26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Trnitou cestou demokratických přeměn

14. 2. 2005

|
Tisk
|

Začátky byly slibné

Vydání: 2005/8 Média na Slovensku, 14.2.2005, Autor: Jan Hartl

Příloha: Perspektivy

Patnáct let očima sociologa
„Hlavní je svoboda a demokracie, to ostatní se vyřeší časem.“ - Tak by asi znělo shrnutí pocitů z prvních let nového režimu po sametové revoluci.

 

Pro počátek 90. let byla příznačná vysoká a stabilní podpora obyvatel českých zemí novému režimu. Klenula se jako most přes rozbouřené vody transformace na obecně hodnotovém konsenzu – v ocenění svobody, demokracie, společnosti rovných příležitostí. Bylo tu sice povědomí o mnohých nedostatcích, ale lidé je většinou pokládali za dědictví minulého režimu a věřili, že se je postupně podaří překonat. Sociologické výzkumy STEM naznačují, že pod návratem do západního světa si velká většina představovala návrat k ekonomické prosperitě a vysokému spotřebnímu standardu a věřila, že s rozvojem materiální životní úrovně se začne pozitivně měnit i oblast lidských vztahů a duchovních hodnot. Oficiální rétorika tento postoj prohlubovala, což platilo především v ČR. Na Slovensku byl postoj k novému režimu ostražitější, opíral se o obavu ze ztráty životních jistot a z podřadného postavení.

Neslučitelnost politických reprezentací Čechů a Slováků byla po volbách v roce 1992 zjevná a rozdíly ve společensko-politických postojích a hodnotách obyvatel se staly natolik výrazné, že rozdělení státu bylo celkem logickým vyústěním situace. Vytvářelo iluzi, že se nám samostatnou státní existencí konečně podaří překonat důležité překážky rozvoje tržní ekonomiky a dosáhnout vyšší kvality demokracie.

Lidé byli v té době celkem trpěliví. Na rozdíl od častých klišé o našich přehnaných představách o bezbolestném přechodu k vyspělé společnosti jsme zjišťovali, že ta přeměna si vyžádá dlouhý čas - nejméně pět až deset let a kdoví, zda se vůbec kdy podaří uskutečnit. V roce 1993 více než dvě pětiny lidí předpokládaly, že úrovně západoevropských zemí dosáhneme za víc než deset let. Dlužno poznamenat, že s rostoucí zkušeností se tento horizont stále vzdaloval. V roce 2003 už většina očekávala, že po vstupu do EU dosáhneme západní úrovně za více než deset let.

Po roce 1989 byli obyvatelé politicky motivovaní a dlouze vysedávali u politických pořadů televize, byli ale pasivními diváky změn. Jak jinak, když občanská společnost byla paralyzována desetiletími totalitních režimů, politická elita se teprve rodila z kompromisů a politické instituce se profilovaly v napětí vznosné ideologické rétoriky a praktické nezkušenosti? Zaujetí pro „vysokou“ politiku bylo logickým výsledkem zkušenosti s minulým centralizovaným režimem, kdy pro masarykovskou politickou „drobnou práci“ na úrovni místních společenství nebyl velký prostor.

Ani po rozdělení státu ale nebylo vidět více odvahy a tvořivosti. Hodnotový konsenzus počátku 90. let se zvolna vyčerpával a citlivost ke zprvu přehlíženým nedostatkům se zvyšovala. Tyto dva zvolna probíhající protisměrné pohyby dávaly již počátkem roku 1994 tušit, že v jejich průsečíku za rok dva vznikne relativně nová situace, na kterou nebyla naše politická reprezentace - jež pozvolna ztrácela vizi budoucnosti i politickou odvahu - dostatečně připravena.

„K čemu je nám svoboda?“ Tak se od roku 1995 ptalo stále více lidí. Neuměli si odpovědět na otázku, kam vlastně naše společnost směřuje. Mnozí váhavě stahují zpět bianco šek, který vystavili špičkovým politikům. Ačkoli stále ještě věří, že důležité je, aby se měly lépe naše děti, zatímco my to už nějak vydržíme, už začínají prakticky bilancovat. Nemají potřebu měnit kormidelníka, ale zajímá je, kam vůbec loď pluje, zda je dostatečně pevná a co je čeká na místě určení.

 

Odpovědi jsou polovičaté, kormidelník je unaven. Nemá náladu na neobratné dotazy v situaci, kdy by mu ostatní měli projevovat vděčnost. Pravda, od počátku roku 1995 se dynamika vývoje podstatně přibrzdila. Cožpak ale prostý lid nepociťuje, že vytvořením institucionálních předpokladů nového režimu vlastně transformace skončila, operace se povedla a nyní nastává období rekonvalescence? Z dnešního pohledu je až s podivem, jak málo lidí v té době vidělo, že nový společenský organismus má novou anatomii, údy a orgány, ale jeho fyziologie je nedokonalá, jeho cévami ještě neproudí čerstvá krev a nervové dráhy ještě neumějí přenášet nové informace. Místo aby si společnost uvědomila ošidnost počátečního sebeuspokojení a důslednou kontrolou moci omezovala opevňování dosažených osobních pozic příslušníků rodící se politické elity, konejšila se přesvědčením, že demokratická vláda je záležitostí odborníků a vrcholných profesionálů. I to je ovšem pochopitelné: tak, jak se představitelé moci teprve učili být politickými reprezentanty, tak se i veřejnost teprve učila být demokratickou veřejností, která si vybírá své „veřejné služebníky“ a odpovědně je kontroluje.

Rozpaky tehdejší doby ilustruje např. to, že ještě v lednu 1996 měla ODS šanci získat kolem 35 % hlasů za předpokladu, že dovede utvrdit své příznivce v tom, že má pevné odhodlání a dobré nápady, tj. srozumitelnou vizi budoucího rozvoje společnosti. Jenže sebeuspokojení vyjádřené heslem „Dokázali jsme, že to dokážeme“ bylo vlastně výrazem bezradnosti. A tak v červnových volbách ODS o část svých lednových příznivců přišla. ČSSD nelenila a umným lavírováním získala krátkodobou podporu rozmanitých skupin, které vyjadřovaly jejím jménem své mnohdy protikladné zájmy. Výsledná ochromující rovnováha hlasů zaskočila mnohé, ačkoli se delší dobu připravovala.

Bezradnost, rozpačitost, obtížné kompromisy, to vše patří k osudu menšinové vlády. Společnost se stávala méně srozumitelnou a vládnoucí politické elity jako by si toho ani nevšimly. Tak se do kraje vplížila „blbá nálada“. Jako historicky určitý termín z dubna roku 1997 označovala situaci, kdy lidé vidí stále více problémů, jejich reprezentace však předstírá, že je vše v nejlepším pořádku - transformace skončila, musíme si zvyknout žít v rozvinuté kapitalistické společnosti.

Napětí roste, až přestává být udržitelné, na jaře 1997 vláda pod tlakem přizná chyby, objeví se úsporné „balíčky“. To vše jaksi pozdě, neochotně. Důsledek je převratný - podpora vlády propadá nebývale dramaticky z 60 až na 19 %, hroutí se i ostatní ukazatele podpory. Pomohou povodně (1997), vláda projeví určitou akceschopnost. Otevřená krize sice nepropukne, ale její řešení se jen odkládá. Roste napětí uvnitř pravicového tábora voličů a koncem roku se rozpadá nejsilnější vládnoucí strana. Naděje lidí se upínají ke konvenčnímu politickému řešení – k předčasným volbám roku 1998. Avšak volby vyvolané zásadním konfliktem překvapivě postrádají vůdčí téma - obdobně jako v roce 1996. Ochromující rovnováha sil ve výsledku voleb se opakuje, možná i proto, že si nikdo z politiků a jejich stran nedal práci s hlubší analýzou situace. Krize roku 1997 zůstává ve svých podstatných příčinách nevyřešena.

 

Každá hrozba vede klíčové účastníky konfliktu, mají-li tu možnost, k intuitivnímu soustředění na sebe samé, ke kabinetní politice a k ochrannému uzavírání systému vůči vnějším rušivým vlivům. V „opoziční smlouvě“ si tato tendence našla svébytný institucionální výraz - dynamický proces politické reprezentace ve vztahu k veřejnosti se mění na statický akt mocenského pověření uvnitř politických kruhů. Vláda Miloše Zemana sice získává těsnou většinovou podporu (51 %), tu ale svou nepružností v následujících měsících rychle ztrácí. V roce 1999 se potřeba změny stále vznáší ve vzduchu, ale neexistuje dostatečný subjektivní potenciál, který by dovedl tuto vágně pociťovanou potřebu náležitým způsobem artikulovat a najít pro ni vhodné organizační vyústění. Objevují se iniciativy jako Impuls 99Děkujeme, odejděte!, avšak záhy se ukáže, že nemají akceschopnost a výdrž. Rozčarování a bezradnost ve veřejnosti sílí. „Blbou náladu“ lidé stále více vnímají jako krizi vedení. Z jedné strany mají pocit, že jejich zájmy nejsou adekvátně politicky reprezentovány, z druhé strany nevidí žádný potenciální subjekt, který by tuto mezeru dokázal zaplnit.

Od roku 2000 se v sociologických datech objevují náznaky oživení, střídaných projevy rozmrzelosti a rozčarování. Podstatné je, že lidé neztrácejí zájem o správu věcí veřejných, neunikají do soukromí jako za minulého režimu, spojují nadále s politickými změnami své naděje do budoucna – ovšem váhavě, tápavě a bezradně. Celkem vděčně kvitují dílčí pokrok v praktické rovině politiky, zvláště v reálné životní úrovni. Jsou však dezorientováni, ztrácejí víru v budoucnost, nenalézají naplnění v symbolickém rozměru politiky, pojmy jako štěstí a spravedlnost zapadají za politický obzor. Mnozí hovoří o prázdnotě, „rozbředlosti“ našeho politického života. Sílí volání po sociálních jistotách - nikoli však proto, že by se společnost „odkláněla doleva“, ale proto, že vzdálené budoucí cíle se vytrácejí z dohledu a stále více lidí chce mít věci raději tady na místě a hned.

„Řekněte mi, koho volit, vždyť jsou všechny strany stejné!“ - tak by zněl typický výrok charakterizující „supervolební“ rok 2002. Nevyjadřuje skutečnost, že by volby v roce 2002 měly nějaké (natož silné) téma, ale odráží fakt, že se rozděloval velký balík moci: nová konstelace politických sil mohla obsadit všechny význačné pozice, od Sněmovny přes Senát, prezidentský stolec, až ke křeslům ústavních soudců a třeba i mediálních rad. Z tohoto důvodu byly volby roku 2002 důležité - v celkové nepřehlednosti politické scény a při nízké intenzitě vazby občanů k politickým stranám byl totiž docela možný i jednostranný volební výsledek, a to především proto, že více než v kterýchkoli předcházejících volbách od roku 1990 byl závislý na emocích a situačních faktorech. Proč je to důležité? Mělké, povrchní volební přesvědčení lidí a slábnoucí intenzita vazby k politickým stranám napříč politickým spektrem může mít za následek to, že výsledek voleb i do budoucna může být náhodný, z bezradnosti a přelétavosti voličů se mohou při stejně povrchní náladě zrodit i odlišné, třeba i protikladné výsledky.

 

Na počátku volební kampaně vynikala ODS věcným apelem, rozhodností a akceschopností. Ještě pět, šest týdnů před poslaneckými volbami vedla v preferencích ve velké většině volebních krajů. Koncovka volební kampaně však patřila emocím. Sociální demokracie založila svou kampaň na pocitu bezkonfliktní pohody a vlídném oslovení potenciálních voličů, které nehodlala zatěžovat žádným „nudným“ politickým obsahem - úměrně tomu začala s kampaní relativně pozdě, aby předčasně nevystřílela sporadickou munici. Hloupě rozdmychané euroskeptické a antisudeťácké národovecké téma hnalo s přispěním největší demokratické strany vodu na mlýn komunistům, kteří si lepší scénář ani nemohli přát. Koalice se vytratila, aniž by jedinkrát zaujala. Dost voličů asi očekávalo, s čím strany přijdou v předvolební koncovce. Žádný trumf z rukávu na poslední chvíli se ale neobjevil. Místo toho vyhýbavost a mdlé mediální výkony. V obtížné rozhodovací situaci při chabé politické nabídce zůstala nakonec značná část váhajících středopravicových voličů doma.

Nevoliči obvykle pocházejí z řad lidí, kteří mají nižší rozhled, nižší vzdělání a nezajímají se o politiku. U nás se však tato skupina, patrně motivována národoveckými emocemi a potřebou protestu, voleb v roce 2002 zúčastnila hojněji než dříve. Naopak skupina lidí s vyšší úrovní vzdělání a se zájmem o politiku mnohdy zůstala z nerozhodnosti. Vítězství ČSSD při nízké účasti i relativní triumf komunistů nejspíš nebyly výrazem jejich celkové síly, ale situačně vzniklým důsledkem rozpačitosti a bezradnosti demokratických sil.  

„Vždyť se vlastně nic významného neděje, mohlo to dopadnout i hůř!“ – tak celkem realisticky analyzovalo výsledek poslaneckých voleb nemálo lidí. Následující volby do Senátu také nepřinesly oslnivé vítězství žádné straně, avšak pomohly rozptýlit politickou podporu a svým způsobem i vyvážily výsledek poslaneckých voleb. Křehká předvolební situace nedala vzniknout obtížnému a problematickému mocenskému monopolu. Složitá povolební aritmetika se nevzdálila příliš od plichty po volbách let 1996 a 1998. Po povodních roku 2002 vláda výrazně posílila svůj kredit u obyvatelstva a Vladimír Špidla se těšil značnému respektu. Místo aby vládní strana využila živelného „polštáře důvěry“ k potřebným radikálním změnám, utápěla se ve vnitrostranických půtkách. Korunu všemu nasadily trapné tahanice kolem prezidentských voleb.

Přesvědčivý výsledek referenda o vstupu do Evropské unie 2003 nebyl samozřejmý a jednoznačný – křehká předvolební situace s nejistou volební účastí mohla vyústit i jinak. Problematičnost poměrů zřetelně ukázal propad volební účasti ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 i nízká volební účast v posledních senátních volbách.

 

Sociologická data zatím nesvědčí o masivnějším úniku do soukromí a o rezignaci na věci veřejné. Kdyby se však únik a rezignace měly do budoucna projevit hojněji, stojíme před závažným problémem. Stále ještě máme nezralý politický systém, nevyzrálé politické elity, slabou demokratickou veřejnost. Normy politického života jsou nesamozřejmé, politické postoje a hodnoty jsou dosud nepevné. V praktikách politického života je znát mnoho stereotypů minulého režimu. Málo rozvinutá občanská společnost stále ještě není dostatečnou silou kontrolující výkon moci. Sdělovací prostředky, které mají také důležitou kontrolní roli v demokratickém procesu, jsou těkavé a nedůsledné. A k tomu všemu přistupuje obecná necitlivost k symbolickému rozměru politiky, kdy jen málokdo od ní očekává životní naplnění, uskutečnění dlouhodobých ideálů, dobro a spravedlnost.

Slabá veřejnost, nepevné politické hodnoty a lhostejná média mohou v situaci prohlubující se pasivity otevírat prostor pro ještě hlubší a bezproblémové propojování moci politické a ekonomické. V naší geopolitické situaci by k propletenci politické a ekonomické moci nejspíše ještě přistupoval organizovaný zločin z Východu, který by u nás mohl trvaleji zakotvit. Asi by se nedělo nic dramatického - pouze naše včlenění do západního světa by platilo jen pro někoho, společnost by ztrácela vlídnou tvář, málokdy bychom se setkávali s radostnými pohledy, o to častěji bychom vídali ty zatrpklé. Nese tato varovná vize pro nás dostatečně silné symbolické poselství?

Jen částečně nás může utěšit, že v tom nejsme sami. Úroveň politické participace se oslabuje v celém západním světě, mnohde klesá i volební účast. Racionální, věcný obsah politiky se stává stále slabším motivačním činitelem volebního jednání. Nejistý, zranitelný a přelétavý volič je tam od poloviny 70. let největší voličskou skupinou. Právě na lidi bezradné a politicky lhostejné se soustřeďuje stále dražší a rafinovanější politický marketing; s jistou nadsázkou lze říci, že o podobě politiky rozhodují zejména ti, které politika vlastně vůbec nezajímá. I na Západě ubývá tradičních politických kariér, kdy mladí politikové získávají nejdříve zkušenosti v komunální politice, slibní postupují do politiky regionální a talentovaní regionální politici přecházejí do politiky parlamentní. I tam se stále častěji objevuje kariérní zkratka z pomocníka na ústředním sekretariátu rovnou do poslaneckých lavic. I silné a tradiční politické strany mohou skončit s velmi těsným volebním rozdílem, jak tomu bylo v posledních volbách v USA či v Německu. Naproti tomu cynická sázka na pokleslé emoce se zatím vyplácí jen dočasně. Veřejnost v dnešním otevřeném západním světě zatím není snadno a trvaleji manipulovatelná; svědčí o tom výsledky maďarských, slovenských i rakouských voleb.

 

Před několika lety jsem od vysokého politického představitele slyšel názor, že někde v Oxfordu či Cambridgi studují mladé talentované hlavy z naší země. Až se vrátí domů, konečně se vším pohnou správným směrem. A když nepomůžou mladí, zachrání nás před sebou samými třeba Evropská unie a její pravidla a normy. Mátožný způsob komunikační kampaně před referendem o vstupu do EU a mnoho nezodpovězených otazníků kolem voleb do Evropského parlamentu připomněly, že řešení většinou není mimo nás, ale je naopak v našich rukou. Pokud u nás trvaleji zakotví „politická rozmrzelost“, půjde vlastně o nenápadnou formou cynismu. Bude o to nebezpečnější, neboť jsme na křižovatce na půl cesty mezi Východem a Západem.

Autor je ředitel Střediska empirických výzkumů (STEM), jedné z nejvýznamnějších institucí, zkoumajících veřejné mínění. Své úvahy důsledně opírá o výsledky tohoto soustavného zkoumání. - Mezititulky a zdůraznění jsou redakční.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou