26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Těžké týdny, na které nejde zapomenout

11. 11. 2013

|
Tisk
|

Před čtyřiadvaceti lety, v listopadu 1989, byla jednou z hlavních tváří studentského hnutí. Pak na deset let „zmizela“ v diplomatických službách. Osud její země ji ale zajímá stále. A stále k němu nemlčí. MONIKA MACDONAGH--PAJEROVÁ.

Vydání: 2013/46 Izraelem zněla čeština, 11.11.2013, Autor: Jiří Macháně

vyhlásíte nový program – jenže lidé zůstanou v zásadě stejní, lid nevyměníte,“ říká Monika Pajerová. Snímek ČTK
V listopadu 1989 jste byla, bez urážky, vlastně ještě holka. Kde jste vzala tu kuráž?
Byla jsem hodně mladá, bylo mi 23 let, ale měla jsem už leccos za sebou – výslechy a sledování, reálně mi hrozil vyhazov z filozofické fakulty a měla jsem malou Emičku. Nátlak, abych se vystěhovala do Paříže za jejím tatínkem, protože tady „nemám žádnou budoucnost a moje dítě taky ne“, mě rozzuřil. Lidé zatlačení do kouta mohou být překvapivě odvážní. Sama jsem to viděla nejen na sobě, ale i na přátelích kolem sebe – čím víc nám vyhrožovali, tím víc jsme se radikalizovali. Poslední měsíce už to bylo kdo s koho.
Co pro vás – a pro následnou interpretaci událostí na Národní třídě – znamenalo, že demonstraci spolupořádal SSM?
Po všech těch rozehnaných demonstracích na Staroměstském a Václavském náměstí jsme usoudili, že musíme vymyslet jinou strategii. Hrozný Palachův týden a hrozba vylučování z vysokých škol na začátku roku 1989 nás v tom utvrdily – nemá cenu, aby se scházela pořád ta samá skupinka lidí, musíme mít širší přesah. Když jsme s Martinem Mejstříkem vyrazili na poradu za demonstrujícími v Lipsku a Halle, řekli nám: „Najděte jakoukoliv záminku, aby vaše shromáždění bylo tzv. oficiální. Teprve pak lidé nebudou mít strach. A když jich přijde dost, dostanou strach komunisti.“ Tak vznikl nápad ohledně demonstrace na Mezinárodní den studentstva.
Jak na osudný 17. listopad vzpomínáte?
Zahajovala jsem studentské shromáždění v 16 hodin na Albertově a po vystoupeních profesora Katětova, Martina Klímy a dalších jsme spolu s jinými pořadateli vedli průvod nejdřív na Vyšehrad (jak jsme úřadům slíbili) a potom na Václavské náměstí. Mysleli jsme, že když dodržíme slovo, neudeří na nás.
Upřímně řečeno i mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, že nás na Národní vlákali do pasti – byla už tma, zima, měli jsme hlad a žízeň… Před námi kordony policistů a vojáků, psi a obrněné transportéry. Vyjednávat se nám nedařilo – jako bychom mluvili do zdi, dívali se na nás přes ty plexisklové štíty úplně chladně. Čekali na rozkaz. Utéct nebylo kam, strach jsme měli hrozný. Díky pánovi, který mě zatáhl do jednoho domu v Mikulandské ulici, jsem nebyla přímo zbitá. Byla jsem v těžkém šoku. Když jsem se ze dvora vymotala, viděla jsem území jako po bitvě: rozházené boty a šaty, krev a špína, někde už hořely svíčky. Byla jsem si jistá, že jsme přivedli kamarády do neštěstí, a těžce si to vyčítala. Ostatní na tom byli podobně, proto rozhodnutí zahájit okupační stávky padlo prakticky okamžitě v Obecním domě kolem desáté večer. Návrh byl schválen napoprvé a jednomyslně. Neměli jsme už co ztratit.
Jsou ještě dnes komunisté tím největším nepřítelem demokracie v téhle zemi?
To, že se nám nepodařilo hned po Listopadu zakázat Komunistickou stranu Československa, považuji za největší chybu tehdejšího Občanského fóra a jeho vůdců. My jako stávkující studenti a studentské hnutí jsme to požadovali od úplného počátku, ale o generaci starší kolegové v OF (Petr Pithart, Jiří Dienstbier, nakonec i Václav Havel) nás považovali za přílišné radikály a nedali na nás. Asi sami věřili tomu, čím přesvědčovali nás: „Prosím vás, za pár let si na komunisty nikdo ani nevzpomene, prostě vymřou, nebudou tady. Teď máme úplně jiné starosti!“ Ukázalo se, že morální rozklad naší nové demokracie začal právě tím, že jsme neukázali na viníky zločinů, že jsme jim nechali majetek a organizační strukturu. Řekli jsme tím lidem, že spravedlnost ano, ale jenom pro někoho. Naši tzv. velkorysost nikdo neocenil a je to správně – kompromisy se v tak důležité věci neměly dělat.
Teď máme komunistickou stranu ve výborné kondici, s veškerým finančním a materiálním zázemím, nenamočenou v žádné vládě, a tudíž vesele kritizující. Až přijde čas, vrátí se se svými bláznivými tezemi o třídním nepříteli, diktatuře proletariátu a vedoucí úloze strany – samozřejmě té jejich. Je pozdě cokoliv zakazovat, ale musíme se držet zásady, že s komunisty se nemluví!
Jak se vám dnes žije s pověstí „listopadové ikony“? Zajímá Listopad ještě někoho kromě historiků?
Žije se mi dobře, protože jsem hodně mladá zažila, že když člověk něco moc chce a ten nahoře mu přeje, dá se zvládnout všechno. Podařilo se mi vychovat Emičku, dostudovat svůj vysněný obor angličtina – švédština, udělat si doktorát a pracovat v diplomacii, politice i médiích. Nakonec jsem měla i velké osobní štěstí, když jsem před dvanácti lety potkala ve Washingtonu svého irského manžela Petera a skoro ve čtyřiceti letech jsem ještě přivedla na svět našeho Tomíka. Svůj největší problém spatřuji v tom, že pocit brzkého úspěchu mi dal iluzi, že člověk a národ může zvládnout úplně všechno – a to bohužel pravda není.
Stýkáte se s někdejšími kolegy ze studentského hnutí?
Nejblíž mám k těm, kteří byli kolem Studentských listů a jsou z nich dnes uznávaní novináři a historici – Pavel Žáček, Rebeka Křižanová a další. Každý rok se kolem 17. listopadu scházíme a já jsem vždycky moc šťastná, když je vidím. I když máme na různé věci často různé názory, prožili jsme spolu něco, co asi lidé znají z vojny nebo z vězení – těžké týdny a měsíce, které se nedají zapomenout.
Co říkáte na dnešní českou společnost? Měla jste v roce 1989 nějakou představu o tom, jak bude vypadat za čtvrt století?
Možná jsem si to zjednodušila, ale od prvních měsíců Václava Havla v prezidentské funkci a vítězství Občanského fóra jsem si definovala dva úkoly pro naši zemi. Zaprvé nás vrátit do Evropy, tedy tam, kam kulturně, hodnotově a civilizačně patříme. To se vstupem do EU splnilo. A zadruhé zajistit naši bezpečnost, aby se už nikdy nejednalo o nás bez nás – v Berlíně, v Moskvě, nikde. To se splnilo vstupem do NATO. Jiná věc je, že stále ještě nejsme pro své partnery v Evropě a ve světě srozumitelní a přínosní. Musíme se to naučit.
Jak dlouho vám nadšení z Listopadu vydrželo?
Budete se smát, ale já jsem do diplomacie v roce 1990 šla s dobrým pocitem, že to hlavní je hotovo a já si můžu klidně dovolit poznávat jiné země. Paříž i Štrasburk byly skvělé zkušenosti a nelituji jich. Po téměř deseti letech jsem si všimla, že zdaleka všechno není v pořádku. Také proto jsem se vrátila domů. Výzva „Děkujeme, odejděte!“ z listopadu 1999 adresovaná Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi byla prvním vyjádřením frustrace nás, někdejších studentských vůdců, z opoziční smlouvy a marasmu, který přinesla.
Proč jste letos před volbami podporovala KDU-ČSL?
Vždycky jsem se nejlíp cítila v politickém středu – v Česku, ve Francii, v Irsku. Křesťanští demokraté jako určitý vyvažující prvek v české sněmovně mi opravdu chyběli. Je důležité, aby se tady některé věci řešily spíše zprava – bezpečnost, komunisti, podpora soukromého podnikání, daně… – a jiné spíše zleva – sociální záležitosti, lidská práva, školství a kultura. Ale vždy kolem středu. Navíc z evropského pohledu je třeba, abychom byli součástí nějaké širší politické rodiny, a Evropská lidová strana takovou silou je. Rozumná, klidná, někdy pomalá, ale spolehlivá.
Co jste prožila od té bezmála legendické doby?
Pavel Říčan píše: „Komu byla dána dobrá rodina, rozumí…“ Láskyplnou, otevřenou a srdečnou rodinu si nevybudujete jako nějaký pracovní projekt, ta vám opravdu musí být trochu dána a hodně se musíte přičinit. Měla jsem to štěstí s Emičkou, později s Peterem a Tomíkem. Nejtěžší je vybalancovat soukromý život s profesním. Oba jsou totiž důležité, jakmile se vám v jedné oblasti začne pilíř kymácet, hrozí zřícením celá stavba. Deset let jsem strávila v diplomacii jako kulturní atašé v Paříži, administrátorka Kulturního výboru Rady Evropy ve Štrasburku, mluvčí ministerstva zahraničních věcí.
Potom další desetiletí v médiích a v neziskovém sektoru. S Václavem Havlem, Svatoplukem Karáskem a Tomášem Halíkem jsme v roce 2002 založili ANO pro Evropu. Dodnes pořádáme přednášky a semináře, vyrobili jsme sérii pořadů o Evropě pro Českou televizi a Radiožurnál. Jsem ráda, že jsem si po celou tu dobu udržela místo vysokoškolské učitelky na New York University v Praze, protože tam si trochu vydechnu a studenti mě moc baví. Taky mi to umožňuje psát.
Opustila jste slibně nastartovanou diplomatickou kariéru. Proč? Vždyť jste se tak vzdala možnosti ovlivňovat veřejné záležitosti.
Zhruba po deseti letech byly na dobré cestě nebo splněny ony dva hlavní důvody, kvůli nimž jsem do diplomacie šla: tedy bezpečnostní a evropské ukotvení naší země. Uvědomila jsem si se vší vážností, že většina mých kolegů v Radě Evropy tam přišla v mládí na pár let a nakonec zůstali celý život. Na Emičce jsem ale viděla, že jestli něco neudělám, přes veškerou snahu z ní bude holčička spíš francouzská než česká, že všechno, co je pro mě důležité, pro ni bude vzdálené a cizí. Moji přátelé ve Francii mému rozhodnutí vrátit se do Čech nerozuměli, ale já jsem ani jednou nelitovala.
Jaký je váš vztah ke katolické církvi, ke křesťanství a obecně k víře?
Vždycky jsem měla velký respekt k tomu, jak důležitá je víra v naší společnosti a v naší národní historii. Nesmírně jsem obdivovala kardinála Tomáška a myslím, že jeho morální příklad naší generaci hodně pomohl. Měla jsem to štěstí, že už od raného mládí jsem mohla zblízka sledovat osobnosti jako pater Reinsberg, Tomáš Halík, Svatopluk Karásek nebo Miloš Rejchrt. Že víra neuvěřitelně posiluje, jsem pozorovala v rodinách Dany 
Němcové a Kamily Bendové. Když jsem sledovala každodenní život jejich mnoha dětí, přála jsem si, abych takové vřelé, láskyplné prostředí mohla jednou vytvořit i pro své děti.
Někdy se říká, že ze současného marasmu nás musí vyvést nová revoluce, systémová změna – podobně jako v Listopadu. Myslíte si to také? Jaká by ta změna měla být a jaká ji provázejí nebezpečí?
Na revoluční řešení obecně úplně nevěřím. Převrátíte systém, vyměníte nejzkorumpovanější politiky, vyhlásíte nový program – jenže lidé zůstanou v zásadě stejní, lid nevyměníte. Naopak, revoluce často vynese nahoru spíše to horší v lidech, po ideálech přijde kocovina. Jedinou dlouhodobou možnost vidím v trpělivé, každodenní práci na demokracii. Vždyť to znáte, všechno už bylo řečeno: „Nebát se a nekrást!“ nebo „Máme demokracii, teď ještě ty demokraty bychom potřebovali.“
Jsem vnitřně přesvědčená, že i v zavedených demokraciích je některé věci potřeba vybojovávat pořád znovu, do omrzení, a pak najít někoho, kdo to vezme po vás.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou