Turecko uprostřed horkého léta

Vydání: 2016/31 Mladí Češi vyrazili za papežem, 26.7.2016, Autor: Luboš Kropáček

Příloha: Perspektivy 31

ÚHEL POHLEDU Luboše Kropáčka

V noci z 15. na 16. července se část turecké armády neúspěšně pokusila provést v zemi státní převrat. Tvrdá odvetná opatření režimu prezidenta Erdogana vyvolávají nad dalším směřováním země mnohé otazníky. Co se vlastně v Turecku odehrává?


© Jan Hrubý

Pro letošek odložme lákavé pomyšlení na báječné pláže a jedinečné památky, Turecko nás postavilo před méně příjemné, ale naléhavější téma. Jak porozumět zmařenému vojenskému puči a následné tvrdé odvetě, čistkám a výjimečnému stavu? Máme-li se v záplavě informací, stanovisek a nejistot zorientovat stručným výkladem, musíme složité dlouhodobé napětí zjednodušit na jeho jádro.

Jakou tvář dát modernímu muslimskému státu?

Řešit principy občanství v etnicky a nábožensky silně pluralitní společnosti se váhavě a málo úspěšně snažila již Osmanská říše. Za jejího rozpadu po porážce v 1. světové válce ubránil integritu území obývaných etnickými Turky zdatný vojenský a politický vůdce Mustafa Kemal, kterého vděčný národ pojmenoval svým Otcem: Atatürk.

Kemalisté vybudovali na troskách říše a starých pořádků Tureckou republiku jako moderní národní sekulární stát, vytlačující náboženství z veřejného života, nahrazující islámskou šaríu světským občanským a trestním zákoníkem a prosazující – i nesmlouvavě přísně – životní styl evropského rázu. Tuto cestu přijaly za svou elity velkých měst Istanbulu, Ankary, Izmiru a dalších, zatímco venkov a městečka ve vnitrozemí Anatolie zůstávala pod moderním nátěrem do značné míry věrná islámským tradicím. Z vnějšího pohledu se kemalistické Turecko jevilo jako perspektivní most spojující Asii s Evropou. Tak je tehdy vnímal také náš Alois Musil (katolický kněz, biblista a význačný český orientalista – pozn. red).

Po 2. světové válce se důrazy na islám v různých podobách vracely. Atatürkově památce stále patří nejvyšší úcta, ale jeho Republikánská lidová strana (CHP) v pluralitním politickém systému ztratila vedoucí postavení a dnes patří se svým sekulárním nacionalismem k opozici. Strážcem ústavního principu laického státu se stala na desetiletí armáda, která tvrdě zasáhla proti islamizačním snahám vedoucích politiků: chopila se převratem moci (1960, 1971, 1980) nebo vynutila politickou změnu (1997).

Od 70. let se do Turecka přirozeně přenášely vlivy ožívajícího islámu v arabském i vzdálenějším muslimském sousedství. Jako velká a významná země zaujalo Turecko místo v mezinárodním společenství Organizace islámské konference a nemohlo nereflektovat změny jak ve světě, tak v náladách svého obyvatelstva. Prezident Turgut Özal (1989–93) chápal nutnost začlenit do tureckého národního vědomí i uznání islámské identity, a proto prosazoval koncept „turecko-islámské syntézy“. V jeho duchu rozvinul také vztahy s muslimskými sousedy a s turkickými muslimskými republikami v rozpadlém postsovětském prostoru. Ožila myšlenka „mostu“.

Širokou pozornost mezi výraznými tvářemi islámského oživení si tehdy získal charismatický duchovní Fethullah Gülen, navazující na hnutí mystického rázu. Súfijská bratrstva jsou v Turecku od roku 1925 zakázaná, ale jejich varianty si svůj prostor nalezly. Gülen si vybudoval široké společenství stoupenců a vzdělávacích institucí v Turecku, postsovětských republikách i jinde, celkem snad ve 140 zemích, a řadí se tak mezi přední osobnosti soudobého islámského myšlení. Komentátoři u něj někdy vidí postmoderní všehochuť, někdy i tureckou obdobu západního New Age. V úctě k vědám a demokracii ovšem Gülen neopomíjí vysoce hodnotit islám a staví se kladně k mezináboženskému dialogu (přijal ho i Jan Pavel II.). Od roku 1999 žije v USA. Zcela rozhodně odsoudil všechny činy páchané muslimskými teroristy jako cizí islámské víře, ale jeho kritici ho obviňují, že za vnější humanitní maskou („islam light“) skrývá faktický všehoschopný islamismus. Má mnoho stoupenců, ale také nepřátel. Organizační struktury a financování jeho celosvětového vlivu jsou značně nejasné.

Jeho dnešní úhlavní nepřítel, prezident Recep Tayyip Erdogan, si kariéru vybudoval důrazným zasazením islámu do politické sféry. Narodil se v Istanbulu v rodině přistěhovalců z Anatolie. Vyšel tedy z prostředí, které měnilo klima velkoměsta přílivem venkovanů šířících dochovanou lidovou religiozitu. Sázka na takovéto voliče přivedla Erdogana do funkce primátora Istanbulu, k založení islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), do čela vlády (2003–14) a do honosného prezidentského paláce, který si dal vystavět. Hospodářské úspěchy jeho éry otevřely s rozvojem vnitrozemí cestu k rozmachu nových elit, které odsunuly od moci městský sekulární patriciát. Když na podzim 2011 navštívil země, kde právě zvítězily revoluce „arabského jara“, vítali ho jako hrdinu a vzor. I západní média soudila, že AKP může být v muslimských zemích vzorem uplatnění morálních hodnot v politice na způsob německé CDU. To je ovšem už minulostí. V létě 2013 egyptská armáda svrhla zvoleného prezidenta a vládu Muslimských bratří a letos egyptská média vojenský puč v Turecku víceméně vítala, Egypt pak zabránil jeho odsouzení v Radě bezpečnosti OSN.

Zmaření puče a vyhlášení výjimečného stavu otevřely autoritářskému vůdci cestu k téměř neomezené moci, kterou už začal využívat. Čistky zasáhly vedle armády také justici, státní správu, policii, média a ve velké míře státní i soukromou školskou a zvláště akademickou sféru. Má zde jít o rozhodný krok proti gülenistům, které Erdogan už řadu let obviňoval z budování „paralelního státu“ a nyní je označuje za původce puče. K čistkám se ochotně připojily zradikalizované davy. Přenesly se i do turecké diaspory v Německu, kde horlivci s rudými vlajkami s půlměsícem rovněž zaútočili na Gülenovy školy. Vyhazov postihl také několik set měkkých či liberálních úředníků ankarského Diyanetu, tj. státní správy, která vysílá do Evropy imámy. V dané chvíli má soupeření mezi muslimskými směry, včetně otázek laického pojetí státu, svého zřejmého vítěze. V Evropě se tak šíří dvojí obavy: z pošlapání lidských práv v Turecku a z uvolnění stavidel migrace.

A co křesťané?

Koncem osmanské doby tvořili křesťané asi pětinu obyvatel. Počet drasticky klesal genocidou Arménů, výměnou s Řeckem (1923) a také tvrdou politikou vůči Asyřanům ve východní Anatolii a emigrací. Dnes křesťané v téměř 80 milionovém Turecku zůstávají mizivou menšinou – vedle kompaktních arménských a řeckých komunit k nim patří skupiny pravoslavných, katolíků, protestantů i východních křesťanů různých denominací. Ubývá činných kostelů a klášterů. Destruktivní dopady měla také dlouhá léta válečných akcí armády proti kurdským separatistům, od loňska bohužel znovu obnovených. Úřady nevěnují křesťanským zájmům potřebnou pozornost. Letos na jaře např. vyvlastnil stát ve východoanatolském Diyarbakiru všechny kostely s odůvodněním, že historické centrum města, poničené boji, bude zcela přestavěno. Co bude dál, není jasné.

Křesťané sice nejsou v režimním diskursu – na rozdíl od kurdské marxistické PKK nebo „sektářských“ alevitů – terčem ostrých výpadů, občas se však setkají s extremistickými náladami. V paměti zůstávají vraždy kněze v Trabzonu fanatickým mladíkem (2006) a biskupa Padoveseho psychopatickým řidičem (2010). Za současné krize byly zaznamenány vandalské pokusy u několika východotureckých kostelů a přes hranice samozřejmě výhrůžky od teroristů z Islámského státu.

Konstantinopolský patriarcha i představitelé jiných církví odsoudili červencový vojenský puč a jednoznačně vyzývají k pokoji a rozumu. Naději přinášejí zprávy, že místní muslimové odehnali extremisty, kteří se snažili poškodit kostely. Vážně naopak znepokojují perzekuce početných akademiků, z nichž mnohé známe jako partnery v mezináboženském dialogu. K upřímné starosti o kolegy a obecně o lidská práva, kterou dnes vyslovují evropské instituce (včetně našich rektorů), patří i naše starostlivost o křesťanské souvěrce v podmínkách vystupňovaného napětí.

Autor je arabista
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy, Názory



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay