Tři narcisy jako znamení odporu

Vydání: 2009/2 Palachův týden 1989, 6.1.2009, Autor: Aleš Palán

Do roku 1989 vstupovala Dana Němcová jako mluvčí Charty 77. Tato pozice zaručovala neutuchající pozornost StB a mnohdy také vstupenku do kriminálu – Dana Němcová ji dostala hned po šestnácti dnech. Zatčena byla proto, že pod sochu sv. Václava položila květiny.

Od Palachova týdne, spontánních protikomunistických demonstrací v lednu 1989, uběhlo dvacet let. Vzpomněla byste si na tehdejší události i sama, kdybychom si je nechtěli připomenout v tomto rozhovoru?

Obávám se, že bych se na ně rozpomněla až v důsledku novinových titulků nebo nějakých pořadů. Člověk přece jen žije hlavně v proudu přítomného času.

Vzpomenete si vůbec někdy na své působení v disentu, nebo je to pro vás už jen prožitá minulost?
Je to skutečně minulost, kterou si vybavím pouze na základě nějaké aktuální výzvy, když se o minulých časech chtějí něco dozvědět třeba mladí lidé. Potřebu revokovat tehdejší události sama od sebe nemám. Bohu díky jsou už pryč.
Chodila jsem na besedy do různých škol a většinou jsem se setkala s více či méně informovaným zájmem mladých posluchačů. Někteří studenti mě překvapili tím, že se ptali cíleně; zdá se, že ve škole s nimi ty věci už probírali. Vybavuju si jednoho primána, na němž bylo vidět, že o těch tématech mluvili i v rodině, ten chlapec skutečně věděl, o čem je řeč.

Já byl na jedné takové „osvětové“ besedě Ivana Martina Jirouse. Mládež se ho ptala na to, jak se mu v kriminále líbilo. Měl jsem pocit, že se ty dva světy úplně míjejí, že prožitek disentu je nepředatelný.
Tak jako každá zkušenost... Právě proto jsme pořád na začátku a stále opakujeme tytéž chyby. Ano, zkušenost je nepřenosná, přesto se něco přiblížit dá například formou orální historie. Když se lidé, kteří minulý režim nezažili, nad tehdejší situací zamyslí, mnohdy se diví: „Jak se něco takového mohlo stát? Co jste dělali, že tady panovaly takové poměry?“

Jak se tedy něco takového jako normalizace mohlo stát? Co jsme dělali, že jsme tak snadno ohnuli hřbet?
V jistém smyslu to byla deziluze, jakási psychická vykolejenost. Lidi ztratili šanci na budoucnost a přitom neměli žádnou duchovní základnu – o tu přišli už v předchozích dvaceti letech. V osmašedesátém roce byl sice v lidech potenciál tvořit společnost, která by fungovala na demokratických principech, ale nebyly k tomu žádné objektivní podmínky. Následovala deziluze, pocit pokoření – a ty mastné egyptské hrnce. Za dvacet let vykonal materialismus své. Češi jsou skeptici. „Nebudu nosit kůži na trh. Stejně to nemá žádný smysl, tak já tím nějak prošaškuju,“ mysleli si.

Byla to pro vás v období začínající normalizace otázka rozhodnutí, že jste se ocitla na straně demokratické opozice, nebo se to vyvinulo takříkajíc „samo od sebe“, přirozeně?
Můj postoj byl jasný už od let padesátých a ani v osmašedesátém jsem si nedělala žádné zvláštní iluze. Fízlové mi při jednom pozdějším výslechu připomněli, na co bych sama už dávno zapomněla: Byla jsem v osmašedesátém na nějakém táboru lidu a z televize se mě tam ptali, co očekávám od toho roku. Řekla jsem, že čekám, až si komunisti vyperou svoje špinavé prádlo a předají moc někomu jinému.

V roce 1989 jste byla spolu s Tomášem Hradílkem a Sašou Vondrou mluvčí Charty 77. Co taková pozice obnášela?
Mluvčí byli svorníkem pluralitních postojů a názorů, které od jejího zrodu Chartu 77 provázely. Tři mluvčí byli společným garantem stanovisek přijatelných pro všechny okruhy chartistů. Garantovali autenticitu textů, posílali je se svou adresou na oficiální místa, byli určitým hromosvodem...

... a jako první šli do kriminálu.
Ano, mnoho z nich skončilo z politických důvodů za mřížemi.

Vstupovala jste jako mluvčí do roku 1989 s alespoň vágní představou, že právě v tomto roce to může „rupnout“?
Tak dalece jsem neuvažovala, snad jsem se bála, abych pak nebyla ve svých očekáváních zklamaná. Když jsme dávali v roce 1989 dohromady text k srpnu 1968, zůstal tam výrok, že dny komunismu jsou sečteny. Ještě tehdy, pár měsíců před listopadem, jsem říkala: „Není to příliš optimistické?“

Demonstracím během Palachova týdne předcházely dopisy, které jste dostala vy a Václav Havel. Anonymní pisatel se v nich prohlásil za „Pochodeň č. 1“, která po Palachově vzoru na Václavském náměstí vzplane. Jak na tento list vzpomínáte?
Dopis přišel v běžné poště; velmi jsme si lámali hlavu nad tím, jestli se jedná o provokaci, nebo skutečný úmysl. V tomto smyslu jsme také reagovali ve své odpovědi: žádali jsme dotyčného o to, aby zamýšlený prostředek nepoužil, protože jsou ještě jiné možnosti. Svůj apel jsme mohli zveřejnit jen ve „štvavých“ vysílačkách, jak se jim tehdy v oficiální rétorice říkalo. Náš text jsme odtelefonovali přes Ivana Medka ve Vídni do Hlasu Ameriky, dostal se do Svobodné Evropy... Zahraniční rozhlas bylo naše jediné médium, které mohlo – pokud ho rušičky neumlčely – předat náš vzkaz.

Dobrala jste se někdy vysvětlení tohoto dopisu?
Nevybavuju si, že bych kdy měla v téhle věci jasno. Jen si připomínám tu hrůzu, kterou jsme měli, kdyby k sebeupálení s odkazem na činnost Charty 77 přece jen došlo. Takový sebezničující akt v žádném případě nebyl v korelaci s duchem Charty. Jeden náš přítel prohlásil, že Charta je „naivním legalismem“. Skutečně jsme se snažili trvat na tom, že jsou u nás garantována určitá práva a my jako občané nechceme mlčet k jejich porušování. Kdyby se pisatel dopisu skutečně upálil, neznamenalo by to podle mě radikalizaci opozičních demokratických hnutí, ale spíš ohrožení principů, které jsme vyznávali.

Snaha o postup lege artis byla vidět i v tom, že demonstrace k uctění památky Jana Palacha byla řádně ohlášena na národním výboru – ačkoliv byla pochopitelně vzápětí zamítnuta.
Ano, já v té době dokonce už ani nejezdila načerno...

Jak vzpomínáte na Palachův týden?
O víkendu se ženil můj syn David. V pondělí 16. ledna odpoledne mě doprovázel k pomníku sv. Václava. Cestou jsme potkali jeho přítele, malíře Josefa Žáčka, který se k nám připojil. Na Václavském náměstí jsme koupili tři narcisy a přistoupili k pomníku s tím, že jsem tam květiny začala pokládat. Okamžitě nás obklopili estébáci, kteří nás odvedli stranou k Domu potravin. Tam nás střežili a postupně k nám přiváděli další zadržené. Pak nás začali odvážet auty pryč. Pepa Žáček se vecpal do auta, kam předtím naložili mě s Davidem, že jede jako náš svědek. Byli jsme převezeni na „policajtůru“ do Školské ulice. Na dvorku nás postavili ke zdi a nechali nás tam stát. Stát několik hodin v zimě pro mě znamenalo, že se mi začaly bouřit záda. Pak nás jednoho po druhém vodili nahoru do poschodí k výslechu. Ohromný dojem na mě udělalo, že jsem tam uviděla pána se slepeckou holí. Jak jsem později zjistila, účastnil se všech demonstrací, i když ho jeho vodící novofoundlandský pes při zásazích vodním dělem pokaždé vtáhl do toho nejsilnějšího proudu – novofoundlanďani prostě vodu milují.
Po výslechu nás shromáždili v průjezdu, kde byl neuvěřitelný průvan. V pozdních nočních hodinách tam velmi potupným způsobem přitáhli Václava Havla a posadili ho na židli do kouta v rohu průchodu. Byl tam hlídán, aby nemohl mluvit s ostatními. Postupně nás odváželi na Ruzyň do věznice. Mne dali na velikou celu, kde byla spousta ženských. A jak v dalších dnech přicházely noviny, které popisovaly pokračující demonstrace na Václaváku a zásahy proti nim, tak mě ty ženy verbálně napadaly: Prý můžu za to, že tam bijí jejich děti. Mám dojem, že to byl nějaký organizovaný nátlakový akt.

Jistě, vždyť se nálada ve společnosti právě v těchto dnech převracela na druhou stranu.
Brzy za mnou přišel můj obhájce, doktor Motejl. Prosila jsem ho, aby z kriminálu dostal hlavně našeho „svědka“ Pepu Žáčka, kterého pochopitelně zavřeli taky. Skutečně dosáhl jeho propuštění. Vůči mně bylo vzneseno obvinění, a když mě z kriminálu po zhruba týdnu propustili, putovala jsem se svými zády rovnou na neurologickou kliniku, kde jsem strávila několik dalších týdnů. Soudního procesu, ve kterém byl syn David odsouzen k peněžité pokutě a podmíněnému trestu, jsem se nemohla zúčastnit.

Kdy jste se v kriminále dozvěděla, že se na Václaváku nikdo neupálil a že demonstrace pokračují i v dalších dnech?
Z tendenčních zpráv Rudého práva a hlavně od svého advokáta. Do nemocnice mi pak zeť půjčil malinké rádio se sluchátky. Měla jsem ho pod polštářem a mohla poslouchat všechny „štvavé vysílačky“. Jednou jsem měla hrozný sen, že přišli a rádio mi sebrali přímo z postele.

Dokázala byste najít důvod, proč se lidi sešli pod sochou sv. Václava i druhý den? A pak znovu? To bylo v našich podmínkách naprosté unikum.
Kdo ví, co bylo ve vzduchu. Lidi si asi řekli: „Už toho máme dost!“ Chodili tam, přestože věděli, že dostanou nakládačku. Bylo to něco, co odstartovalo úplně jinou atmosféru roku 1989. Na jedné straně nemám ráda, když jsou lidi mláceni, na druhé straně jsem to vnímala jako znamení odporu.

Obligátní otázka: Mohou pro nás být události roku 1989 nějakým poučením?
V současnosti prožíváme opět dobu jakéhosi společenského útlumu. Starost o věci veřejné, která byla citelná právě kolem roku 1990, se vytrácí ve všech možných aférách a faktu, že se nám zase nedaří tak zle. (Pokud tedy pominu zejména starší lidi, kteří neměli možnost se do nové doby náležitě zařídit. Vždyť i my, bývalí disidenti, kteří jsme mohli vykonávat jen podřadná zaměstnání, máme důchody vypočítané z našich velmi podprůměrných mezd.) Celkově se nám ovšem nic tak strašného neděje a ta ostražitost, že by se dít mohlo, snaha jít do hloubky a zamýšlet se nad fungováním společnosti, je nyní hodně oslabená. Věřím v občanskou společnost. Zdá se však, že etatizace stále postupuje, nevládní organizace jsou dušeny naprostým nedostatkem financí.

Mohli bychom tedy o dnešku hovořit jako o nějaké ekonomické normalizaci?
Snad až o normalizaci hédonistické... Je třeba, aby se lidi zvedli a nenechali věci veřejné plavat v nějakém planém osobním sebeuspokojení. To může být oním poučením z demonstrací roku 1989. A Evropská unie pro nás může být nejenom zdrojem financí, ale i pokračovací školou politického dialogu v pluralitní evropské společnosti.



Dana Němcová (14. 1. 1934). Psycholožka, za komunismu pracovala jako domovnice a uklízečka, po roce 1989 se věnovala zejména pomoci uprchlíkům. Představitelka křesťanského disentu, signatářka a mluvčí Charty 77, spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Předsedkyně správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, členka správní rady Poradny pro uprchlíky. Matka sedmi dětí.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay