Vydání: 2010/30 Neplodnost, 20.7.2010, Autor: Tomáš Tatranský

Příloha: Perspektivy

Otče Freemane, zaujalo mě, že máte velmi bohatý životní příběh, a proto by asi stálo za to se u něj trochu pozastavit. Svá vysokoškolská léta jste strávil v Oxfordu, kde jste vystudoval literaturu. Jak na toto období vzpomínáte?

V té době jsem si uvědomil, že víra, tak jak jsem ji zdědil v prostředí tehdejší církve, mi už nedává uspokojivé odpovědi na moje otázky po smyslu života, a vlastně jsem přestal být praktikujícím křesťanem. Poté jsem se však k víře začal zase postupně vracet, a to hlavně proto, že právě díky studiu historie a literatury jsem začal poznávat duchovní, či dokonce mystickou hloubku křesťanství. Tak se ve mně probudil zájem o meditaci, která – jak jsem tehdy začal zakoušet – vede k opravdovému lidskému rozvoji. Dodnes si každopádně myslím, že vedle rozjímavé modlitby má v křesťanské spiritualitě své nezastupitelné místo i literatura, která je podle mě nejbohatším výrazem křesťanství, možná i bohatším než akademická teologie.

Navzdory tomuto zájmu o kontemplativní život jste se po svých studiích vrhl tak říkajíc do světa. Pracoval jste v OSN a poté jste působil v bankovním sektoru. Co vás vedlo k této angažovanosti?

Pokud jde o OSN, rozhodnutí pracovat pro tuto organizaci bylo motivováno tím, že mě přitahovala vize co možná nejvíce sjednoceného světa. Jistě, OSN je obrovská instituce, jež je značně zatížena byrokracií i korupcí, přesto však její ideály považuji za správné. Navíc se mi líbilo, že jsem měl možnost v rámci OSN pracovat pro mládež, čili dělal jsem vlastně práci podobnou té, kterou dělám dnes, když pořádám různé formační semináře. Rok jsem tedy strávil touto fascinující prací v New Yorku a byl jsem rád, že si můžu trochu oddechnout od striktně akademického prostředí.

A co vás zaujalo na bankovnictví?

Nikdy mi ve škole nešla matematika, a tak jsem si řekl, že zkusím pracovat v bance… Upřímně řečeno, když jsem po svém angažmá v OSN krátce pracoval v bankovním sektoru, připadala mi práce docela nudná, nicméně zase jsem byl rád za to, že můžu poznat život lidí, kteří dělají každý den běžnou rutinní práci někde v kanceláři a kteří vedou vlastně dost úmorný život. Naučil jsem se hluboce si těchto lidí vážit, protože jsem viděl, že často se vlastně hrdinsky obětují, aby mohli živit své rodiny.

Nakonec jste se rozhodl vstoupit do benediktinského kláštera. Učinil jste tuto volbu na základě silného osvícení, nebo to byl spíš plod pozvolného procesu?

V mládí jsem nikdy necítil povolání k mnišskému životu, i když jsem chodil do školy, kterou vedli benediktini. Jeden z nich – to už jsem se vrátil ze Spojených států a pracoval jsem v Londýně jako publicista – mně nabídl, zda bych nechtěl spolu s dalšími přáteli strávit půl roku v benediktinském klášteře. Znamenalo to věnovat se zejména meditaci a na vlastní kůži si vyzkoušet, co obnáší mnišský způsob života. Musím říct, že tato nabídka mě okamžitě zaujala – pocítil jsem, že přesně něco takového bych si rád vyzkoušel, takže jsem na tuto výzvu přistoupil. Plánoval jsem, že po skončení tohoto experimentu se budu dál věnovat buď žurnalistice, nebo akademické dráze, ale když jsem klášter opouštěl, k mému velkému překvapení a skoro zděšení jsem pocítil, že moje bývalé plány mě vlastně už nepřitahují. No, a tak se stalo, že jsem se nakonec stal benediktinem, i když určitý vnitřní boj před tímto rozhodnutím se ve mně odehrál.

Ve svém meditačním semináři, který jste nedávno vedl v Praze, jste se zaměřil na hledání Boha v situaci krize. Rád bych využil toho, že máte zkušenosti s prací v komerční sféře, a zeptal se, zda má podle vás právě doznívající ekonomická krize nějaký hlubší, etický, nebo i duchovní kořen. Nebyla její hlavní příčinou nezřízená touha po penězích? A poučili jsme se z ní?

Jsme schopni poučit se z historie? Těžko říct, mám pocit, že lidstvo má tendenci své chyby spíš opakovat… Pokud jde o krizi finančního sektoru, nemyslím si, že by byla zaviněna špatnou regulací trhů, jak se o tom často hovoří. Tou nejhlubší příčinou krize je lidská nenasytnost a tendence oddělit hospodářství od etiky. Biblicky řečeno, uctívali jsme místo Boha zlaté tele, což nemohlo skončit dobře. Přitom by v zásadě stačilo, kdyby lidé nepodváděli a nekradli. Jenomže dodržovat tyto základní etické principy dokáže pouze ten, kdo je schopen pravdivě přijmout sám sebe. A právě k tomuto přijetí nás může přivést meditace. Další důležitou věcí, kterou by se lidé měli naučit, je žít prostě a skromně. Krize ukázala, že jsme chtěli žít neustále na dluh, že jsme chtěli spotřebovávat stále více, až se spirála stále rostoucí nabídky, poptávky a úvěrů zadřela. Z této krize se podle mě poučíme pouze tehdy, až si položíme otázku, co nám dokáže dát opravdové štěstí. O co nám v životě jde? Co hledáme? Spočívá naše štěstí pouze v prosperitě, nebo i v jiných hodnotách, jako je například pokojný rodinný život?

Přesuňme se nyní od hospodářské krize naší společnosti ke krizím, jež se dotýkají jednotlivců. Nemáte pocit, že mnoho lidí upadá do krize kvůli tomu, jak je současný svět nesmírně komplikovaný a nevyzpytatelný?

Souhlasil bych s tím, že současná kultura je opravdu hodně nevděčná a krutá. Abychom dosáhli úspěchu, musíme se o něj porvat, takže prostředí, v němž žijeme, je přehnaně soutěživé. Často se stává, že pokud někdo zaváhá nebo udělá chybu, už nedostane druhou šanci, a to zde ani nemluvíme o handicapovaných nebo starých lidech.

Co byste poradil tomu, kdo se dostal do krizové životní situace?

Především je třeba říct, že krize je sice stav, do něhož pochopitelně nikdo nechce upadnout, ale že je to zároveň velká šance na změnu k lepšímu. Když člověk upadne do krize – ať už jde o rozpad manželství, o nemoc nebo třeba o ztrátu zaměstnání – ztrácí do jisté míry kontrolu nad svým životem, a tak má přirozeně strach z toho, co bude dál. Riziko spočívá v tom, že člověk se pokouší uniknout z této situace sebezničujícím chováním, například tím, že se uchýlí k drogám nebo k alkoholismu. Krize je nicméně obdobím, kdy člověk dostává šanci dozvědět se o sobě i o světě něco nového, kdy má šanci získat jakousi novou moudrost. Proto většinou ten, kdo krizi překoná, se na ni později dívá jako na požehnání. Co tedy poradit tomu, kdo je v krizi? Především to, aby si v situaci, kdy se cítí být zcela opuštěný, nebo dokonce odmítnutý, uvědomil, že právě tato jeho momentální samota je příležitostí, aby si uvědomil vlastní jedinečnost. Jistě, člověk v krizi už třeba nehraje onu společenskou roli, na niž byl zvyklý, to mu ale může pomoci k tomu, aby našel svoji opravdovou identitu. V takových chvílích je člověk velmi zranitelný, ale právě tato zranitelnost ho může přivést k duchovnímu životu. Opomíjet však nesmíme ani to, že ve chvílích krize potřebujeme oporu přátel. Krize má i ten smysl, že v ní poznáme, kdo jsou a také kdo nejsou naši opravdoví přátelé, přičemž často to může být velmi překvapivé poznání…

Jaký dopad může mít krize na duchovní život člověka? Jak se s ní vypořádat na duchovní rovině?

Tady bych zdůraznil hodnotu meditace, jež je vlastně sama o sobě jakousi krizí. V meditaci totiž vstupujeme do vztahu s Bohem, který je tajemný a nevyzpytatelný, a opouštíme tudíž sami sebe, svoji zajištěnost. V krizi i v meditaci se nacházíme ve stavu, který by buddhisté nejspíš nazvali prázdnotou, zatímco Ježíš by ho nazval chudobou ducha. Tato chudoba ale není něčím negativním, je zdrojem blahoslavenství, jak nás to učí Ježíš. Proto je krize příležitostí, abychom se naučili meditovat právě v této chudobě ducha. Člověk, jenž je úspěšný a bohatý, bude tohle chápat asi jen stěží, a proto pro něj bude obtížné vejít do Božího království. V křesťanské perspektivě je v každém případě jasné, že chudoba, nebo dokonce krize identity není nikdy samoúčelná – je účastí na Kristově kříži a vede ke vzkříšení, k nalezení nového duchovního bohatství, nového života a nové identity.

Zmínil jste vzkříšení. Jak máme o tomto specificky křesťanském fenoménu a o křesťanství vůbec hovořit v našem civilizačním kontextu, v němž se většina lidí hlásí spíš k sekulárnímu humanismu než ke křesťanství?

Především si musíme být vědomi toho, že právě sekulární humanismus je do značné míry plodem křesťanství, a to plodem velmi dobrým a užitečným. Například důraz na lidská práva má své nejhlubší kořeny právě v křesťanství. Dnes se samozřejmě často setkáváme i s tím, že sekularismus se odmítá jakkoli vztahovat k Bohu či k víře. To vytváří ve společnosti pluralismus, jehož bychom se ovšem my křesťané neměli bát. Podstatné je, aby každý měl možnost svobodné volby při zachování úcty ke každému člověku. Každý má právo hájit svoji světonázorovou pozici, ale nikdo by neměl své názory fanaticky absolutizovat, vyvyšovat se nad jiné ani tvrdit, že Bůh stojí na naší straně. Bůh pro nás nesmí být záminkou k tomu, abychom vytvářeli roztržky. Pokud už někdo cítí potřebu zaštiťovat se Bohem, měl by v jeho jménu odstraňovat předsudky, napravovat nespravedlnost a stavět mosty mezi lidmi. Nemělo by nás však pohoršovat, že totéž činí i ti, kteří se k Bohu nehlásí.

Laurence FREEMAN (nar. 1951) je benediktinský mnich a ředitel Světového společenství pro křesťanskou meditaci. Jeho knihy a přednášky o křesťanské spiritualitě oslovují lidi po celém světě. V českém prostředí se jeho osobnosti věnuje zejména internetový portál www.krestanskameditace.cz.