Vydání: 2008/43 20 let od úmrtí boromejky matky vojtěchy hasmandové, 21.10.2008, Autor: Václav Štaud

O českou katolickou kolej Nepomucenum v Římě po letech totalitní odmlky opět pečují členky Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Jejich místní představená, sestra Remigie Češíková, bývalá generální představená, patří k lidem, kteří Matku Vojtěchu Hasmandovou dobře znali.

Jak jste Matku Vojtěchu poznala?
S kongregací boromejek jsem se setkala jako mladá dívka na brigádě u postižených dětí ve Šternberku u Olomouce. Bylo to svědectví obětavé služby a skrytý apoštolát milosrdenství, které mě u sester zaujaly. Chtěla jsem do kongregace vstoupit, a proto jsem navštívila Matku Vojtěchu, tehdejší generální představenou. Poprvé mě oslovilo její krásné chování v roce 1970. A pak pokaždé, kdykoliv jsem vstoupila do jejího pokoje, mě přivítal laskavý pohled, úsměv a srdečné slovo.

Další roky byly asi plné nebezpečí...
22. července 1971 jsem byla Matkou Vojtěchou na Hradišti přijata do společenství. Až do maturity na gymnáziu jsem ale zůstala doma. To byly dlouhé dva roky! Se sestrami jsem se mohla stýkat jen vzácně, na určených místech, za dohodnutých pravidel. To platilo i později, když jsem odešla z domova do komunity. Kontakt sester v hábitu s námi, které jsme byly v civilu, velmi ztěžovala politická situace. Největší problém byl, jak se tajně dostat za Matkou Vojtěchou. Já i další sestry v civilu jsme musely vymýšlet různé způsoby. Někdy nás tam sestry v hábitu pašovaly autem i pod koši s prádlem.

V ilegalitě jste žila až do roku 1989?
Po první maturitě jsem šla na zdravotní školu, abych mohla pracovat s nemocnými. Nejdříve v domově důchodců v Plavči u Znojma. Vedle komunity sester v hábitu nás tam působila sedmičlenná skupina mladých. Za plného pracovního zapojení jsme prožily celou řeholní formaci. Vedla nás zkušená sestra, která byla zároveň představenou komunity. Doživotní sliby jsem složila v roce 1982. Později mě Matka Vojtěcha poslala do Čech, kde jsem až do roku 1990 působila na interním oddělení nově otevřené polikliniky na Praze 4.

Ani tam jste nemusela opustit řádové společenství?
Matka Vojtěcha měla organizační schopnosti a odvahu pro nová povolání hodně riskovat. Vytvořila se sestrami své rady v rodinných domech prostor pro tajné komunity. Do každé pak poslala jednu nebo dvě zkušené sestry, které ji vedly. I mě jednou jmenovala do čela takového malého společenství. Bylo to pro mne tehdy velkým závazkem.

Hodně se v souvislosti s Matkou Vojtěchou hovoří i o výuce.
To, co boromejky ve společenství po staletí žily, co nám bylo vlastní, vyjadřovala nově, jazykem dnešní doby. Pod vedením P. Jana Ev. Urbana vypracovala obsáhlou nauku ze všech teologických oborů. Během formace u ní sestry procházely zkouškami z probírané látky.

V čem je vám Matka Vojtěcha nejvíce vzorem?
Asi v tom, jak dokázala žít naplno pro Pána a současně milovat každého člověka. Obdivovala jsem velký rozsah jejích přátelských kontaktů. Kolika lidem současně dokázala dodávat odvahu, radit, pomáhat! Vzpomínám, jak mě kdysi učila modlit se Korunku k Božímu milosrdenství. Pochopila poslání sestry Faustyny dříve, než bylo přijato zásluhou Jana Pavla II. celou církví.

Můžete krátce přiblížit svůj život po roce 1989?
Už rok po smrti Matky Vojtěchy jsme mohly s radostí veřejně obléknout řeholní oděv a dát najevo své smýšlení. Nejtěžší úkol čekal Matku Inviolatu Krupkovou, která byla zvolena po Matce Vojtěše generální představenou. Převedla kongregaci z totality na svobodu. Poté jsem tuto službu na šest let převzala já. Některé domy se nám vrátily, včetně nemocnice v Praze. Bylo třeba mnohé vybudovat, aby sestry mohly bydlet poblíž své činnosti. Rekonstruovaly jsme poničený kostel pod Petřínem, přilehlý klášter a další domy v celé zemi, snažily se získávat prostředky na opravy. Bylo to porevoluční období růstu, velkých nadějí, ale i napětí a zklamání. Od roku 2003 se podílím na službě sester našim bohoslovcům a kněžím v Římě. Současně mi připadl velmi čestný a krásný úkol být spolupracovnicí postulátora beatifikačního procesu a podílet se s otcem prelátem Josefem Laštovicou na římské fázi blahořečení Matky Vojtěchy.