12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

U nás první odpouští ten, kdo dřív vychladl

30. 12. 2014

|
Tisk
|

Hana a Petr Školoudovi vedou Centrum pro rodinu Ráj v Pavlovicích u Přerova, jsou manželé 25 let, mají šest dětí a dvě vnoučata. Přiznávají, že odpouštění se museli dlouho učit.

Vydání: 2015/1 Jsou tady: tisíce příznivců Taizé, 30.12.2014, Autor: Jan Mazanec

Příloha: Doma

„V začátcích manželství jsme o konfliktech a ublíženích mluvit vůbec neuměli, neodpouštěli jsme si a nechávali ublížení v sobě zahnívat. Časem jsme se začali učit vyjadřovat si navzájem emoce, ale nebylo to kultivovaně a se vzájemnou úctou,“ shodují se dnes.
Rady a zkušenosti podle svých slov čerpali na přednáškách a kurzech, na Manželských setkáních a také z vlastních chyb nebo od svých dospívajících dětí.
Hana: Snažíme se odpouštět si vzájemně co nejdřív. Člověk obvykle hned „při činu“ vnímá, že to přehnal, ale někomu trochu trvá, než opadne prvotní hněv nebo sebelítost, aby byl schopný poprosit o odpuštění či odpuštění přijmout. Ve skutečnosti nezáleží na tom, kdo se v tu chvíli více „provinil“, většinou má na konfliktech a nedorozuměních vinu i ten, kdo se cítí ublíženější. Proto máme zásadu, že s odpouštěním začne ten, u koho dříve vychladly rozbouřené emoce, kdo má větší sílu udělat první krok. Nečekáme, až to přebolí samo, ale jdeme do toho začerstva.
Petr: Myslím si, že odpouštět se nám daří, jinak bychom spolu nemohli žít a mít radost ze vzájemného vztahu. Odpuštění je důležité pro každého, je to nezbytná součást života.
Hana: Může to tak být. Muži se obtížněji orientují ve vlastních emocích a ještě hůře v komplikovaném světě ženských citů. Proto někdy své problémy překryjí sledováním krizí ve světě – utíkají se ke zprávám v médiích. Pro ženu je bytostně velmi potřebné žít v pěkných vztazích a vylepšovat je, proto často může první signál k usmíření vzejít od ní. Ale jsou i výjimky. I u nás Petr mnohdy přijde první.
Petr: Já jsem v manželství ten, kdo má rychlé a silné emoce a chtěl by hned vše vyřešit, ale dříve jsem viděl chyby jen na ostatních – manželce, dětech. Naopak Hana je spíše introvertka a dříve byla úplně uzavřená. Její slabé signály, že jí bylo ublíženo a je z toho smutná a nešťastná, jsem vůbec nezachytil. Ale postupně jsme se oba snažili, dával jsem Haně více prostoru a ona se nebála otevřeně mluvit, jak se cítí a co prožívá. Museli jsme si nacházet více času a prostoru na povídání o sobě. A to si musíme hlídat pořád.
Hana: Vnímáme, že je třeba být k sobě upřímní. Když se chystáme odpustit, obvykle v sobě máme ještě plno emocí, které vřou, dokud je nevyslovíme. Vyslovit je bez upozornění by ale mohlo být další rozbuškou v konfliktu. Je dobré požádat partnera, aby mi naslouchal a nepřerušoval mě, dokud neřeknu všechno. Výrazem lásky a úcty je, když partner v té chvíli neuteče a jen poslouchá, co chci říct. Začínám vysvětlením svého pohledu na situaci a vyjádřením pocitů. Pokračuji tím, co bych si přála a co pro to sama udělám. Potom může partner říci totéž za sebe. Přitom se neobviňujeme a nekritizujeme, jen si povídáme, co v nás jednání druhého způsobilo. Máme tak příležitost podívat se na věc z obou stran a lépe pochopit svět toho druhého.
Petr: Já začínám třeba takto: „Haničko, potřebuju ti říct, co mi dnes hodně ublížilo.“ Nebo „Haničko, jsem naštvaný a smutný zároveň a potřebuju o tom s tebou mluvit.“ Nebo Hanu pozvu na procházku.
Hana: Ne. Bůh nám přece odpouští i hodně drsné prohřešky.
Petr: Představit si to dokážu: těžké životní situace, které by hodně zkomplikovaly náš život. Ale stejně vím, že jiná cesta než odpuštění neexistuje, pokud bych chtěl svobodně a radostně žít dál.
Hana: V životě se nám to stalo mnohokrát, ale v poslední době snad už málokdy.
Petr: Stává se to, když zůstaneme na povrchu věci a vidíme jen partnerův rozdílný názor, avšak nedaří se nám vnímat jeho pocity.
Hana: Někdy musíme přijmout, že partner je odlišný a má na něco trvale jiný názor než já. To může pak být zdrojem konfliktů a neustálé rozebírání situace ze všech stran může věc ještě zhoršovat a odpuštění spíše komplikovat. Je lepší uvědomit si kromě záporů naší rozdílnosti klady – tedy že je v mnohém fajn, když jsme rozdílní, svou různost přijmout a velkoryse odpustit, co nám na druhém „leze na nervy“. Ta snaha může pár let trvat…
Petr: …ale stojí to za to!
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou