Vydání: 2009/8 Svátost, nebo rituál, 19.2.2009, Autor: Jiří Macháně

O církvi už neplatí slova obchodního cestujícího z Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále, že „největší firmou na světě je církev katolická“. Alespoň v Česku ne. I přesto se stále snaží naplňovat své poslání: pokouší se poměrně sekularizované české společnosti „něco nabídnout“. Začíná v oblasti kultury, charity či konkrétní pomoci lidem v nouzi. Nechme nyní stranou, nakolik úspěšně. Při této „startovní“ nabídce církev od druhých v zásadě nic neočekává. Pokud je však poptávána po „pokročilejší nabídce“, očekává už jistou míru angažovanosti a zájmu. Nabízí totiž to nejcennější, co může zprostředkovat: svátosti. Od zájemců proto už „něco“ chce. A tady často začínají těžkosti a nedorozumění. O zacházení se svátostmi hovoříme s pastorálním teologem P. Alešem Opatrným.

Lidé, kteří nežijí s církví, nepřestávají přicházet s přáním křtu, svatby, pohřbu. Proč myslíte, že tento jejich zájem stále trvá?

Člověk potřebuje důležité události svého života ritualizovat. Výrazné jsou přechodové rituály – narození, manželství i rozloučení se zemřelým. Ukazuje se také nepravdivost tvrzení, že modernizace vede k sekularizaci – tedy čím modernější společnost, tím méně smyslu pro náboženství. Zkrátka člověk má sklon mít vztah k něčemu, co ho přesahuje. Mnohý to nedovede popsat, jiný klidně řekne, že je ateista. Ale v situacích, kdy je člověk zaskočený smrtí někoho blízkého (a zařizuje pohřeb), či v situacích, o nichž tak nějak tuší, že by se měly vymknout z „běžného života“ (narození, manželství), často sáhne po tom, co je v našich podmínkách kulturně nejbližší: křesťanském obřadu.

Jak se k tomu postavit, jak to hodnotit?

Poptávka po obřadu nemusí být pokaždé jenom snahou po něčem výjimečném, po ozdobě či senzaci. Lze ji chápat také jako neuvědomělé a pochopitelné hledání čehosi zásadního a důležitého, s čím chce mít člověk v těchto výjimečných situacích kontakt. A zřejmě to nedovede ani pořádně vysvětlit. Proto říkám: Když přijde nevědomý člověk se žádostí o křest dítěte, první otázkou není, zda to dítě bude nebo nebude pokřtěno, ale jak s tím člověkem máme mluvit.

Takže co má kněz (jáhen, pastorační asistent) v takové chvíli nabídnout?

Jsou to tři základní věci. První je ochota přijmout. Přichází ke mně konkrétní člověk, který bude zřejmě odlišný od toho, co od něj očekávám. Musím jej proto přijmout s jeho nevědomostí i s jeho „neodborným“ vyjadřováním. Zadruhé se s ním mohu podělit o svou naději. Podělit se o naději své víry je něco jiného, než ho vyzkoušet ze šesti základních pravd víry, sedmi svátosti či desatera Božích přikázání. Třetí věc přijde na řadu, když vše předchozí „dobře dopadne“. Je dobré najít styčný bod, na němž se můžeme shodnout. U křtu dítěte je to velmi často jeho budoucnost.

Co tím myslíte?

Každý trošku solidní rodič přece chce pro své dítě do budoucnosti dobro a má o něj starost. Rozumný člověk ví, že všechno dobro nemůže zajistit – svými omezenými silami to nedokáže. A já jako křesťan vidím největší možné dobro ve vědomém partnerství s Bohem. Mohu ukázat, že křest je toho počátkem.

To by byla dobrá situace, ale ono to tak vždycky nedopadá...

Můžu také na dotyčného člověka vysypatterminologii, které nerozumí, nebo mu dám najevo, že si myslím, že je blbec. Anebo lotr, protože nechodí do kostela. Nebo obojí dohromady. Porozumění tedy žádné. Když je žadatel o křest dítěte hodně vytrvalý a odolný, obrátí se na sousedního faráře. Pokud je odolný méně, tak hrozí, že ho tímto od církve odeženu na několik let nebo desetiletí.

Vraťme se k tomu, že kněz a žadatel o křest dítka najdou společnou řeč. Lze dítě pokřtít?

Ještě nejsme tak daleko. Nesmím na tom člověku spáchat násilí. V první řadě se nebudu ptát, jak si to někteří lidé pořád myslí, jestli z dítěte vychová křesťana. I ti nejkatoličtější a nejpoctivější rodiče přece mají děti, z nichž některé jsou věřící a jiné ne. To se zaručit nedá. Spíš se musím ptát – a to velmi opatrně – jestli se chce ztotožnit s vírou církve, i když ji zná jen velmi kuse. Také by mohl nechtít, a potom bych ho při křtu stavěl do hloupé situace, kdy oba dva lžeme nebo ho nutím k odpovědi, kterou by říct nechtěl. Proto je tak důležité probrat obřad křtu krok po kroku a zjistit, zda aspoň jeden z rodičů může požadované odpovědi akceptovat. Že může lhát? I to je možné, ale to už je jeho věc.

Církev se ale v situaci, kdy nemůže „vyhovět“ požadavku na svátost, příliš nesnaží nabídnout svátostinu. Například požehnání dítěti.

Požehnání dítěti možné je, ale zůstává otázkou, jak si to rodiče vyloží. Jestliže jim řeknu: „Podívejte se, ke křtu jste ještě nedorostli, ale jestli máte o to dítě starost – a já taky – tak udělám to nejlepší, co umím. Pomodlím se za něj a zakončím to požehnáním. Dotyčný člověk se nemusí cítit vyhozen, ale zároveň musí vědět, že jeho dítě není pokřtěné. Je otázkou, zda to rodič dokáže rozlišit. Umím si představit situaci, že přijdou dva nepokřtění rodiče s touhou po křtu dítěte, kteří ale vědí skutečně velmi málo, oč vlastně jde. Tam bych tento obřad třeba i volil s tím, že bych jim řekl, že na řadě je nejprve jejich křest a teprve potom křest dítěte.

Umíte si představit obřad s příbuznými?

Žádný obřad s příbuznými. Vyhnul bych se všemu, co by lidi uvádělo do zmatku, co by v nich vzbudilo dojem, že vlastně proběhl křest. Příbuzenstvo neví, co jsme s rodiči probrali, o čem jsme mluvili a že křtít tedy nebudeme. Příbuzní dokonce často nemusí ani tušit, jak křest vypadá. Pro ně by to bylo tak, že byl tam farář, tak to byl křest.

Jak by to bylo u „požehnání manželům“?

Když půjde o dva nepokřtěné, tak se za požehnání pro ně klidně pomodlím. Pokud bude aspoň jeden z nich katolík a je možno uzavřít církevní manželství, tak se za požehnání tohoto „nemanželství“ můžu těžko modlit. Pokud by byl některý ze dvojice rozvedený, bylo by to také problematické. Vyhnul bych se slovu „požehnání“, protože to lze chápat jako souhlas. Mluvil bych spíš o tom, že se s nimi budu modlit za jejich život. Moje modlitba „s nimi“ může také znamenat, že se budu modlit jenom já a oni toho budou svědky.

Proč by mělo vadit, že lidé mohou nabýt dojmu, že šlo o svátost? To je přece jejich chyba.

Vadí nepravda. Jsem zodpovědný za to, když lidi uvádím v omyl. A to, že je uvádím v omyl, nezáleží jenom na tom, co dělám a jak tomu rozumím já, ale také jak tomu rozumí oni.

Těm lidem „rituálem“ vyhovět neumíme.

Náš vlastní rituál je svátost. Objevují se úvahy o tom, jak konat nesvátostné rituály. Zůstává však otázkou, co jimi u těch, kteří je žádají, způsobíme? Zdůrazňuji, že je třeba se vyhýbat onomu prostému vyhození: nesplňuješ podmínky, nazdar. Základním úkolem křesťana bylo, je a bude lidem zvěstovat evangelium. Pokud jim nabídnu jenom rituál, který je uspokojí bez toho, že bychom udělali byť jen krůček k přijetí evangelia, tak jsem je vlastně oblafnul. Nabídl jsem jim uspokojení, rituál bez náplně, která je křesťanům vlastní. A řekl bych povinná.

U pohřbu, tedy u toho posledního, co může církev putující člověku nabídnout, vystupuje ovšem s celkem velkou ochotou.

Jestliže byl dotyčný člověk pokřtěný a není stíhán církevním trestem a jeho pohřeb není veřejným pohoršením, tak pohřbu nelze ani bránit. V tu chvíli není naším úkolem toho člověka kádrovat. Pohřbívá se i nepokřtěné dítě, které chtěli rodiče nechat pokřtít, ale ke křtu nedošlo, protože náhle zemřelo. Někteří lidé si také pořád myslí, že církev nepohřbívá sebevrahy. Katechismus doslova říká, že svoboda člověka, který si sáhne na život, může být velmi oslabená stresem či psychickou nemocí. Pud sebezáchovy je tak silný, že člověk ho překoná jenom v nějakém velkém oslabení. I katolík-sebevrah má být zpravidla církevně pohřben.

Pohřeb, tedy rituál, může posloužit i pozůstalým, které třeba zasáhne. Může církev také rodičům dítěte, jemuž by mohla žehnat, takto pootevřít dveře k víře?

Svatý Pavel píše, že víra je ze slyšení, slyšení pak z hlásání Božího slova. Samozřejmě že i rituální jednání má nějakou vypovídací schopnost, ale ta nemusí být přijata jednoznačně ve smyslu evangelia. U všech svátostin v těchto případech hrozí nebezpečí, že by mohly být pochopeny magicky.

Proč to tak lidé chápou? Co si představují, že se tímto „magickým“ úkonem stane?

Člověk se celkem pochopitelně chce pojistit proti nepříjemným věcem, které leží v nepředvídatelné a neovladatelné budoucnosti. V pojetí ne-křesťanů se pak svátostina může stát snahou „sáhnout za kulisy“. Ovlivnit něco, co normálním způsobem ovlivnit nemůžu. A to přece není úkolem svátostiny. I proto zůstávám v případě těchto obřadů velmi zdrženlivý. Obávám se, že řadě lidí prostě stačí obřad, který navíc pochopí po svém. Možná jsem až příliš zdrženlivý. Občas si uvědomuji, jak moc na lidi vzdálené víře zapůsobilo, když byli přítomni křtu nebo svatbě. Ne pouze esteticky. Vnímají, že tam o něco jde, ačkoliv teologicky nemohou rozumět ničemu.