Vydání: 2015/31 Skauti z celého světa v Japonsku, 28.7.2015, Autor: Aleš Palán

Na začátku bylo naprosté ohromení, nikdo nechápal, co se stalo; ani sami Američané nevěděli, jaké to bude mít následky. Když se z toho začali Japonci vzpamatovávat, našli v tom jako národ omluvu za zvěrstva, která za války sami spáchali. V jihovýchodní Asii a v Číně dodnes nejsou Japonci rádi viděni, tak intenzivně to v lidech přetrvává. Kdyby válku Japonci prohráli „normálně“, bylo by to pro ně Kainovým znamením. Tím, že u nich ty dvě první – a zaplaťpánbůh zatím poslední – atomové bomby vybuchly, je všichni litují a oni se cítí být s minulostí nějak vyrovnáni. Říkají: Máme jinou barvu kůže, proto hodili atomovou bombu na nás, v Evropě ji nepoužili.
Japonci se pustili do koloniálního dobrodružství v Mandžusku a v Číně, poněvadž jim evropské koloniální mocnosti daly dobrý příklad. Japonci nemají na svých ostrovech ani suroviny, ani energii, všechno musejí dovážet, zpracovávat a zase vyvážet, kdežto tam ležely suroviny ladem. Tak si řekli, že udělají totéž co Angličané a Francouzi. Přišli ale pozdě, Američané jim řekli: To nesmíte, to je nemravné. A zavedli vůči nim sankce, hrozili, že Japonsku zatáhnou kohoutky s naftou a tím je udusí. Japonské přísloví říká: Když kočka zažene krysu do kouta, ta se začne bránit a kousat. Japonci skutečně neviděli jiné východisko, než se pustit do války proti Američanům.
Když jsem v Japonsku začínal, přednosta filozofického oddělení naší univerzity – starý, rozumný Japonec vzpomínal, jak byl za války prostým vojákem druhé třídy. V nemocnici se staral o zraněné japonské vojáky. Když hrozila americká invaze, přišli takoví jejich „politrukové“ zjišťovat, jestli mají správné postoje. Důstojník se nastoupených vojáků optal, co budou dělat, kdyby se u nemocnice vylodili Američani.
Že půjdou proti nim. I civilní obyvatelstvo se mělo na nepřítele vrhnout s bambusovými kopími… Můj přítel ale řekl, že by vzal raněné a utekl s nimi na kopec. Dostal takovou ránu, že ohluchl na jedno ucho… Armáda byla surová. Říkal mi pak: Bojovali jsme, aby naše děti mohly přežít… Když ti někdo tohle řekne, jsi bezbranný. Jak odpovědět?
V první světové válce se Japonci přidali k Angličanům a byli na vítězné straně. Pak se spolčili s Hitlerem, protože si mysleli, že on to zvládne v Evropě a oni v jihovýchodní Asii, a společně budou rozhodovat o světě. Japonci nemají s Evropou dlouhou společnou historii, ještě v 16. století vůbec nevěděli, že nějaká Evropa je. Živili se rybolovem, měli rýžová políčka na svazích hor, celých tisíc let udržovali populaci na takových čtyřiadvaceti milionech, protože věděli, že víc lidí země neuživí. Ve středověku až do novověku platilo, že když rodina nemohla přežít zimu, vzal nejstarší syn babičku na ramena, odnesl do hor, tam ji posadil a nechal umřít. Ona s tím souhlasila, věděla, že jinak umřou všichni. A ten syn, co ji nesl na ramenou, celou cestu plakal.
Není, takhle se to skutečně dělalo. V 19. století Američané prosadili, že se Japonsko musí obchodně otevřít. Japonci se probudili z několikasetletého snu Šípkové Růženky a zjistili, že jim za límec dýchají čtyři koloniální mocnosti. Dosud je nenapadly jenom proto, že se vzájemně držely v šachu. Japonci pochopili, že mají chvíli pohov, ale ubrání se jedině tehdy, když zahájí překotnou industrializaci. Průmysl se úspěšně rozvíjel a s tím začalo přibývat obyvatelstva. Brzy jich bylo sto milionů, tedy počet, který by rybolov ani rýžová políčka neuživily. K přežití potřebovali suroviny, které neměli. S tímhle vědomím mi ten stařec říkal: Válčili jsme proto, aby naše děti mohly žít.
Američani už věděli, co je stálo dobýt Okinawu. Atomovou bombou ušetřili nesmírně mnoho životů – jak japonských, tak amerických. V Hirošimě a podobně v Nagasaki zahynulo 70 tisíc lidí. Kdyby Američané dobývali Japonsko metr po metru, stálo by to miliony obětí, to měli spočítané. Nabízela se jim nová zbraň, která mohla válku ukončit. Měli přitom jen dvě pokusně vyrobené bomby – jednu vyráběla pěchota, druhou námořnictvo. Jednu zkusili v Hirošimě, druhou v Nagasaki. Japonci si mysleli, že je konec světa, že Američani budou takto ničit město za městem, a nevěděli, že další bombu už Američané nemají.
Armáda by byla bojovala dál bomba nebomba. Ale císař nahrál na desku řeč k národu, že válka končí, že prohráli… Rozhlas avizoval, že 15. srpna ve 12 hodin mají všichni poslouchat u přijímačů, že zazní velmi důležité sdělení – chtěli tu desku lidem pustit. Vojenské vedení tomu ale chtělo za každou cenu zabránit, o desce vědělo a hledalo ji. Vtrhli do rozhlasu, desku však nenašli a technici ji přece jen odvysílali.
Národ si poselství vyslechl – a nerozuměl mu ani slovo. Císař má svou vlastní ceremoniální řeč, která je velmi těžko srozumitelná. Ale ten fakt, že k lidem promluvil sám císař pán v rozhlase, mohl znamenat jedinou věc: konec války.
Tak nějak. Císař byl božského původu, on a jeho rodina měli svaté právo vládnout nad jihovýchodní Asií. A najednou k nim hovoří. Byl konec. Někteří důstojníci spáchali před císařským palácem mečem harakiri, jiní si lehli na granát a nechali ho vybuchnout.
V Hirošimě měli jezuité svou rezidenci, byli tam ale jen čtyři. Na kraji města na kopci měli noviciát a kolej, tam byla spousta lidí. Když bomba spadla, dívali se z dálky na výbuch – nikdo nevěděl, co to je, ale bylo jasné, že těm dole je třeba pomoci. Tak se tam vydali. A skutečně: ony čtyři jezuity vyhrabali z trosek. Které stavení bylo ze dřeva, zmizelo, ale betonové zdi jako jezuitská rezidence odolaly horké vlně, naši jezuité jen měli v kůži zapíchané úlomky skla.
Ozářeni byli samozřejmě i ti, kdo šli pomáhat. Nevěděli, že se vystavují obrovskému nebezpečí, když jdou na místo výbuchu. Nějaké ozáření dostali už na kopci a pak jeli přímo do centra. Nic necítíš, je to zrádné, ale pak je člověk spálený. Naše čtyři jezuity dostali nahoru do koleje, starali se o ně, ale nevěděli, co je to za rány a jak je léčit, neměli ani léky. Tenkrát se uplatnil Pedro Arrupe, pozdější generál jezuitů, který měl několik semestrů medicíny a postiženým alespoň vymýval spáleniny borovou vodou, aby se nezacelily. To byl správný postup. Naši členové se znovu a znovu vydávali do města a vozili nahoru postižené, dokud město nezačalo hořet natolik, že už se tam nedalo jet. Kdo se ještě mohl hýbat, lezl k řece do vody. Mnozí se utopili nebo shořeli. Fotografie města po výbuchu, které známe, jsou zavádějící. Co na nich vidíme, je vlastně výsledek oblastního požáru, ne výbuchu bomby. Město shořelo jako předtím německé Drážďany po kobercovém bombardování.
Ano, jinak se tehdy nemohlo stavět, z betonu bylo jen pár budov.
V krátkém horizontu přežili všichni čtyři. Zvláštní je, že na každého to mělo jiný účinek. Jeden zemřel za pár let na leukémii, ostatní tři žili dlouho. Jako poslední zemřel pater Lassalle, který pak i tady v Evropě propagoval modlitby inspirované buddhistickými postupy – ten zemřel, když mu bylo dvaadevadesát. Všichni, kdo přežili, získali doživotně zdarma lékařskou péči. Nejvíc se o ně zajímali Američané – sledovali na nich, jaké měla bomba účinky.
Pater Siemes, německý jezuita, profesor filozofie, napsal zprávu o tom, jak prožil pád bomby, a poslal ji do jednoho německého misijního časopisu. Text koloval z ruky do ruky. Američané z toho pak udělali státní tajemství – nikdo se na jeho svědectví nesměl podívat, a přitom ten text lidi už dávno znali.
Český architekt Jan Letzel postavil v Hirošimě radnici, snad jedinou železobetonovou budovu ve městě. Po výbuchu z ní zbyla jen železná konstrukce a zbytky zdí. Nechali to stát jako pomník. Říkají tomu Atomová kopule, kolem je park. Ve výroční dny shození bomb se tam pořádají mírová shromáždění s myšlenkou, že něco podobného se nesmí opakovat.
Studená válka mezi Ruskem a Západem nastala v době, kdy se ukázalo, že horká válka se už nedá dělat. Uvědomili si, že atomová válka nemá vítěze, všichni by byli poraženi. Byl by to nejen konec lidstva, ale i konec života na Zemi vůbec. Někteří říkají, že je jen otázkou času, než se takové zbraně zmocní teroristé, protože více a více zemí je vyrábí tajně.
Sklady atomových zbraní jsou dobře střežené, ale kdo ví. Historie lidstva nás učí, že lepší a silnější zbraň se vždy nakonec použila. Stávalo se, že římský biskup prohlásil některou novou zbraň za nemravnou – třeba kuši, poněvadž čestný válečník se druhému nejprve představí a pak se s ním začne bít, nebude sedět v křoví, aby po něm zákeřně vypálil. Kuše byla nemravná zbraň, která se nesměla používat – a samozřejmě se používala. Atomová zbraň na sedmdesát let ukončila války. Jak to ale bude dál?
I ti ruští potentáti měli kousek svědomí a nenechali ji explodovat. Generála MacArthura stála atomová bomba kariéru: když v Korejské válce hrozilo, že armáda Spojených národů bude zničena Číňany, kteří do země přicházeli ve statisících, chtěl je coby výborný stratég zastavit tím, že by na hraniční řece Jalu spustil řadu malých atomových bomb. Navrhl to a přes noc ho Američané stáhli.
Etické posuzování jakékoli války je těžké, nic na světě není černo-bílé, všechno má různé odstíny. Atomová bomba ukončila válku, což byla dobrá věc, i když eticky posuzováno je atomová zbraň nemravná sama o sobě. To ale platí i o mnoha jiných věcech. Třeba bombardování Drážďan na konci války mělo zrovna takový účinek jako atomová bomba. Přitom dnes víme, že to byla taková baby-bomba, skoro hračka v porovnání s tím, jaké zbraně máme dnes.
P. LUDVÍK ARMBRUSTER (nar. 1928) je český jezuita, kněz a filozof. Po vynuceném exilu studoval v Římě a ve Frankfurtu nad Mohanem, od roku 1961 působil v Japonsku. Byl profesorem a posléze šéfem knihovny na Sophia University v Tokiu. Po návratu do Česka byl děkanem Katolické teologické univerzity UK. Své životní vzpomínky zachycuje v knižním rozhovoru Tokijské květy (KNA 2011).