U křesťanů na ostrově Diu

Vydání: 2006/31 Umění odpočívat, 1.8.2006, Autor: Štěpán Havlíček

Příloha: Doma

Venku se smráká. V autobusu, který byl ještě před chvílí plně obsazený, zbývají jen tři cestující. Řidič rozsvěcí barevné žárovky nad sedadly a zapaluje vonnou tyčinku. Autobus občas nadskočí, to když vjedeme příliš rychle do některého z četných výmolů na betonové silničce. Často se za hlasitého troubení vyhýbáme buvolímu spřežení nebo pestře pomalovanému náklaďáku a způsob, jakým se to našemu šoférovi daří, nedokážeme pochopit. Jedeme z indického obchodního města Bhávnagar na ostrov Diu.
Z bedekru si stihneme přečíst pár poznámek o ostrově. Většinu obyvatelstva tvoří křesťané, bohoslužby se konají v kostele sv. Pavla, který tu kdysi vybudovali portugalští kolonialisté. Jejich nadvláda skončila po vojenském zásahu indické vlády v roce 1961. Dřívější éru dále připomíná přímořská pevnost ze 16. století a zrušené kostely, sloužící dnes jako muzeum a nemocnice.
Bíle zbarvené kamenné kříže a udržované kapličky v ulicích města Diu přítomnost křesťanské komunity potvrzují. Žijí tu i lidé jiných vyznání. Z mešity u přístavu se několikrát denně ozývá zpěv muezzina, vyzývající k modlitbě, svatyňky na nárožích domů jsou zasvěceny hinduistickým božstvům. V sobotu ráno opouštíme hotel a jdeme liduprázdnými uličkami ke kostelu. Doléhá k nám zvonění zvonků z hinduistické svatyně, v níž se odehrává ranní pobožnost. Kostel sv. Pavla je v tuto dobu zavřený, ale na dvoře přilehlé budovy se to za chvíli začne hemžit dětmi v modrobílých školních uniformách. Na dvoře nacházíme oltář s obětním stolem a nápis na zdi, nabádající k míru a mezináboženské toleranci. O škole nám později vyprávěl i místní farář Sergio Mascarenhas. „V roce 1961 byly zavřeny portugalské školy a nahradily je školy indické, ve kterých se vyučuje anglicky. Portugalsky tady teď mluví jen malá komunita.“ Děti se kolem nás sbíhají a vyptávají se, odkud jsme. Název „Česká republika“ jim mnoho neříká, zato dospělí křesťané na ostrově Diu znají i Prahu.

Panna Marie Pražská
Spolu s ostatními křesťany se shromažďujeme na zahradě před školou, abychom u sochy Panny Marie slavili sváteční bohoslužbu. Pannu Marii, stejně jako klečící postavu sv. Bernadety, zdobí věnec z oranžových květin. Scházejí se tu slavnostně oblečení lidé všech generací, mezi nimi si všímáme několika sester řádu Handmades of Christ, které na Diu pečují o staré lidi. V doprovodu malého ministranta přichází otec Sergio. Káže o navštívení Panny Marie, která se o svoji radost z počatého Spasitele podělila s Alžbětou. Také my bychom se o Kristovu přítomnost v našich životech a srdcích měli dělit s ostatními. Po mši hovoříme s panem Francisem a jeho ženou a jejich reakce nás potěší. „Vy jste z Prahy? V kostele máme obraz Panny Marie Pražské.“ Pod tímto jménem znají v Indii vyobrazení Panny Marie Pomocné z kostela sv. Kajetána v Nerudově ulici.
Nedělní mše se koná v kostele sv. Pavla. Pod barokní klenbou zdobenou modrobílými štukami, znějí křesťanské písně, pro nás trochu nezvyklé, bez doprovodu varhan. Na chvíli se ocitáme doma. Prožíváme naši liturgii, jen na některé formální úkony jsme si od včerejška nestihli zvyknout. Při pozdravu pokoje se lidé místo podání ruky uklánějí, u žalmu čte lektor výzvu k odpovědi. Po mši svaté se křesťané scházejí v klášterních ambitech.

Malajština v katedrále
Naše poslední setkání s křesťanstvím v Indii se uskutečnilo před odletem z hlavního města Dilí. Nedaleko gurudváry, svatyně monoteistického náboženství sikhů, jsme nalezli katedrálu zasvěcenou Nejsvětějšímu Srdci Páně. Stavba svým uhlazeným vzhledem dobře zapadá do rezidenční čtvrti z britských dob a v zahradě, která katedrálu dělí od rušné silnice, má svůj dům arcibiskup. Sídlí zde také křesťanská škola. Jeden ze stromů tu při své návštěvě v roce 1986 zasadil papež Jan Pavel II. Před vraty chrámu se zastavíme u vývěsky a díváme se na rozpis bohoslužeb. Jazyková rozmanitost, pro Indii typická, se odráží i tady. Většina mší je sloužena v hindštině nebo angličtině, v neděli se koná také jedna malajská. Bohoslužby, které jsme zažili na ostrově Diu byly v angličtině. Vstupujeme do katedrály. Hned u vchodu nás vítá důvěrně známá soška Pražského Jezulátka, před níž se modlí malé děvčátko. Žádná barokní nádhera, vše je prosté a postavu Jezulátka osvětluje jen několik svíček. Prostřednictvím darů, vhozených do plechové pokladničky, přispívají křesťané ubohým lidem. Potřebných je v Indii mnoho, na ulicích a ve vlacích celou dobu potkáváme tělesně postižené lidi všech věkových kategorií i žebrající děti předškolního věku. V krátkosti se pomodlíme a takto osvěženi se vracíme do ulic velkoměsta. Večer nám letí letadlo. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay