o vás napsanou knížku, přečtěte si ji. Jen bych potřeboval, abyste opravila eventuální nepřesnosti a jména.“ To bylo něco pro mě – po dvou klinických smrtích, které jsem od roku 1971 prožila, mi dalo velkou práci zpětně poskládat svůj život podle etap. Díky vymazání v paměti občas něco špatně zařadím, občas si nevzpomenu. Ale pak někomu vysvětlujte, že nelžete. Že si jen zkrátka – díky prožitým zážitkům – některé události nepamatujete přesně. Na člověka se toho za celý den valí celkem hodně, a tak si v mozku chrání určité zóny a oblasti, které použije jen tehdy, až je bude potřebovat. Události do člověka padají tak trochu jako listí a on je jen tak občas odfoukává…

Už jste zmínila muzikál Líp se loučí v neděli…

V jedné písničce tam na závěr zpívám, že si smutek za tu neděli odpláčete, ale v pondělí už zase musíte jít dál. Nedávno jsem měla i já v neděli špatný den, jen jsem seděla, pila jedno kafe za druhým a nic jsem nebyla schopna dělat. Zavolala jsem Alence Vránové, která je ode mě o pár let starší a taky moudřejší, a ona mi na to povídá: „Tak nic, Marto, nedělej, zapomeň na všechno, co jsi chtěla dnes udělat.“ A ono to funguje. Pak už jsem v pondělí opět připravena žít tak, jak se to ode mě očekává.

Neděle, to je den sváteční…

„Pomni, abys den sváteční světil.“ Pamatuji si to z katechismu. Jsem pokřtěná katolička a nad svou vírou se skutečně zamýšlím každý den. Navíc jsem se narodila na den Všech svatých, ještě k tomu v neděli a dopoledne, kdy chodí lidé do kostela. Tak si říkám, že jsem svým způsobem velký klikař, protože mými patrony jsou všichni svatí.