Učme se od dětí upřímnosti

Vydání: 2004/34 Kněží na dovolené, 28.10.2004, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Profesor Zdeněk Matějček (nar. 16. 8. 1922 v Chlumci nad Cidlinou) je nestorem a legendou české pediatrie. Psychologii dětské duše se tento držitel mnoha vědeckých titulů (prof., PhDr., CSc.) a odborných uznání věnuje zřejmě déle než kdokoliv jiný v této zemi. V současnosti pracuje v Psychiatrickém centru Praha a Dětském centru Paprsek v Praze-Hloubětíně. Z. Matějček se stal známým nejen díky svým odborným a populárním publikačním pracím, ale také díky svému nezaměnitelnému úsměvu. Ten neodložil ani po celou dobu rozhovoru pro Katolický týdeník.

Moje kamarádka vede svou malou dceru naprosto volně, v podstatě bez výchovy. Podobným postupem jsou známé i některé národy – třeba v Japonsku mají děti do šesti let věku naprostou volnost.
Nikdy nenecháváme dítě bez výchovy; i když má značnou volnost, nemá ji takovou, aby mohlo samo sobě ublížit, a zpravidla nemá ani takovou volnost, aby mohlo ubližovat druhým. Tohle platí ve všech kulturách. Výchovně ovlivňujeme dítě i v řadě dalších věcí: tím, jak přijímá potravu, jak dlouho matka kojí... Výchova existuje vždy, byť hodně volná. Ukázalo se přitom, že bezbřehá volnost, která byla módou v minulých desetiletích v západních zemích, k žádnému velkému štěstí dětí nevedla. Naopak: úzkostné děti se tak stávaly ještě úzkostnějšími. Řád je totiž jedna ze základních psychických potřeb, která dává životu jistotu. Pokud víme, že se něco smí, něco musí a něco obvykle dělá, dává nám to jisté osvobození od tápavého rozhodování. Pokud se má dítě pro něco rozhodnout, musí se zpravidla něčeho vzdát - a to je pro mnohé z nich velice tíživé.

Jak to vypadá v praxi?
Holčička jde s babičkou do zoologické zahrady, krásně si to užijí, a když přijdou domů, začne holčička najednou hořce plakat. „Copak se ti stalo?“ - ptá se starostlivě babička a holčička s pláčem odpoví: „Musela jsem být v zoo a nemohla si celé odpoledne doma hrát.“

S potřebou onoho řádu u dětí je to asi podobné jako po listopadu 1989, kdy řada dospělých také přišla o své zažité stereotypy.

Ano, a není to jen o ztrátě minulých jistot, ale také o tom, že náhle nevíme, co čekat od budoucnosti. Mnohý člověk pak vypadá jako šnek bez ulity.

Úzkostnost sama o sobě přitom není nic špatného; je to vlastnost, která nám říká, že svět může být nebezpečný.
Tedy něco jako bolest: ruka na kamnech mě pálí proto, aby mi neuhořely prsty. Bolest i úzkostnost nám říká: nelez někam, kde by z toho mohl být malér. Je to zdravý mechanismus. Jeden rozdíl tu ale je: když sáhneme na rozpálená kamna, pálí nás to asi všechny stejně. Když mě - jako včelaře - píchne včela, zabolí mě to jako každého, jenom méně oteču. S úzkostí je to jinak: někdo větří nebezpečí více, jiný méně, jsou i takoví, kteří ho mají svým způsobem dokonce rádi. Typické je to u dětí při zkoušení: některý žák ho zle odnáší, druhý ho přijme jako výzvu; jsou i případy dětí, které se hlásí dobrovolně, ačkoliv se potom ukáže, že toho moc nevědí.

Můžeme povahu dítěte ovlivnit už v prenatálním stavu?
Podle toho, co vím, povahu ne. Ovlivnit můžeme jen některé základní charakteristiky nervového systému – tedy to, čemu říkáme temperament. Když se mi narodilo první dítě, zhlédl jsem se jako psycholog v jednom anglickém badateli, který sledoval svých pět dětí a tři vnuky už od prenatálního stádia. Označil si je písmeny: A, B, C, D... a o každém spisoval podrobný raport. U dítěte B si v sedmém měsíci manželčina těhotenství poznamenal: „Vyrazil ženě šálek čaje z ruky.“ Později se skutečně ukázalo, že dítě B byl energický kluk a sportovec. Je velmi pravděpodobné, že podobně je to i s námi ostatními: mnohé máme dáno už prenatálně. V našem mozku to funkčně vypadá podobně jako v našem obličeji. Každý jsme jiný, a přece máme všichni pusu pod nosem a uši po stranách; náš obličej nás nezaměnitelně charakterizuje. I v mozku máme něco všichni společného, ale přitom tak charakteristického, že se poznáme i podle našich povah.

Nakolik mohou povahu dítěte ovlivnit dnes tolik diskutované lehké mozkové dysfunkce?
Když slyším všechna ta „dys“, trochu se mračím. A když někdy sám – nerad – vyslovím slovo porucha, hned se sám sebe leknu. Nejde totiž o poruchy, ale o charakteristiky: o určité zvláštnosti, kterých není mnoho. Některý jedinec je prostě takový, že má například problémy se psaním; nachází se na jednom konci populační Gaussovy křivky. Na jiném konci této křivky je zase nějaká miss; o ní také neříkáme, že je „dys“ - ačkoliv i ona je vlastně jen hříčkou přírody.

Už sám termín dysfunkce může působit na dítě i jeho rodiče negativně.
To slovo říká, že nejde o správnou funkci. Máte děti, které se sice nemohou naučit číst, ale velmi dobře počítají. Veliký stratég generál Eisenhower měl obtíže se čtením, pohádkář Andersen byl velmi pravděpodobně dyslektik, Albert Einstein se hodně špatně učil řečem. Vždyť naši dyslektici dnes berou Einsteina pomalu jako svého patrona.

Nakolik může porod ovlivnit psychický vývoj dítěte?
Ovlivní ho negativně, pokud dojde kvůli krvácení do mozku nebo přidušení dítěte k poškození mozku. Obecně se soudí, že pokud mozkové buňky nemají kyslík, odumírají po třech minutách. Buněk ale máme v zásobě hezkých pár miliard, takže to ne vždy musí skončit tragicky. Vyšetřoval jsem dítě, které bylo po porodu prohlášeno za mrtvé, tři čtvrtě hodiny nedýchalo, oživovací pokusy byly zastaveny a dítě bylo odloženo do košíku. Lékaři se starali o matku, pak se ohlédli a „mrtvé“ dítě se hnulo. Já ho měl v ordinaci v šesti letech a ono bylo zdravé!

Může způsob porodu – třeba do vody nebo v domácím prostředí – ovlivnit psychiku dítěte i pozitivně?
Nelze říct, že tyto postupy ovlivňují psychiku pozitivně, ale kladou si za cíl zamezit negativům. Tedy: nikoliv plus, ale zabránění mínus. Prokázat výzkumem pozitivní vliv těchto metod v podstatě ani nelze: musel by být k dispozici veliký vzorek se shodnými podmínkami – a to je prakticky neproveditelné.

A váš pocit?
Když jsou tyto metody v linii myšlení a cítění rodičů, tak ano. Podobně je to i s otci u porodu: jsou ženy, které jeho přítomnost vítají a jiným by to naopak vadilo – u těch pochopitelně otec u porodu chybí. Není zde dobré cokoliv komukoliv vnucovat.

Přibývá v současnosti některých onemocnění?
Onemocnění celkově ubývá. Co já ještě zažil zánětů mozku po spále, spalničkách a černém kašli! Pamatuji dobu, kdy léčba streptomycinem někdy způsobila hluchotu dítěte. Mnohé nemoci – třeba dětská obrna – úplně vymizely. Po zdravotní stránce je to dnes mnohem lepší. Na druhé straně máme děti, které dřív beznadějně umíraly a dnes jsou zachovány při životě, ovšem občas s výrazným handicapem. Mnohé věci se změnily i kulturně - je třeba mnohem víc rozvodů než dřív. Nelze však z psychologického hlediska říci, že je to pokaždé špatné: tam, kde bylo manželství nešťastné, to někdy situaci vyčistí a dítěti poskytne lepší podmínky. Málo si ale uvědomujeme ten největší problém: rodí se málo dětí! Vždyť kolik je jedináčků; dvě děti jsou pseudonorma, a tři? To už je pomalu rarita.

Mají to jedináčkové v něčem těžší?
Jsou chováni jakoby v bavlnce, ale v podvědomí rodičů zůstává úzkost: co kdyby se jedináčkovi něco stalo? Takové dítě je vedeno úzkostlivěji a na druhé straně jsou na ně kladeny větší nároky. Máte-li čtyři děti, rozdělí se to: jednomu nejde matematika, ale je dobré v kreslení - tak jaképak copak? Jedináček by ovšem měl být dobrý ve všem - chodit na angličtinu, na klavír, nebo aspoň na flétnu, hrát tenis, dělat samozřejmě karate, jezdit na vodu, na lyže... Ve všem by se měl osvědčit. Pak se ale ukáže, že pro všechny ty aktivity nemá čas sám na sebe, že je přetěžován. Vykládejte to ale rodičům!

Jistě, vzdělání má ale velkou prestiž.
Rodiče někdy volí elitní, specializované školy, vozí do nich potomka mnoho kilometrů a pak se ukáže, že dítě nemá žádné kamarády - nikdo za ním nepřijde, protože spolužáci bydlí jinde. Školní doba je pro život důležitá nejen získaným vzděláním, ale i poznáváním kamarádství a prožíváním vztahů mezi svými vrstevníky.

Jsou podle vašeho názoru děti ve škole přetěžovány?
Nejsou. Škola je dnes tolerantnější než za starého režimu. Když prvňáček neuměl o Vánocích číst, bylo to na pováženou; dnes to bývá – zvláště v nižších třídách - mnohem liberálnější. Ministerstvo je dnes velice vstřícné a jeho výnosy pokládáme za pokrokové. Učitelé jsou ovšem stav hodně konzervativní, a ne vždy se všechno z ministerstva dostane až dolů do škol.

Jak se díváte na problém vysedávání dětí před televizí?
Trochu mi to připomíná tendenci hledat viníka pokaždé, když se nám něco nelíbí. Televize je pak první na řadě. Podle naší klientely násilí v televizi žádnou velkou roli nehraje, děti si to v hlavě srovnají. Problém je v jiné věci: zrakové podněty z televize nebo počítače jsou tak zajímavé, že děti většinu dne prosedí.

Ani agresivní počítačové hry vám tedy nevadí?
Vzdělávací a cvičební počítačové programy někdy dětem dokonce sami ordinujeme: pomáhají koordinovat pohyb ruky a očí, napomáhají soustředění. Ani ty střílečky nijak neškodí – i ve starých pohádkách padaly přece všem nepřátelům hlavy dolů. Čím úzkostnější děti, tím víc agresivních her hrají: aspoň chvíli jsou hrdiny a své úzkosti si mohou odehrát. Že vstanou od počítače a jsou agresivní dál, bývá jen iluze.

Přesto: nebudují si tak svůj virtuální svět?
Děti žijí ve svém světě a žily v něm i tehdy, když ještě nebyla televize. Děti si někdy dokonce vymyslí kamaráda, se kterým „žijí,“ mnozí spisovatelé vzpomínají na kouzelný předškolní svět. Vraťme se ale k tomu podstatnému: kluk, který se nemůže tělesně vyřádit, protože celý den sedí na židli, bude pravděpodobněji agresivní. Když nebude kopat do mičudy, je větší nebezpečí, že bude kopat do spolužáků.

Tedy nedostatek sportu.
Nejen sportu – i když ho velmi propagujeme. Po staletí děti tělesně pracovaly - a dnes? Mohou maximálně vynést kbelík s odpadky. Fyzická práce je nám dána od pravěku. Naopak sedět v lavici a poslouchat učitele je kulturní nátěr někdy z doby Marie Terezie. Dítě odpočívá pohybem, vlastní aktivitou, teprve až v pubertě objeví ten báječný vynález, kterým je kanape.

V čem vidíte příčinu agresivity na školách?
Agresivita stoupá, i když já sám jsem si dlouho myslel, že ne. Agresivita tu byla vždycky: znám ze své praxe případy vražd, které provedly děti, a mohu tedy vyvrátit řeči o tom, že „něco takového dříve nebývalo“. Agresivita je přirozená věc, její pomocí překonáváme překážky, dokážeme se porvat s problémem. Naše agrese ale nesmí být zaměřena proti druhým.

Působíte jako člověk, který je plný radosti a schopnosti žasnout. Uchoval jste si dětskou duši?
Myslím, že ne. Když se podívám zpátky, byl jsem spíš úzkostný typ a lítostivé dítě – jakmile se na mě otec podíval, hned jsem prý brečel. To mě přešlo, ale ledacos mě stále ještě dojme. Zůstalo mi i to, že nemám rád konflikty a spory.

Je nějaký charakteristický rys dětské povahy, který by mohli dospělí okoukat?
Upřímnost. Přitom ne vždy a ne všechny děti jsou upřímné, ale přece jenom dovedou své city a náladu vyjádřit bezprostředně. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay