26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Temný i netemný Marius Victorinus

7. 5. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/19 Jak se žije českým rodinám, 7.5.2008

Příloha: Perspektivy

Marius Victorinus (nar. kol. 300) byl podivuhodnou osobností. Jako římský rétor a autor komentářů ciceronských textů i výkladů aristotelské filozofie patřil k nejvzdělanějším mužům své doby a jeho pověst mu již za života vynesla vztyčení vlastní sochy na římském fóru. O to překvapivější byla jeho konverze, k níž došlo pravděpodobně kolem roku 355 a v jejímž důsledku se Victorinus musel vzdát vyučování v pohanských školách. V jeho obrácení se rýsuje augustinovská cesta od pohanské filozofie a vzdělanosti k poznání prostřednictvím zjeveného Slova, a sám Augustin pochopí Victorina do jisté míry jako svůj osobní příklad: konečně právě autor Vyznání je jediným skutečným pramenem, jenž nám Victorinovu osobnost přibližuje, nepočítáme-li drobnou zmínku u svatého Jeronýma.
Victorinovo dílo zůstalo na okraji zájmu pozdní antiky i středověku, což bývá vysvětlováno jako důsledek obtížné srozumitelnosti jeho textů: Victorinus je precizní filozof se smyslem pro jemné a složitě uchopitelné myšlenkové nuance novoplatónské logiky a při hledání adekvátního pojmenování komplikovaných abstraktních struktur teologického tázání využívá složitý filozofický pojmový aparát. Církevní spor o určení totožnosti či podobnosti Otce a Syna, do něhož Victorinus na sklonku svého života vstoupil korpusem čtyř traktátů, souhrnně nazývaným Proti Ariovi (Adversus Arium), tak díky svým schopnostem pozvedl do vyšší roviny a vyvedl jej z interpretačního patu, ale současně mu jeho komplikované uvažování vysloužilo pověst „temného“ filozofa.
Jádro tehdejšího teologického problému spočívalo v určení ontologického statutu jednotlivých božských hypostazí, tedy v definování toho, zda a jakým způsobem Syn participuje na božské substanci Otce. Úskalím těchto teologických sporů byla složitá interpretace Trojice prostřednictvím novoplatónských konceptů, které se v souvislosti s touto problematikou ukázaly jako ne zcela přenositelné do křesťanské teologie. Odmítnutí totožnosti Otce a Syna co do substance na základě subordinační teologie vedlo ve své krajní rovině k ariánské herezi a uvažování o Kristu jako nižším, odvozeném božství stvořeném ex nihilo, zatímco artikulace jediné hypostaze identifikované se substancí byla postavena před logický problém existence dvou sobě rovných prvotních příčin, a ve svém důsledku hrozila modalistickou herezí nerozlišující božské osoby.
Victorinus se pokouší tuto problematiku řešit ve druhé části prvního protiariánského traktátu, vydaného v bilingvní latinsko-české podobě pod názvem O soupodstatnosti Trojice a s podtitulem Proti Ariovi Ib. Obrací se především proti těm, kteří přiznávají Kristovi božství, leč na základě podobné a nikoli totožné substance. V jeho interpretaci, založené na předpokladu substanciální totožnosti, představuje Syn vnější manifestaci Otce, aktualizaci jeho čirého bytí a formu, v níž se činí poznatelným nepoznatelný Otec. Syn sám je pak utvářen dvojím pohybem, sestupným pohybem života představujícím ženský stvořitelský princip, a současně pohybem myšlení coby mužským principem, jímž římský rétor a konvertita rozumí Ducha Svatého. Různost v existenci jediného božství se projevuje podle Victorina jen v potenci a aktu: Otec promlouvá skrytě, mlčením, zatímco Syn v jednotě s Duchem se „vyjadřuje slovem, aby zrodil všechno, a jakožto život a myšlení je základem bytí všeho“.
Victorinus tedy uvažuje o třech fázích mimočasového procesu sebekonstituce božské přirozenosti, čirém a do sebe obráceném bytí Otce, jeho zvnějšnění prostřednictvím Syna a následném návratu k Otci zpětným pohybem Ducha jako aktu myšlení. Činí-li Syn zřejmým preexistujícího Otce, pak Duch implikuje Otcovo sebepoznání. Základem tohoto metafyzického principu, vycházejícího ze vzájemné implikace jednotlivých božských osob, je trojina být – žít – myslet, vztažená na Otce, Syna a Ducha. V konceptu života (Krista) jako sestupného pohybu a myšlení (Ducha) coby pohybu vzestupného klade Victorinus paralelu nejen ke dvěma rovinám dějin spásy, ale současně také nabízí analogii ke dvěma fázím lidského bytí: sestoupení do života a následnému výstupu k duchovní rovině prostřednictvím poznání.
Victorinovo teologické uvažování je bez znalosti platónských i gnostických myšlenkových schémat i soudobých teologických sporů jen stěží proniknutelné. Samotnému Victorinovu textu proto předchází skoro dvousetstránková studie autora překladu Václava Němce, analyzující podstatu a proměny sporu o určení totožnosti a podobnosti Syna a Otce, jak byla tato otázka řešena v průběhu čtvrtého století na církevních koncilech a synodách. Němcova úvodní studie je však nejen nárysem kontextu, v němž se zrodilo Victorinovo řešení trojiční otázky, ale představuje i velmi erudovaný a čtivý exkurz do církevních dějin tehdejší doby a velmi plasticky odhaluje problémy, s nimiž se křesťanská teologie potýkala tváří v tvář tradicím antické vzdělanosti. Podobně Němcův Obsah spisu podtrhuje a interpretuje klíčové body Victorinova konceptu a usnadňuje pochopení Victorinova traktátu. Svazek uzavírá více než dvě stě stran čítající Němcův Komentář, který je však na rozdíl od předcházejících částí publikace velmi obtížně čitelným rozborem, analyzujícím Victorinův text téměř větu po větě. Autor často odbočuje od tématu a ve snaze důsledně vysvětlit ten či onen filozofický problém nebo pojem podniká exkurzy do hlubin antické filozofie a gnóze. Tato důslednost a snaha říci vše mnohdy znesnadňuje orientaci v textu a konzistentní intelektuální i duchovní prožitek předcházejících stránek tak někdy zbytečně rozmělňuje. Konečně Victorinus není zase až tak temným autorem, aby každá jeho věta musela projít sítem takovéto exegeze, v níž původní text, zabírající pouhých osmnáct stran, místy téměř ustupuje do pozadí – až se někdy zdá, jako by se Victorinův osud coby autora stojícího mimo znovu – byť jiným způsobem – opět naplňoval.
Tomáš Vučka
Marius Victorinus: O soupodstatnosti Trojice (Proti Ariovi Ib). Oikúmené, Praha 2006
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou