Trénoval jsem Emila Zátopka

Vydání: 2008/34 Jakub Deml inspirativní i po 130 letech, 20.8.2008, Autor: Václav Štaud

Blíží se závěr 29. olympijských her. K televiznímu sledování tohoto „sportovního svátku“ diváky dlouho lákala ČT historickými záběry běhů čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka. Málokdo ví, že olympijské dění dodnes se zájmem sleduje Zátopkův první a jediný trenér – Jan Haluza. Letos v červenci se dožil v plném zdraví 94 let.

Jaké byly vaše sportovní základy? Sportoval jste asi odmala.

Ano, s cvičiteli orelské jednoty v rodném Újezdu u Brna. Já i mých šest sourozenců jsme byli v Orlu cílevědomě vedeni nejen k aktivnímu sportování, ale i k tanci, zpěvu, kulturnosti a vlastenectví. A to všechno stálo na pevné křesťanské víře. Už jako osmiletý jsem cvičil v Brně na orelském sletu, za Orla jsem také hrával fotbal a objevoval půvab lehké atletiky. Nejdříve v běhu na střední tratě; vytrvalcem jsem se stal až ve 22 letech. Můj první mistrovský titul přišel v roce 1939.

Ten smutný rok vám ale přinesl více změn.
Potkalo mě v něm – na rozdíl od celé naší vlasti – hned dvakrát štěstí. Především se mi podařilo ukončit právnická studia v Brně dříve, než hitlerovci uzavřeli vysoké školy. Druhou pozitivní událostí byl nástup na Arcibiskupské gymnázium v Praze. V protektorátních podmínkách nebylo lehké najít odpovídající práci, a tak jsem rád přijal místo učitele tělocviku a němčiny. Byly to navzdory okupaci pěkné tři roky, rád vzpomínám na své tehdejší žáky. Byli mezi nimi například arcibiskup Karel Otčenášek a herec Radovan Lukavský. Bohužel nacisté už roku 1942 pražskou školu uzavřeli.

Vrátil jste se zpět na Moravu?
Ano, tehdy se začala psát zlínská kapitola mého života.
Nabídli mi místo v kontrolním oddělení Baťových závodů, které jsem pak měl čest reprezentovat i sportovně. Po několika vítězstvích v celostátním měřítku jsem byl požádán klubem Baťa Zlín, abych se ještě věnoval jejich mladému objevu, žáku Baťovy školy práce – Emilu Zátopkovi.

Jaké byly vaše společné začátky?
Emil původně neměl mnoho chuti závodit, svoji budoucnost viděl v chemické laboratoři. Ale rychle se mi v něm podařilo probudit bojovnost. Přibíhal na dráhu hned, jak mu skončila náročná práce. Byla radost s ním pracovat. Nikdy neztrácel optimismus, byl veselý a upřímný. Velkým problémem byl ale nedostatek jídla. Často mi bylo chlapce líto, když vyčerpán prosil alespoň o kousek chleba a já mu nemohl vyhovět – všechno bylo na lístky. Dalo práci sehnat i tretry, aby Emil nemusel začínat jako já a ničit si nohy v obyčejných cvičkách.

Nebyl to asi běžný trenérský vztah.
Dříve měl pojem trenér jiný smysl než dnes. Nehrály roli peníze, ale přátelské vztahy. Při tréninku jsem Emilovi nic nenutil ani neurčoval – jen jsme spolu běhali, dva kamarádi na dráze. A já, o osm let starší a podstatně zkušenější, jsem mu pouze radil, snažil se vytříbit jeho někdy zvláštní styl. Postupně se mi například podařilo, aby víc zvedal nohy, prodlužoval krok a šetřil dech. Emil s nadšením vítal i sebemenší radu, pořád se na něco ptal. A také se snažil sám vymýšlet mnohá zlepšení.

Kdy vás Zátopek poprvé porazil?
Říkával jsem žertem, že Emil je vděčný žák, ale bude nevděčný atlet. Dlouho jsem jej motivoval slovy, že musí dřít jako kůň, aby mne brzy porazil. Stalo se to v roce 1944. Nejdříve za mnou několikrát obsadil druhé místo a pak – bylo to v září – přišla hned třikrát za sebou jeho vítězství a současně první národní rekordy na tři, dva a pět kilometrů. Byl jsem první, kdo mu blahopřál. Poté se přiblížila fronta, všechny závody definitivně skončily. A když se v létě 1945 mohl znovu rozhořet sport, cítil jsem, že přišel čas mého konce. Bylo mi přes 30 let, chtěl jsem se víc věnovat práci i manželce.

Kdo převzal Zátopkův trénink?
Nikdo. Emil si vytvořil vlastní, mimořádně dobrý systém, trenéra už nechtěl – ani nepotřeboval. Vstoupil do armády, přestěhoval se do Prahy a už jen stoupal a stoupal. Vnímal jsem s radostí jeho úspěchy a zejména první olympijský triumf v červenci 1948 v Londýně. Tam Zátopek vyhrál na desetikilometrové trati. Škoda, že jeho nejslavnější helsinské chvíle jsem mohl sledovat už jen přes zamřížovaná okna.

Jaká byla situace poválečného sportu?
Po osvobození jsem poznal, že vlast potřebuje obnovu zdravého společenského i sportovního života. Proto jsem se opět zapojil do práce v Československém Orlu. Jenže demokracie, na niž jsme se tolik let těšili, začala dostávat první rány. Například sjednocením veškeré tělovýchovy pod jedinou, snadno manipulovatelnou organizaci. Zápas o samostatnost Orla záhy přešel v boj o svobodu každého člověka v této zemi.

Proč jste byl zatčen?
Vstoupil jsem do lidové strany a stal se členem jejího ústředního výboru. Už koncem roku 1945 jsem byl i předsedou krajského výboru lidovecké mládeže na Zlínsku. Všechen volný čas jsme věnovali úsilí porazit v nastávajících volbách komunisty. V našem kraji se to podařilo, celostátně bohužel ne. A soudruzi mi to neodpustili. Nejdříve se mě pokusili přetáhnout. Za členství ve straně nabízeli vedoucí místa v Baťově firmě, za protivenství odplatu. Kategoricky jsem odmítl. Zatčení přišlo hned v září 1948. Stal jsem se členem takzvané „protistátní rozvratnické skupiny Zlín“, jedné z prvních, které byly u nás falešně obviněny.

Co vám bylo kladeno za vinu?
Pokus o násilný zvrat režimu. Stejně jako tehdy důrazně říkám, že všechna má obvinění byla vykonstruována. Ano, usilovali jsme o svobodu a demokracii, ale vždy pokojnou cestou, v souladu se zákony a Desaterem Božích přikázání. Celkem 45 „rozvratníků“ mělo svoje údajné zločiny připravovat na vizovické faře. Tamní kaplan P. Antonín Huvar byl nazván naším vůdcem. Během vyšetřování jsem dokonale poznal kruté metody vyhlášené vyšetřovny StB v Uherském Hradišti. Také zatčení mojí mladé ženy mě mělo přimět k přiznání a obvinění dalších osob.

A přiznal jste se? V sebezáchovné snaze to tehdy udělala většina obviněných.
K něčemu takovému mě nikdy nepřinutili. Byl jsem vychovaný k přísné kázni, i sport mě zocelil. Navíc mi pomohlo právnické vzdělání. Když jsem zjistil, že zbabělí advokáti svým klientům nepomáhají, ba někdy jim i přitěžují, rozhodl jsem se hájit sám. Možná mi to zachránilo mnoho let života. Ale i tak jsem od soudu odešel se šesti roky těžkého žaláře. Manželku soud po devíti měsících vazby osvobodil. Ovšem až do mého propuštění musela žít ve stálém strachu, ponižování a špiclování.

Jaká byla vězeňská léta?
Myslel jsem, že po mučení ve vazbě už mám to nejhorší za sebou, ale hluboce jsem se mýlil. Po čase se tajní rozhodli, že mě „namočí“ ještě do případu Milady Horákové. Estébáci v Uherském Hradišti se patrně snažili získat další zásluhy. Při výsleších jsem dlouhé měsíce procházel krutým, nelidským bitím, které střídal psychický teror. Nejednou mi byla do krve rozbita chodidla, mnohokrát jsem prošel bestiálním mučením elektrickým proudem. Sadismus vyšetřovatelů byl nepopsatelný. Naštěstí mě ani tentokrát nezlomili, ostudný proces se skupinou Milady Horákové musel začít beze mě. Že jsem si tak zřejmě dokázal zachránit život, pokládám za jeden ze zázraků.

Pak už bylo lépe?
Nebylo. Krátce Pankrác, Jáchymov, Valdice a pak opět jáchymovské peklo. Režim potřeboval otroky pro sovětský jaderný program. Za nelidských podmínek. Radioaktivní pracoviště bez jakékoliv ochrany, brutalita dozorců, kruté podmínky života. Po jednom z pobytů bez vody v podzemní kobce, střídané potupnými výslechy, se můj podlomený organismus neubránil tyfové nákaze. Podle lékařů jsem byl na samém prahu smrti, tři týdny v bezvědomí. Ale Bůh neopouští ty, kteří jsou mu věrní. Tak jsem dokázal projít i nechvalně známým táborem Eliáš a po vážném úrazu i plzeňskými Bory. Na závěr mě čekalo ještě jednou Jáchymovsko – tábor Rovnost. Tam jsme měli přes všechno zlé jednu malou, ale významnou výhodu – setkávali jsme se s civilními brigádníky. Až jejich prostřednictvím se moje žena Věra dozvěděla, že žiji. Na Svobodné Evropě totiž při hlášení o utýraných vězních omylem zaznělo i moje jméno.

Když jste se nakonec dočkal svobody, odpustil jste všem, i Emilu Zátopkovi, že se vám nepokusil pomoci?
Odpouštět je povinností křesťana. Co by mi byla platná nenávist? Kdybych se jí ubíjel, určitě bych se nedožil současných let. Dokonce jsem necítil ani žádnou radost, když soudce, který mě poslal za mříže, po čase spáchal sebevraždu. A Zátopek? Myslím, že on i paní Dana projevili dostatek odvahy už tím, že se s námi po mém propuštění pravidelně přátelsky stýkali. Krutá léta byla mezi námi vždy taktně překračována mlčením. Protože jsem sám prožil tolik zlého, vím, co by Emila čekalo, kdyby se za mě postavil. Je známo, jak dopadl, když v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci. Degradovaný nádeník daleko od lidí. V roce 1948 by jej bez milosti zničili. Není tady co odpouštět.

Ani vaše žena Věra neměla lehký život.
Jsem jí vděčný, že dokázala čekat, čelit zlobě a všechno mi pak láskou vynahradit. Neměli jsme vlastní potomky, ale ona svoji něhu celý život rozdává podstatně většímu počtu dětí. Zejména jako zakladatelka národopisného souboru Luhačovické zálesí, kde působí už od padesátých let. Před 15 lety stála v Luhačovicích také u zrodu mezinárodního folklorního festivalu. Je nositelkou nejvyššího oborového vyznamenání – folklorního Oscara – a její úžasné aktivity v oblasti lidového umění neskončily dodnes. A protože ji z akce na akci stále vozím naší žlutou škodovkou, příjemně to naplňuje i můj čas.



JUDr. Jan Haluza si ještě před válkou coby reprezentant Orla přivezl první atletické medaile z katolických olympiád ve Vídni a Lublani. Poté vybojoval řadu rekordů, získal tři republikové mistrovské tituly v přespolním běhu, dva tituly v běhu na tři kilometry překážek, dva tituly v silničním a jeden v lesním běhu, dvakrát zvítězil v závodě Běchovice – Praha. Tehdejším tiskem byl označován za nejúspěšnějšího běžce Čech a Moravy; pro mnohé v Protektorátu byl symbolem síly a odvahy porobeného národa. S další totalitou ale přišla krutá odměna. Jméno vězně už nesmělo být na veřejnosti vysloveno, chybí i ve Zlaté knize čs. atletiky. Až po roce 1989 se Jan Haluza opět stal aktivním účastníkem společenského života. Žije v Pozlovicích u Luhačovic s manželkou Věrou.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay