Zaplať Pán Bůh za humor

Vydání: 2005/43 Umíte se zasmát sami sobě?, 19.10.2005, Autor: Antonín Randa

O potřebě humoru, jeho roli v našich životech a také o umění smáti se sami sobě si povídáme s P. Milanem Badalem.

O křesťanech se říká, že smysl pro humor příliš nemají, ještě tak zasmát se vtipu židovskému... Jaká je vaše zkušenost?

Myslím, že smysl pro humor mají lidé bez rozdílu vyznání. To jen my křesťané se mnohdy bojíme dělat si legraci sami ze sebe, a tak vděčně využíváme příležitostí a smějeme se vtipům židovským. Pravda ovšem je, že tyto vtipy jsou výtečné, zvláště ty „teologické“. V nich si Židé dělají legraci ne z Boha, ale ze svého pojetí Boha. Někteří lidé to však považují za znevažování Božího majestátu. No a to je potom těžké. Já sám mám dva židovské vtipy, které vyprávím jako zkoušku, o čem a jak mohu pak s posluchačem-křesťanem mluvit. Jestli jej ty vtipy pohorší, respektuji, že jeho humor je velmi odlišný od mého, a vyvaruji se jej dráždit.

Vážné chvíle někdy přitahují smích, právě pro svou vážnost. Vůbec se to nehodí, ale člověku se hrozně chce smát. Máte nějaký recept, co s tím?

Pokud ve vážné chvíli nevydržím a dám se do smíchu, mohu udělat jediné: vysvětlit ostatním, co mne k tomu vede. Nic lidi tak nenaštve, jako když se někdo směje, a oni nevědí čemu. Jsou ovšem příležitosti, kdy by vysvětlování bylo k ničemu. Pak je třeba vytáhnout kapesník a předstírat záchvat kašle. Co jiného můžete udělat, když jako kněz stojíte s vdovou na venkovském hřbitově u hrobu a kolem otevřeného hrobu se pomalu sune zástup lidí, každý nabere na lopatičku hlínu, hodí ji na rakev a podá vdově ruku se slovy „upřímnou soustrast“. Je to dvěstěšedesátosmkrát totéž a pak v tom plynulém toku dvoustý šedesátý devátý člověk podá vdově ruku a řekne: „Tak všechno nejlepší.“

Úsměvné trable kněží bývají s ministranty...

Když mně misalista s vážnou tváří podrží misál vzhůru nohama, mám několik možností: buď misál jemně otočím a seřvu jej v sakristii, nebo vše ignoruji a nekomentuji. Třetí možností je pokusit se přimět jej k větší pozornosti, ale nesmím ho ztrapnit. Takže otočím misál v jeho rukou správně a zeptám se, jestli bych neměl příště udělat stojku. To on i lid pochopí jako něžnou výtku a pobaví je to.

Smát se druhému není zas tak složité, ale zasmát se sám sobě... Jak jste na tom vy - umíte to?

Pevně doufám, že to patří k jedné z mých charakteristik. Nejde o sebezesměšňování, ale o to umět přijmout, že i člověk sám je předmětem humoru. Snažím se k tomu přispívat i tím, jak mluvím a co říkám.

A vaši přátelé?

Například režisér Jirka Strach, kterého asi lidé znají spíš jako loupežnického synka Lotranda. S ním se báječně komunikuje, protože stačí říci pár slov nebo se podívat, a víme. Rád bych pohoršil čtenáře historkou z léta, kdy jsme spolu byli v Římě. Procházeli jsme významné křesťanské památky a stanuli jsme před mramorovou deskou, na níž byl předlouhý seznam jmen všech významných osobností, které v onom kostele působily, včetně letopočtu „od - do“. Poslední osobnost tam měla zatím jen datum „od“. A nás dva okamžitě ve stejnou chvíli napadlo tu desku vyfotit, dopsat i datum „do“ a poslat snímek dotyčné osobnosti. Je to drobet surový humor, ale myslím, že by i onen postižený všechno přijal s úsměvem a bez mé exkomunikace.

Co o někom vypovídá to, že se sám sobě neumí smát? Bojí se snad, že ztratí důstojnost?

Možná se bojí zesměšnění, třeba si není jistý sám sebou. Kdyby se bál ztráty důstojnosti, musel bych ho ujistit, že jde o důstojnost umělou, jen navlečenou. Já vím, že kněží se oslovovali „důstojný pane“, ale to snad neznamená, že by se měli tvářit škrobeně a vypadat pořád jako po žlučníkové dietě.

Vaše bohoslužby jsou známé tím, že je při nich prostor k zasmání. Co je potřeba k tomu, aby se dal do liturgie vpašovat smích a nepůsobil rušivě?

Nemůže to být představení. Humor a smích nemohou být samoúčelné. Spíše je dobré nabírat po kapkách než plnými hrstmi. Takže přistihnu-li se, že moje kázání (jakkoliv úžasné), bylo nadmíru dlouhé, tak se omluvím tím, že na konci mše se zeptám věřících, jestli vědí, jaké jsou znaky výborného kázání. Že má mít poutavý začátek, překvapivý konec a že vzdálenost mezi oběma nemá být moc velká. A posluchači pochopí, že jsem si všiml přílišné délky svého kázání, a že se takto kaji. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 43 24. – 30. října 2017

Sezóna „troubených“ mší

Svátek sv. Huberta – patrona myslivců – si po celém Česku připomínají tisíce věřících nimrodů.

celý článek


Sněmovna v novém

Víkendové volby radikálně proměnily složení Sněmovny. Do lavic usednou zástupci devíti stran, některé poprvé. Naleznou zde zastání hodnoty, na kterých křesťanům záleží?

celý článek


Společně cestou smíření

Od oné události uplynulo 500 let. V saském Wittenberku tehdy ještě augustiniánský mnich Martin Luther uveřejnil 95 tezí proti odpustkům. Stalo se tak 31. října 1517. Tímto…

celý článek


Namísto děsu nabídněme naději

Rozsvícené dýně a nevkusné atrapy symbolizující smrt. Děti v černých maskách se v předvečer svátku Všech svatých sice bojí, ale také se smějí a hlavně slaví. Co…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay