Tři dny čekala na popravu

Vydání: 2014/20 Kampaň eurovoleb vrcholí, 13.5.2014, Autor: Michaela Famfulíková

JARMILA PLÁTENÍKOVÁ měla těžký život. Nevyhnula se perzekuci ze strany nacistů, musela odjet do pracovního tábora v Polsku, a v pankrácké věznici dokonce čekala na popravu. Vše jí pomáhala překonat křesťanská víra.

Jarmila Pláteníková (druhá zleva) se svými přítelkyněmi. Snímek archiv J. Pláteníkové

Na který moment ze svého dětství nejvíce vzpomínáte?

Chvil, které si z dětství vybavuji, bylo mnoho. Moji rodiče měli hospodářství. Bydleli jsme u Konopiště a naše pole sahala až k místní oboře. Maminka měla s námi dětmi starosti. Jeden bratr se narodil se srdeční vadou, a ačkoli měl normální váhu, maminka ho musela krmit kravským mlékem – bohužel později zemřel. Druhý bratr se narodil předčasně a vážil 92 dekagramů, a proto ho rodiče ohřívali v troubě, aby byl fit pro život. Tehdy ještě inkubátory neexistovaly. Nakonec se jim ho přes všechny peripetie podařilo zachránit. Když jsem se narodila já, dali mi jméno Jarmila, protože tatínek si velice přál kluka, a kdyby to kluk byl, jmenoval by se Jaroslav. Odmalička jsem se učila životu na venkově – tatínek mě například posadil na koně a maminka měla strach, abych nespadla. Rodiče mi vše dovolili, dokonce i nějaké ty šarvátky s chlapci.

Dobu vašeho zrání poznamenala okupace.

Ano, v době mého dospívání se situace na našem území přiostřovala – Němci začali po naší vlasti stavět cvičiště. Jedno takové bylo v částech okresů Benešov, Neveklov a Netvořice. V těchto regionech vznikly bunkry obrovských rozměrů a my jsme se kvůli tomu museli vystěhovat. Naštěstí měl tatínek nájemní byt v Peceradech, a tak bylo o střechu nad hlavou pro rodinu postaráno.

Doba druhé světové války vám přinesla i krušné chvíle.

Působila jsem jako spojka v protinacistickém odboji v Českých Budějovicích. Za války jsem se pro své politické postoje dostala mezi nuceně nasazené, konkrétně jsem byla v polské Sackischi. Byla to vesnice postavená výhradně pro tyto účely. Tábor byl ohrazený, polovina byla vězeňský a zajatecký tábor, druhá půlka továrna na výrobu leteckých motorů. Tam jsem chodila pracovat. Při příjezdu nás přišli přivítat Moravané a já se rozbrečela. Řekli mi: „Nebreč, tady je to pěkné.“ Ovšem prostředí, kde jsem strávila následující dobu, bylo velmi deprimující. Vzpomínám také na to, že dozorce v tomto táboře dělal pan Spruch, velmi zlý člověk, který si vybíjel zlost na nevinných lidech. Ale ne všichni Němci byli zlí – znala jsem jistého pana Bittera, který, ač Němec, mi hodně pomohl.

Nakonec jste se přece jen dostala domů. Návrat z tábora musel být pro vás nesporně plný emocí…

Ano. Bylo to v prosinci, na Mikuláše. Venku běhali lidé přestrojení za čerty – a to už nám došlo, že jsme v Čechách. Plni radosti jsme dorazili do Prahy, kde naše nadšení trochu ochladlo, když nám řekli, že nedostaneme žádné ubytování. Poslali mě do Benešova, kam jsem místně spadala, do věznice! Nicméně jsme ve městě měli známé, což nám hodně pomohlo. Nakonec jsem ke své velké úlevě mohla zůstat doma, ovšem pod dozorem gestapa. Musela jsem jim říkat, co dělám a kde se pohybuju.

Co jste dělala?

Pracovala jsem v továrně, ale na telefonní ústředně, stranou od lidí. Mým úkolem bylo hlásit, když se blížily nálety. Vydržela jsem tam do dubna 1945. Pak jednou, byla jsem zrovna u maminky, pro mě přišlo gestapo. Divily jsme se: Vždyť jsem byla pod dozorem a nikam jsem oficiálně nesměla. Řekli mi, že jsem byla označená jako zběh. V mamince hrklo. Dávala mi všechny možné teplé věci, zatímco gestapo na mě čekalo venku. Odvedli mne a maminka šla k sousedce, jejíž muž byl Rakušan. Sousedi jí řekli, že jako zběh budu asi popravena. Maminka se vyděsila, ale sousedka nás ještě před nástupem do vlaku doběhla, dala Němcům nějaké jídlo a ti mi dovolili, abych se s maminkou ještě rozloučila – jela se mnou dokonce až do Prahy. Loučení bylo velmi emotivní, neobešlo se bez slz.

Co bylo v Praze?

Odvedli mě do pankrácké věznice, měla jsem být zlikvidována. Na tamní pobyt nikdy nezapomenu. Každý den někoho zavolali – a on se už nevrátil. Na věznici byly pověšené cedule se jmény popravených. Maminka, která spala v Praze u tety, čekala, až se objevím mezi zabitými. Najednou si mě ještě s dalšími ženami zavolali a řekli: „Zjistili jsme, že jste nebyly zběhové a jedná se o omyl. Úředníci to špatně zapsali.“ K našemu velkému překvapení a radosti se otevřely dveře a já mohla vyjít na svobodu! Omdlela jsem úlevou a štěstím. Probudila jsem se až u tety, kam mě dovezl nějaký pán.

Po válce už bylo líp?

Po válce jsem nastoupila jako účetní u firmy Vítek v pražské Vodičkově ulici. V domě, kde firma sídlila, byl dvorek s továrničkou Agrarin, kde se vyráběly léky pro zvířata. Stěna Agrarinu vede do Františkánské zahrady. Neměla jsem maturitu, protože v roce, kdy jsem měla maturovat, jsem ze školy v jižních Čechách odjela do Úročnice, jelikož mě hledalo gestapo. Po válce jsem čirou náhodou potkala profesora ze střední školy, který se divil, proč jsem tehdy nešla k maturitě. Říkal, že bych si ji mohla dodělat. Nechtělo se mi, byla jsem v práci spokojená i bez maturity. On mě ale přemluvil. Ta maturita byla pak hodně netradiční – děla se formou pohovoru, kdy jsme si povídali o mém zaměstnání. Profesor ještě před začátkem zkoušky se smíchem řekl: „Myslím, že dnes díky své praxi víš o účetnictví víc než já. Nemusíš se ničeho bát.“ A úspěch se skutečně dostavil.

Po válce jste se i vdala.

S manželem Oldřichem jsme bydleli blízko Hlavního nádraží, v Jeruzalémské ulici. V roce 1952 jsme očekávali narození holčičky. Jednoho dne jsme jeli s manželem tramvají po nábřeží, když jsem si všimla muže, který si četl noviny. Úplně mě to setkání vyděsilo. Byl to můj bývalý dozorce ze zajateckého tábora
– Spruch! Vykřikla jsem na manžela: „Oldo, to je Spruch!“ Muž mě uklidňoval, ať jsem zticha, ale Spruch se na mě podíval a vyskočil z tramvaje. A já, ač ve vysokém stupni těhotenství, za ním. Bohužel mi utíkal. Křičela jsem na lidi kolem, ať ho zastaví. Naštěstí si toho všiml policista a chytil ho. Spurch mu dal doklady, i já se legitimovala a tomu policistovi řekla: „Tenhle člověk střílel do lidí a zabíjel. Viděla jsem to!“ Policista prohlásil, že můžu jít, že mi dá zprávu.

Tím to skončilo?

Uběhlo několik dní a nic se nedělo. Tak jsem šla na policii – už s narozenou dcerkou – a řekla jim, že bych chtěla mluvit s někým, kdo má informace. Policista dlouho telefonoval a pak mi řekl: „Pan Spruch prošel očistnou komisí a je významným členem KSČ.“ Moje zděšení bylo obrovské. Dodnes nechápu, jak mohl být ten člověk po válce veřejně aktivní.

Jste hluboce věřící. Kdo nebo co vás k víře přivedlo?

U nás byli všichni katolíci. Dědeček pocházel ze šlechtického rodu Klenovců, po nichž se dodnes jmenuje několik míst v  republice. Klenovci byli velmi milí, nikomu by neublížili, byli to horliví křesťané. Dědeček byl o devatenáct let starší než babička. Jejich manželství bylo fantastické. I díky nim je dodnes můj vztah k víře pozitivní – navštěvuji kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze.

Co říkáte na dnešní českou společnost, která se odklání od křesťanských hodnot?

Je to smutné, ale jde bohužel o obraz naší hektické doby, která se orientuje na konzumní materialismus. Mám dvě děti, jedno studovalo vysokou školu, druhé má maturitu. Nikdo z nás nebyl v KSČ. Vždy jsem se snažila učit
své děti správným životním hodnotám.

Do popředí se dnes dostávají komunisté i neonacisté, ale nemám obavu, že jejich preference budou dlouhodobějšího rázu. Spíš si myslím, že jde o krátkodobý trend a že si lidé dříve nebo později uvědomí, jakou chybu dělají, když podporují tyto dvě ideologie. Všem křesťanům bych přála, aby se dokázali bránit negativním vlivům okolního světa. 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay