Vydání: 2007/51 Vánoční dvojčíslo, 18.12.2007, Autor: Karolína Peroutková

Vánoce jsou krásné svátky, plné tepla a lidské vzájemnosti. Pomáhají nám nejen docenit a prohloubit vztahy v rámci společenství a rodiny, ale především umožňují znovu prožít neobyčejnou Boží blízkost. Nad významem nastávajících dní hovoříme s P. Józefem Augustynem.

Každý z nás asi nejraději vzpomíná na Vánoce, které prožil v dětských letech. Jaké byly ty vaše?
Vyrůstal jsem na venkově v podhůří Karpat, kde se Vánoce prožívaly sice velmi prostě, ale zároveň neobyčejně slavnostně. Tomu se podřizovaly všechny tamní zvyky, včetně rodinné liturgie.
Dlouho před svátky jsme doma připravovali ozdoby na stromeček a papírové jesličky – ty jsme vyráběli ze starých barevných pohledů. V adventu jsme skoro každý den chodili ráno na roráty a těšili se na blížící se Štědrý den. Jako malá děcka jsme všechny předvánoční přípravy vnímali jako chvíle velkého očekávání a vzrůstajícího napětí.
Na Štědrý den jsme ještě pomáhali douklízet dům, strojit stromeček a s blížícím se večerem jsme už čekali, až se na potemnělé obloze rozsvítí první hvězda. Vyhlíželi jsme ji na dvorku. Když se ukázala, hned jsme utíkali rodičům oznámit, že je čas začít s večeří. Maminka v kuchyni prostřela prostý venkovský stůl, pod ubrus nezapomněla dát vždy trochu sena. Večeři pak zahájil otec koledou, po které „oficiálně“ popřál všem ostatním. Byl to jediný den v roce, kdy jsem u něj pozoroval jisté vzrušení, které jinak projevoval velmi zřídka. Štědrovečerní tabule byla prostá, nicméně připravovaná podle přísně dodržovaných receptů.
Dodržovali jsme zvyk klást pod každý talíř kousek oplatku. Po večeři jsme kontrolovali, jestli se přilepil k talíři. Pokud se tak stalo, znamenalo to dobrou předzvěst pro příští rok. Když ne, znamenalo to, že v příštím roce bude mít dotyčný nějaké problémy. Oplatky jsme pak dávali sežrat zvířatům, které ten jediný večer v roce – jak jsme věřili – promlouvaly lidským jazykem. Muselo se jim ale pozorně naslouchat.
Před dvanáctou jsme vyráželi na půlnoční.
Když jsem měl po několika letech v řádu, už jako jezuitský scholastik, možnost ještě jednou za života svých rodičů trávit s nimi Štědrý den, zarazila mě – ve srovnání s prožíváním vánočních svátků v naší řádové komunitě – téměř nábožná důstojnost štědrovečerních obřadů, stejně jako prostota a skromnost štědrovečerní tabule. A toho si dnes cením ze všeho nejvíc.

Přesto, Vánoce slavené v řeholní komunitě musí být asi hodně odlišné...
U nás není zvyk nadělovat si dárky. Nákupní horečka jde mimo nás. Normálně se naše bratrské vztahy vyznačují přece jen jistou mužskou drsností. Ta si příliš nelibuje v citových projevech. Ale během Vánoc, zvláště pak během štědrovečerní večeře, vnější znaky lidské vzájemnosti mají navzdory všemu také své místo. Nebojíme se projevovat své city. Zvláště starý polský zvyk dělit se oplatkem je zvláštním momentem vzájemné otevřenosti a intimity. Je to příležitost, jak vyjádřit přátelství, poděkovat lidem kolem nás za všechno, co pro nás udělali, požádat je o odpuštění za naše každodenní neobratnosti, popřát si navzájem všechno dobré. To velice pročišťuje a upevňuje vzájemná pouta.

Vánoční dárky – jsou jak radostí, tak i problémem. V jejich shánění mnohdy zapomínáme na to podstatné...
Advent – očekávání – to je podstatná součást Vánoc. Abychom na to rodinu dobře připravili, zejména pak děti, měli bychom vytvořit atmosféru očekávání, střežit rodinné tradice a pečovat o klima intimního setkávání. Rodinné teplo, blízkost, vnímavost, to je pro děti důležitější než všechny dárky nebo drahé zájezdy. Během svátků se dělíme tím, co jsme dostali od Narozeného – láskou nebeského Otce.
V západní civilizaci dnes ekonomie dominuje nade vším, rovněž nad Vánoci. Kšeft je jako tajfun, obchody spolu s médii vyvolávají nákupní hysterii. Nemůžeme tomu zabránit, ale můžeme si zachovat zdravý rozum a uměřenost. O kráse vánočních svátků nerozhodují přece věci, nýbrž zakoušení intimního pouta: s Bohem a s lidmi.