26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Zapomínáme na radost i zadní vrátka

3. 4. 2018

|
Tisk
|

Počet umělých potratů u nás loni statisticky klesl. Zeptali jsme se proto místopředsedkyně Hnutí Pro život ZDEŇKY RYBOVÉ:

Vydání: 2018/14 Kristovo vzkříšení je pravá naděje, 3.4.2018, Autor: Jiří Macháně


Po obrovském nárůstu potratů na začátku devadesátých let jsme se dostali do trvalého citelného poklesu. Dnes jsme v České republice na čísle asi 20 tisíc dětí uměle potracených za jeden rok. Vzájemný poměr mezi umělými potraty a živě narozenými dětmi, kterých bylo loni 114 405, je ale pořád vyrovnaný. Stále chybí 29 500 dětí, aby ČR dosáhla alespoň prosté reprodukce populace.
Málokterá civilizace byla dětem stoprocentně otevřená – že je to vlastně jedno a nějaké děti zkrátka přijdou. V celé historii lidstva se rodina nějak plánovala – lidé vždy uvažovali o přístupu k rodičovství, o své otevřenosti k životu, k dětem, k potomkům. Antikoncepce, která je zde už dlouhá desetiletí, hormonální od 60. let, do toho ale vstoupila dramatickým způsobem.
Zajímavé však je, že za posledních deset let klesl o celou třetinu, tedy dosti výrazně, počet žen, které berou hormonální antikoncepční preparáty. Může to být zčásti móda nebo starost a obavy o zdraví či pocit odpovědnosti k přírodě. Gynekologové kvůli tomu bijí na poplach a mají pocit, že hrozí příliv nečekaných těhotenství. Statistiky to ale nepotvrzují.
Ještě na začátku 20. století se dítě považovalo za obrovské štěstí – emoční i ekonomické, protože představovalo zajištění. Dnes je v české kotlině bráno za hezké mít dvě děti, chlapečka a holčičku, čímž si dva lidé uspokojí svou biologickou potřebu stát se rodiči. Až na výjimky také vidí každé dítě jako závazek a zátěž.
Mladí lidé úplně zapomínají myslet do budoucnosti i na svoje zadní vrátka: že když budou mít děti, zestárnou a zemřou obklopeni svou rodinou – třeba čtyřmi syny a dcerami, jejich protějšky, a k tomu například dvanácti vnoučaty. Místo toho uvažují jen v krátkodobém horizontu ovlivněni představou či očekáváním nějaké momentální životní úrovně. Rodičovství odkládají až na nejzazší dobu a považují ho za ztrátu osobní svobody, nikoliv za zisk. Obrovským defektem je zde příklon ke konzumnímu způsobu života. Omílá se to pořád dokola, ale je to krutě pravdivé.
Přibývá lidí, kteří se domnívají, že mít čtyři až pět dětí, mít dům a velké auto je super. Vracejí zpět do společnosti správný impulz, že mít děti je bohatství. A navíc vůbec neodpovídají představě většinové společnosti, že mít děti znamená živořit. Mívají i dobré ekonomické postavení a sami říkají, že investují do budoucnosti skrze svoje děti. Jsou mezi nimi i výrazné osobnosti, které se veřejně profilují a pomáhají tento trend vytvářet.
Je však nutné připustit, že rodina, která má více dětí, může být ohrožena chudobou. A je přirozené, že se lidé chudoby a nedostatku bojí. Běžně se rodina se čtyřmi a více dětmi setkává s reakcí: „Vy si teda věříte, že tolik dětí uživíte.“ Naráží i v běžném provozu na úřadech, u lékařů, ve školách. Když například některé ze šesti dětí ve škole neprospívá, nejběžnější reakce, s níž se rodiče setkají, je: „Bodejť byste to zvládali, když jich máte tolik.“ Společnost to má nastaveno tak, že kdo má hodně dětí, nemá to v hlavě v pořádku.
Lze to dohledat ve statistice Ústavu zdravotnických informací a statistiky: třetí počaté dítě je jednoznačný zlom, představuje největší skupinu absolvovaných umělých potratů. Jde zhruba o 6 700 dětí ročně, které jsou třetí, u nichž rodiče rozhodnou, že se nenarodí.
Bavíme se o funkční, ekonomicky aktivní průměrné české rodině s dětmi v mladším školním věku. Tato rodina dospěla do nějaké životní úrovně, většinou má hypotéku nebo jiné zadlužení, které k zakládání rodiny dnes patří. Do této fáze přichází třetí nečekané dítě. Ze zkušeností z poradny, kterou provozujeme, plyne, že velkou roli v těchto situacích hraje nedostatečná podpora ze strany otce dítěte, který se jednoduše zalekne. Rodiče začnou počítat a mít strach, že jejich životní standard jako rodiny se dvěma dětmi s tím třetím rapidně klesne. Přičemž větší roli než realita hraje strach, který je bohužel živený nedostatkem podpory ze strany státu.
Ze strany státní moci a politiky by se mělo změnit vnímání rodiny s dětmi jako příjemce státní sociální podpory. Spíše by ji měl stát výrazně daňově zvýhodnit a pohlížet na ni jako na zdroj kapitálu a národního bohatství. Hnutí Pro život například s politiky řeší skutečnost, že porodné je nastaveno na první (13 000 Kč) a druhé dítě (10 000 Kč), ale na třetí už ne. Přičemž na první dítě je částka vyšší než na druhé. Mentalita této podpory je ke všemu vysloveně podivná. Porodné je pojímané jako dávka, kterou stát říká: „Chudáci rodiče, vy máte dítě a je třeba vám pomoci, abyste si pořídili alespoň základní věci.“ Přitom finanční podpora státu by měla primárně odrážet poděkování za to, že tito dva lidé chtějí přivést na svět další občany. Děje se tak nanejvýš v rovině daňových úlev.
Když přijdu domů a mám tam tři puberťáky, sama někdy nevím, jak vyslat k mladým sousedům signál: „Je to fajn, jděte do toho.“ (smích)
Základní návod je žít život jako svědectví o Boží lásce k člověku. A jak nejlépe umíme. Právě tím můžeme své okolí nadchnout k větší velkorysosti v přijetí počatého třetího dítěte.
Křesťané žijí ve společnosti a pomáhají vytvářet iniciativy, zakládají různá společenství maminek, tatínků, rodin. Je mi velmi sympatické, když jsou ve městech přítomná živá křesťanská společenství složená z rodin s malými dětmi a široce otevřená všem. Křesťanská rodina prožívá totiž stejné potíže jako rodina sousedů, kde Pán Bůh ještě nemá otevřené dveře. Nadstavbou ale může být náš křesťanský optimismus, svědectví a víra, že všechno dobře dopadne, protože Bůh má věci pevně v rukou.
Byly civilizace, které se takhle zničily. Ale jsem optimista a doufám, že nejsme v této fázi.
Po ženách a mužích se dnes v rámci požadavku rovnosti a jakési umělé sociální korektnosti, jejímž pravidlům vlastně nikdo nerozumí a neumí je pořádně popsat, chce nikoliv, aby byli jedno, aby se milovali, aby jeden pro druhého opravdu žili, ale aby každý měl svůj paralelní život. Ten má být takzvaně svobodný a v žádném ohledu nemá být omezován nároky toho druhého. To je hořká utopie. Bez snahy pro druhého něco udělat, nabídnout kus sebe zůstáváme zoufale osamělí a nešťastní.
Ochota přinášet oběti, od nejmenších až po ty nejvyšší, dostává dnes tvrdě na frak. Význam slova oběť se zredukoval do podoby ztráty a bolesti. Ne do podoby vítězství na kříži, které si křesťané připomínají teď o Velikonocích a které by nás mělo vést k vědomí, že podstoupená oběť přináší vítězství. Často velmi konkrétní. Například dočasná ztráta možnosti jet každý rok k moři nebo do Alp přinese v sedmdesáti letech rodičům obrovskou radost a zázemí.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou