Vydání: 2005/18 Zvolení nového papeže, 13.5.2005, Autor: Kateřina Regendová

Mnozí žurnalisté to odhadovali, ale mám pocit, že to bylo spíš proto, že znali jeho jméno víc než ostatní jména. Můj osobní odhad je spíš takový: jako děkan kardinálského sboru měl mnoho odpovědností a celý týden před konkláve předsedal konferencím kardinálů, kde se mluvilo o mnoha otázkách týkajících se církve. Řídil debatu vzorně a stále s klidným, tichým úsměvem. Uměl dát přednost tomu, co bylo důležitější. Tím jeho osobnost velmi vynikla.

Tu námitku jsem slyšel i v jiné formě: rozlišovala dva Ratzingery: „předřímského“ a druhého, který se „pořímštil“. Ale takové „legendy“ vznikají snadno. Lidé si totiž nedovedou představit, jak pracují vatikánské kongregace. Zvláště ta, které kardinál Ratzinger předsedal (Kongregace pro nauku víry - pozn. red.). Její prohlášení většinou odpovídají na otázky biskupů v konkrétních kauzách, například: „Rozšířila se u nás kniha, která propaguje jisté mínění - je slučitelné s katolickou vírou?“ Kardinál, který kongregaci předsedá, dá posoudit otázku odborným poradcům a jejich mínění popřípadě doloží i Svatému otci, a teprve pak vyjde příslušné prohlášení. Komu se nelíbí, hned křičí, že je Ratzinger autoritativní. Jiným příkladem byl nový katechismus. Kardinálové i jiní odborníci dostali první text i s připravenými papíry, na které měli napsat, co by se možná dalo říci jinak. Najde-li pak někdo v konečném textu něco, co se mu nelíbí, hned dá vinu Římu. Podle mé osobní zkušenosti je právě kardinál Ratzinger v kolegiálních poradách velmi schopný a konkrétní.

Čemu říkáte reforma? Hlavní je evangelní reforma života. Za tu jsou víc odpovědní křesťané z lidu než papež, prostí kněží a kazatelé víc než hierarchie. Máte ale asi na mysli reformu názorů v otázkách církevní nauky. Papež a biskupové jsou tu přeci k tomu, aby hájili víru, a ne aby ji vyráběli podle přání publika. Většina těch, kdo volají po reformě v církvi, má na mysli také reformu struktur, které se vyvinuly během historie a které se musí upravovat podle požadavků doby. O takovou reformu se snažil II. vatikánský koncil, vydal v tom směru mnoho instrukcí. Nejsou ještě plně uskutečněné, protože svět se nezmění pouhými dekrety. Zapotřebí je ještě trpělivá a postupná spolupráce všech. Nový papež má k tomu předpoklady díky svému smyslu pro konkrétnost.

Všichni slyšeli na vlastní uši, že se Benedikt XVI. na svého velkého předchůdce odvolává a míní pokračovat v jeho stopách. Pohřeb Jana Pavla II. byl velkým zjevením. Všichni uznávají, že něco podobného ještě v dějinách církevních ani světských neviděli: dobrovolnou účast takového množství lidí. A přece i Janu Pavlu II. vytýkali například konzervativnost či neschopnost řídit církev v nemoci a stáří. Co tedy tolika lidem, zvláště mladým, tak imponovalo? Lidé nehledají u papeže nové ideje ani nové struktury, ale živou osobu, které mohou plně důvěřovat. Dnes se rozpadají vlády, protože jejich představitelům lidé nedůvěřují, rozpadají se rodiny pro nedostatek vzájemné důvěry, lidé nechodí volit, protože nevěří slibům kandidátů. A v této situaci najednou tolik lidí ukázalo, že důvěřují papeži.

Je mu 78 let, vypadá zdravě, pohybuje se mladistvě. Za svůj pontifikát může udělat mnoho dobrého. Mnozí poznamenávají, že v době, kdy se svět rychle mění, nebývají dlouhé pontifikáty lidsky řečeno výhodné. Ale to je věc Boží, my spíš zazpívejme Svatému otci: „Mnohaja ljeta!“