Vydání: 2015/36 Nové církevní školy se otevírají dětem, 1.9.2015, Autor: Aleš Palán

„Proč jsem se stal lékařem v pralese? Četl jsem o tělesné bídě domorodců v pralese a slyšel jsem o tom od misionářů. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím nepochopitelnějším se mi zdálo, že se my Evropané tak málo staráme o velký humanitární úkol, který se nám v dáli klade. Zdálo se mi, že podobenství o boháči a chudém Lazaru je myšleno na nás. My jsme tím boháčem. Nezměrné výhody tohoto bohatství přijímáme, jako by se rozuměly samy sebou. Ale tam daleko v koloniích sedí chudý Lazar, národ barevných, který podléhá nemoci bolesti a nemá prostředků, aby jim čelil,“ vylíčil svou africkou „konverzi“ sám Schweitzer v autobiografické knize Lidé v pralesích.
Z varhaníka a teologa doktorem
Odejít do Afriky znamenalo podle Olgy Fierzové, autorky Schweitzerovy biografie Doktor pralesa, hned tři velké oběti. „Zřekl se umění varhanického, které mu dávalo nejen vnitřní radost, nýbrž získalo mu i slávu v evropských městech. Vzdal se vysokoškolské učitelské činnosti, na níž lpěl celým srdcem. Za třetí se odhodlal ztratit svou hospodářskou nezávislost a ve svém dalším životě byl odkázán na pomoc přátel. Nestalo se to vše bez tiché bolesti,“ napsala Schweitzerova historička už ve třicátých letech 20. století.
Pověst pralesního doktora jako morální autority byla neotřesitelná a v roce 1952 ji korunovalo udělení Nobelovy ceny míru. Tak jednoduché to ale nebylo: v daném roce nebyla cena udělena vůbec a teprve na nátlak médií ji norský výbor udělil zpětně v roce 1953. Sám Schweitzer ji přebral dokonce až v roce 1954.
Vznětlivý svatý
Mnoho historiků Schweitzerovu osobnost v minulosti zplošťovalo, a vytvářelo tak neživotnou hagiografii jakéhosi bezchybného svatého. Pralesní doktor byl přitom někdy vznětlivý a panovačný, nedůvěřoval svým spolupracovníkům, byl přesvědčen o vlastní nenahraditelnosti. V Lambaréné byly kromě hlavní nemocnice zřízeny tři oddělené pavilony: pro pacienty s nakažlivými chorobami, pro duševně choré a do třetice – pro ty s bílou pletí.
Smyslem následujícího tématu KT není ukázat Schweitzera v jeho stinných stránkách, nechceme jen nic zatajovat. Tyto záležitosti navíc nic neubírají na jeho obdivuhodném díle. I onen pavilon pro bílé je třeba chápat v dobovém kontextu. Schweitzer založil nemocnici v době vrcholného kolonialismu. Někteří bílí mu s vážnou tváří říkali, že černí „necítí bolest jako my“, a on je musel složitě přesvědčovat, že „být člověkem značí být podroben moci strašného pána, jehož jméno je bolest“.
Když respektovaný humanista napsal, že „zájmy kultury a kolonisace se nekryjí, nýbrž jsou namnoze v rozporu“, vyvolalo to rozruch. „Černoch je k něčemu, jen pokud je ve své vesnici a má mravní oporu v rodině a v příbuzenstvu. Zbaven svého okolí hyne snadno mravně i tělesně. Místa, kde se hromadí černí dělníci bez rodin, jsou hnízdy demoralisace. Ale obchod a plantážnictví musí žádat takové nahromadění,“ byl si vědom Schweitzer.
„Národy, které mají kolonie, musí vědět, že zároveň s nimi vzaly na sebe ohromnou humanitní odpovědnost vůči jejich obyvatelstvu,“ burcoval na jiném místě. Jako teolog nabídl i zobecnění svých úvah: „Pravda nezná hodinky. Její čas je vždy a právě tehdy, kdy se zdá nejnečasovější.“ Svou obětavou činností pralesní doktor tento čas zpřítomnil.
Začátek křesťanství
Malý Albert se narodil 14. ledna 1875 – letos jsme tedy vzpomněli i kulaté výročí jeho narození. Narodil se v Alsasku, dnešní Francii, ale formovalo ho i německé prostředí. Schweitzer byl synem protestantského faráře, hluboká víra zůstala součástí jeho myšlenkového světa trvale. („Co devatenácté století ve světě za křesťanství prohlašuje, je teprve začátek křesťanství, začátek plný slabostí a omylů, ale ne ještě plné křesťanství z ducha Ježíšova.“) Vystudoval filozofii a teologii, stal se kazatelem ve Štrasburku, koncertoval… A pak se rozhodl radikálně změnit život. Na stejné univerzitě, kde byl docentem teologie, začal studovat medicínu. Rok před začátkem první světové války odjel do tehdejší Francouzské rovníkové Afriky a založil tam v džungli nemocnici.
Její chod a rozvoj udržoval následující desetiletí zejména z darů a koncertních turné, na která pravidelně zajížděl. Při nich několikrát navštívil také Prahu – zdejší německá univerzita mu udělila čestný doktorát. Po druhé světové válce se Schweitzer zapojil do „mírového hnutí“ a angažoval se proti užití atomových zbraní. Když si v roce 1954 vyzvedl Nobelovu cenu, mělo to pro poražené Německo podobně povzbuzující vliv, jako když ve stejném roce tato země vyhrála mistrovství světa ve fotbale.
Při pohledu z centra Afriky ale Schweitzer nedokázal odlišit všechny nuance poválečného vývoje na starém kontinentě. Přesvědčivě o tom píše Nils Ole Oermann v právě vydané knize s prostým názvem Albert Schweitzer. Velký humanista a lékař ochotně přijímal finanční podporu z NDR, akceptoval čestný doktorát z východoberlínské univerzity, zlehčoval pozici lidí pronásledovaných v komunistickém Východním Německu z politických důvodů. Čelný funkcionář NDR Walter Ulbricht mu napsal: „Vaše životní maxima vás pohnula k tomu, že jste opustil buržoazní svět charakterizovaný utlačováním, vykořisťováním a válkou. V našem socialistickém státě se snažíme uskutečňovat tuto úctu k životu se všemi společenskými důsledky.“ Jak nyní připomíná Oermann, ještě před válkou chápal pralesní doktor marxistický socialismus jako nemorální.
Dnes mluvíme v superlativech o jiných osobnostech. Schweitzerovo dílo by ale nemělo být zapomenuto. A to nejen proto, že „jeho“ Lambaréné stále funguje. Schweitzerův odkaz je totiž aktuální i padesát let od jeho úmrtí.